Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1336/20 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1336.20.1
Datum podání07.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 273


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1336/20 ze dne 2. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Karlem Baborákem, advokátem se sídlem Lázeňská 76, Brandýs nad Orlicí, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 8 Tdo 1278/2019-1271, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2019, č. j. 50 To 104/2019-1203, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a ústavních principů zaručených v čl. 1, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 3 T 124/2016, byl stěžovatel společně s druhým obviněným, A. Š., shledán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle ustanovení § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku, za což mu byl uložen podle ustanovení § 273 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen podle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 téhož zákona na zkušební dobu v trvání dvou roků. Okresní soud současně odkázal poškozené s uplatněnými nároky na náhradu škody podle ustanovení § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Krajský soud Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele a druhého obviněného rozhodnutí okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že oba uznal vinnými stejným skutkem s jediným rozdílem, že u druhého obviněného vypustil původní zjištění okresního soudu, že "nezjistil volnost vlakové cesty ve svém obvodu", který shodně právně posoudil u obou obviněných jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Odvolací soud rozhodl identicky i o uložených trestech a dále posoudil uplatněné nároky poškozených na náhradu škody.

4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.

6. Stěžovatel se s těmito rozhodnutími obecných soudů neztotožnil a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení, přičemž je pouze "halí do pláště" ústavněprávní argumentace. Protiústavnost tudíž spatřuje zejména v tom, že se - dle jeho názoru - obecné soudy kvalifikovaně nevypořádaly s jeho obhajobou poukazující zejména na skutkovou či odbornou složitost případu. V této souvislosti namítá, že zamítnutí jeho návrhu na doplnění znaleckého posudku bylo nedůvodné. Opětovně zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí provází absence kvalifikovaného vypořádání se s otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním (porušením důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání) a vzniklým následkem. Stěžovatel opakovaně předkládá názor, že nemohl porušit důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, neboť nebyl přezkoušen ze znalosti příslušných interních předpisů.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

9. Ústavní soud však v nyní posuzovaném případě neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.

10. Ústavní soud dále uvádí, že ve vztahu k pravidlu in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny, jehož se stěžovatel dovolává, když naznačuje, že obecné soudy nevyvrátily jeho obhajobu, je vyžadováno, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele.

12. Ústavní soud rovněž podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, ve skutečnosti představuje pouze opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele dostatečně a přesvědčivě vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 26-29, bod 32). Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele.

13. To ovšem také konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.

14. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již dovolací soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nebyl dán důvod k přezkoumávání dokazování provedeného okresním a krajským soudem, neboť zde neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 28). Průběhem dokazování se podrobně zabýval rovněž krajský soud, který zhodnotil skutková i právní zjištění okresního soudu jako správná (srov. rozsudek krajského soudu, bod 61).

15. Přisvědčit nelze ani námitce opomenutého důkazu (tvrzeně spočívajícího v neprovedení doplnění znaleckého posudku), neboť již z napadeného rozhodnutí krajského soudu (srov. rozsudek krajského soudu, body 36-37) je dostatečně patrné, z jakých důvodů byl návrh obhajoby na doplnění dokazování v tomto směru považován za nedůvodný. Postup odvolacího soudu byl následně přezkoumán rovněž dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 29), který uzavřel, že provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav věci byl bez důvodných pochybností zjištěn jinými provedenými důkazy. Obecné soudy se přesvědčivým způsobem vypořádaly rovněž s argumentem stěžovatele, že v daném případě nebylo možno založit jeho trestní odpovědnost, neboť nebyl přezkoušen z příslušných interních předpisů, když zohlednily, že stěžovatel byl s těmito předpisy (a jejich změnami) prokazatelně seznámen, což ostatně stvrdil svým podpisem (srov. rozsudek krajského soudu, bod 39). Obecné soudy též jasným a bezrozporným způsobem vyložily, proč posoudily stěžovatelovo skutkové jednání jako přečin ohrožení z nedbalosti podle kvalifikované skutkové podstaty obsažené v ustanovení § 273 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 36-39).

16. Na těchto závěrech nehodlá - a ze shora uváděných důvodů ani nemůže - Ústavní soud s přihlédnutím k již zmiňované zásadě minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci cokoliv zpochybňovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.

17. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru