Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1340/17 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.1340.17.1
Datum podání03.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1340/17 ze dne 13. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného Mgr. Petrem Hladkým, advokátem, sídlem Koželská 205, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2017 č. j. 24 Co 14/2017-967, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a 1) M. D., 2) nezl. K. D. a 3) nezl. S. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel, otec nezletilých dcer K. a S., domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na respektování soukromého a rodinného života ústavně zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na péči o děti a jejich výchovu zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále též "okresní soud") po provedeném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. 0 P 140/2015-902, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2016 č. j. 0 P 140/2015-908, o úpravě poměrů nezletilých dětí před i po rozvodu manželství jejich rodičů. Okresní soud svěřil nezl. K. s účinností od 29. 3. 2016 do péče matky M. D. s tím, že okamžikem vykonatelnosti rozsudku se svěřuje do střídavé péče rodičů s týdenním intervalem (výrok I.), nezl. S., byla svěřena do výlučné péče matky (výrok V.). Okresní soud dále rozhodl o výši výživného, včetně dlužného výživného, které je otec zavázán platit na obě dcery k rukám matky (výroky II., III., IV., V., VI. a VII.), určil, že úprava péče o obě nezletilé a jejich výživy, účinná od vykonatelnosti prvostupňového rozsudku platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výroky VIII., IX., X. a XI.), upravil styk otce s nezl. K. v době od 25. prosince do 28. prosince s tím, že střídavá péče nebude o vánočních svátcích realizována (výrok XII.) a upravil styk otce i s nezl. S. (výrok XIII.). Okresní soud rovněž rozhodl o nákladech řízení (výroky XIV., XV. a XVI.) a stanovil předběžnou vykonatelnost rozsudku (výrok XVII.).

3. K odvolání otce i matky a se zřetelem na okolnosti, které vyšly najevo v odvolacím řízení, Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že na dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřil obě nezletilé do péče matky. Podle krajského soudu se snaha o střídavou péči o nezl. K. v době od října 2016 nezdařila a s ohledem na konfliktní vztahy mezi rodiči, jejich nedostatečnou vzájemnou komunikaci a neschopnost dosáhnout jakékoliv dohody stran realizace péče o nezletilé děti dovodil, že zájmům obou nezletilých nejvíce odpovídá jejich svěření do výlučné péče matky. Soud přihlédl k přání nezl. K., k lepším výchovným předpokladům matky a relativizoval opravdovost otcova zájmu o převzetí obou nezletilých do střídavé péče. Krajský soud zavázal otce povinností, aby s účinností od 29. 3. 2016 i po dobu po rozvodu manželství platil výživné nezl. K. 1 200 Kč měsíčně a nezl. S. 800 Kč měsíčně a aby dluh na výživném v celkové výši 11 850 Kč (pro nezl. K.) a ve výši 7 450 Kč (pro nezl. S.) zaplatil k rukám matky ve splátkách po 200 Kč měsíčně pro každou z nezletilých, určil, že otec je oprávněn stýkat se s oběma dcerami každý sudý týden od pátku 14.30 hod. do pondělí lichého týdne 7.30 hod. a od 25. prosince od 14.30 hod. do 27. prosince do 7.30 hod. s tím, že v tyto dny běžná úprava styku neplatí (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl krajskému soudu, že při svém rozhodování nerespektoval Ústavním soudem vymezená kritéria pro svěřování dětí do péče a nerozhodl v jejich nejlepším zájmu. Pro svěření dětí do výlučné péče matky nebyly podle stěžovatele splněny podmínky, neboť matka neuznává roli otce, jedná účelově proti němu, odmítá s ním komunikovat a bezdůvodně maří jeho styk s dětmi opakovanými telefonáty či textovými zprávami orgánu sociálně právní ochrany dětí, kdy otce křivě obviňuje z různých nepravdivých jednání. Stěžovatel upozornil, že i podle znaleckého posudku znalce z oboru psychologie, který měl soud k dispozici, matka obtížně stanovuje dětem hranice jejich chování, v rámci dokazování bylo též prokázáno, že potřebuje pomoc s výchovou a péčí o děti. Stěžovatel namítl, že krajský soud přikládal velkou váhu přání dětí, přestože ani jedno není ve věku, kdy by byly dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby se mohly vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání; v jejich nejlepším zájmu je, aby byly v péči obou rodičů. Stěžovatel označil za nepřijatelné, aby krajský soud vyvrátil opravdovost jeho zájmu o svěření dětí do péče na základě zjištění, že neplnil stanovenou vyživovací povinnost, stěžovatel byl schopen postarat se o děti, které měl v péči, ale vzhledem ke své finanční situaci je pro něho obtížné hradit peněžní prostředky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

7. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dcerám, v nichž soud neshledal předpoklady pro nařízení střídavé péče a svěřil je obě do péče jejich matky.

8. Ústavní soud předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Lze dodat, že koncept nejlepšího zájmu dítěte, který není právními předpisy nijak vymezen, je v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu pojímán jako flexibilní a adaptabilní a v rámci individuálních rozhodnutí je nejlepší zájem dítěte definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná ve veřejně přístupné databázi http://nalus.usoud.cz).

9. K argumentaci stěžovatele, směřující k základním kritériím, které je nutno zkoumat při rozhodování o péči o nezletilé dítě, Ústavní soud uvádí, že se ve své rozhodovací praxi staví k institutu střídavé péče v zásadě pozitivně, nečiní tak však paušálně. Důrazně upozorňuje, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, ale především to, zda je právě takový výchovný model v dané době v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Tak tomu bylo i ve věci rozhodované nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž sice Ústavní soud mimo jiné vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé péči, jak na ně stěžovatel sám poukázal, nicméně i v tomto případě hodnotil jejich naplnění s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. K individuálnímu posuzování případů svěření nezletilých do péče se Ústavní soud podrobně vyjádřil též v usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014 (U 21/75 SbNU 685), ve kterém upozornil, že "v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jeho závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu ... úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče."

10. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí krajského soudu nic, co by odůvodňovalo meritorní posouzení ústavní stížnosti, natož jeho zásah ve formě kasačního nálezu. Je zřejmé, že jak okresní soud, tak i krajský soud se věcí řádně zabývaly, vycházely z provedeného dokazování a zohlednily okolnosti podstatné pro posouzení věci. Krajský soud zvažoval, zda pokračování střídavé péče o starší dceru je v jejím nejlepším zájmu, a poté dostatečným způsobem rozvedl, proč takový výchovný model nepovažoval nadále za vhodný. Je zřejmé, že při hodnocení výchovných předpokladů obou rodičů hodnotil lépe matčiny výchovné předpoklady a její výchovné prostředí. Při úvaze o nejlepším zájmu dětí soud nevycházel výhradně z jejich přání, ale přihlédl též k sourozeneckým vazbám sester navzájem i k jejich polorodému bratrovi D., který je v péči matky, jakož i ze skutečnosti, že matka je na rozdíl od otce schopna zajistit docházku starší dcery do mateřské školy. Podle hodnocení Ústavního soudu krajský soud vycházel při svém rozhodování ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, přihlédl ke specifickým okolnostem daného případu a otázce střídavé péče a nejlepšího zájmu obou nezletilých věnoval náležitou pozornost. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry krajského soudu prezentované v napadeném rozsudku jakkoliv přehodnocovat.

11. Namítal-li stěžovatel porušení práv plynoucích z čl. 10 odst. 2 či čl. 32 odst. 4 Listiny, je třeba uvést, že postup soudů, které v souladu se zákonem rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru