Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1335/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Uherské Hradiště
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
Trest
trestný čin/ublížení na zdraví
Obhajoba
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1335.10.1
Datum podání06.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.1, § 38 odst.2, § 59 odst.3

361/2000 Sb., § 18 odst.1, § 5 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1335/10 ze dne 13. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1458/2009, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 2. 2009 č. j. 6 To 579/2008-407 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 6. 2008 č. j. 13 T 75/2008-348, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 6. 5. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že uvedené soudy porušily jednak ústavně zaručené právo na "řádný zákonný proces - zákonný průběh trestního řízení" garantované čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jednak ústavně zaručené právo "na řádný a spravedlivý proces" zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jednak porušily čl. 39 a čl. 40 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy a čl. 15 odst. 1 Paktu, jednak ústavně zaručené právo "na řádný a spravedlivý proces v podobě práva na dojednání a rozhodnutí bez zbytečných průtahů" garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. c) Paktu; současně měl být porušen i čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále též jen "okresní soud") ze dne 9. 6. 2008 č. j. 13 T 75/2008-348 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, dále pak mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku a podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ("VZP") částku 955,50 Kč, se zbytkem byla VZP odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se dle okresního soudu stěžovatel dopustil (stručně řečeno) tím, že jako řidič osobního vozidla na přímém a přehledném úseku vozovky za snížené viditelnosti při zapnutých potkávacích světlech nesledoval situaci v silničním provozu a pravou částí vozidla zezadu narazil do stejným směrem při pravém okraji vozovky jdoucího podnapilého chodce J. O., který po své pravé straně vedl jízdní kolo a jenž při střetu utrpěl vážná zranění, kterým na místě podlehl. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 2. 2009 č. j. 6 To 579/2008-407 napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to (toliko) ve výrocích o náhradě škody. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1458/2009 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel podrobně líčí průběh daného trestního řízení, přičemž mj. poukazuje na to, že v něm docházelo k průtahům a že na základě dovolání Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 8 Tdo 163/2008 předchozí rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil. Dále pak namítá, že byl odsouzen za jiné jednání, než pro které bylo zahájeno trestní stíhání a než pro které byla podána obžaloba, a že mu soud prvního stupně svým (v pořadí prvním) "překvapivým" rozsudkem odňal možnost účinně právně a skutkově argumentovat, čímž citelně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a obhajobu. Na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatel obdobně namítá, že nebyla zachována totožnost skutku a že soud prvního stupně "zcela bezprecedentním způsobem porušil princip rovnosti zbraní", když bez aktivity obžaloby popsal v odsuzujícím rozsudku skutek zcela jinak (stíhán byl - zjednodušeně řečeno - za to, že "měl jet rychle", odsouzen však byl za to, že "nesledoval situaci v silničním provozu"), čímž se měl nepřípustně podílet na prokazování jeho viny (v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08).

Dále stěžovatel uvádí, že hodlal v řízení prokázat, že poškozený vstoupil do jízdní dráhy neočekávaně a že střetu nemohl zabránit, přičemž upozorňoval, že pohybu poškozeného nebyla věnována náležitá pozornost. Proto předložil soudu CD, kde je demonstrován pohyb poškozeného, a navrhl, aby se znalec z oboru dopravy vyjádřil k dané variantě (pohybu poškozeného), soud prvního stupně však tento návrh zamítl při hlavním líčení dne 9. 6. 2008. V této souvislosti stěžovatel namítá porušení principu "rovnosti zbraní", jehož se měl dopustit soud prvního stupně tím, že de facto provedl pouze důkazy navržené obžalobou. Upozorňuje, že soudní znalec Ing. F. K., Ph.D., ve svém znaleckém posudku všechny varianty pohybu poškozeného nepostihl a že se obrátil na znalce Ing. V. M., který ve svém posudku potvrdil, že prvně zmíněný znalecký posudek nezahrnuje všechny možné varianty pohybu a že pohyby poškozeného demonstrované na CD jsou technicky přijatelné. Ač byl tento znalecký posudek Ing. V. M. předložen krajskému soudu dne 12. 1. 2009 a jako důkaz byl uvedeným soudem proveden dne 3. 2. 2009, nebyl z tohoto posudku vyvozen odpovídající závěr, tedy že poškozený vstoupil do jízdní dráhy neočekávaně a že stěžovatel nemohl střetu zabránit. V souvislosti se skutečnostmi, plynoucími ze znaleckého posudku Ing. V. M., resp. v souvislosti s tím, že proti sobě stojí dvě skutkové verze, se stěžovatel na jiném místě ústavní stížnosti dovolává použití zásady in dubio pro reo. Dále pak odmítá, že by naplnil zákonné znaky příslušné skutkové podstaty, a tvrdí, že si nepočínal nedbale, jel rychlostí dovolenou a přiměřenou a choval se přiměřeně dané situaci. Poškozený byl ve stavu těžké opilosti, přičemž kolo mu sloužilo jako opěra, a on (stěžovatel) nemohl předvídat, že se na silnici první třídy mezi obcemi bude pohybovat člověk v takovém stavu. Přestože poškozeného zaregistroval, nemohl předpokládat, že mu náhle vstoupí do jízdní dráhy. Okresnímu i krajskému soudu stěžovatel vytýká - a to s poukazem na hrubé porušení povinností poškozeným (který na daném místě "neměl co dělat") -, že k danému protiprávnímu jednání pouze přihlédly, a namítá, že on byl uznán vinným jen díky následku - smrti poškozeného, resp. že když mu nebyla prokázána "rychlá jízda", státní moc prokázala "nesledování situace v silničním provozu", a to pouze neodčinitelným následkem - smrtí poškozeného, což dle stěžovatele nemůže být podkladem pro vyslovení viny, protože jinak by bylo možno každý případ střetu vyhodnotit tak, že řidič motorového vozidla "nesledoval situaci v silničním provozu", protože "jinak by přece chodce nesrazil".

Stěžovatel rovněž namítá, že mu byl napadeným rozsudkem okresního soudu, ačkoliv byl uznán vinným trestným činem s mírnější právní kvalifikací než předchozím (zrušeným) rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 3. 2007 č. j. 13 T 455/2006-247, de facto uložen stejný trest. Důvodem má být skutečnost, že původní trest již částečně vykonal (v období od 21. 8. 2007 do 13. 2. 2008, resp. až do 7. 4. 2008), přičemž dle jeho názoru je třeba k nyní uloženým trestům připočítat část vykonaných předchozích trestů. Odvolacímu a dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se nevypořádaly s jeho argumentací týkající se uloženého trestu z pohledu přiměřenosti dle ústavních norem. Konečně stěžovatel namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda vůbec, příp. jakým způsobem se tento soud vypořádal s odvoláním do výroku o vině a trestu, přičemž vyslovuje nesouhlas se závěry dovolacího soudu, který danou námitku odmítl, a tvrdí, že soudní rozhodnutí mohou naplnit ústavní postulát spravedlivého procesu, jen pokud budou dostatečně určitá a srozumitelná pro právní laiky. Závěrem poukazuje na průtahy v řízení, konkrétně při doručování napadeného usnesení krajského soudu a při předkládání spisu dovolacímu soudu s jeho dovoláním.

Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně - pobočku ve Zlíně a Okresní soud v Uherském Hradišti. Všechny tyto soudy pouze v zásadě jen odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a vzhledem k tomu, že jejich vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či právní argumentaci, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal a sám z nich nevycházel. Současně vyzval k vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství, to se však postavení vedlejšího účastníka řízení (omisivně) vzdalo.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžejním bodem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry obecných soudů, kdy stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá jiný skutkový děj, něž jak byl ustálen obecnými soudy, konkrétně pak, že poškozeného sice před střetem spatřil, avšak ten mu nečekaně vstoupil do jízdní dráhy. Na podporu této skutkové verze se dovolává znaleckého posudku Ing. V. M. ze dne 9. 1. 2009, z něhož má plynout, že znalec Ing. F. K., Ph.D., nevzal v úvahu všechny varianty pohybu poškozeného, konkrétně pak tu, že poškozený "v momentě, kdy auto projíždělo kolem něho, udělal vrávoravý pohyb, spočívající v tom, že levou nohou provedl úskok do levé strany..." (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 6. 2008 - č. l. 343 soudního spisu). K této námitce možno uvést, že stěžovatel v průběhu přípravného řízení v postavení obviněného dne 5. 5. 2006 vypověděl, že uviděl poškozeného pohybujícího se na pravé krajnici, blíže k vozovce, který pak "zřejmě" vstoupil do vozovky, resp. do jízdní dráhy vozidla, přičemž on instinktivně strhl volant doleva, ale střetu již nezabránil, poté začal brzdit (viz č. l. 50 - 51). Tuto verzi skutkového děje odmítl již soud prvního stupně ve svém "prvním" rozsudku ze dne 26. 3. 2007 č. j. 13 T 455/2006-247 s tím, že stěžovatel "reagoval až na základě vlastního projevu střetu s chodcem", a následně i soud odvolací ve svém usnesení ze dne 21. 8. 2007 č. j. 6 To 266/2007-283 i soud dovolací v usnesení ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 8 Tdo 163/2008. Posledně jmenovaný soud stěžovateli oponoval, že pokud by reagoval již při prvním spatření chodce, měl možnost jej objet vlevo, stěžovatel však pokračoval v přímém směru jízdy a vozidlo zastavil až po ujetí minimálně 138 metrů po střetu s chodcem, a to ve zřejmé reakci na něj. Obdobně pak argumentovaly okresní a krajský soud v napadených rozhodnutích a v souvislosti s tím také zdůvodnily, proč nevyhověly stěžovatelovu důkaznímu návrhu, aby se "znalec z oboru dopravy vyjádřil k variantě náhlého a neočekávaného pohybu poškozeného" (viz výše), přičemž tento svůj závěr opřely o z hlediska ústavnosti akceptovatelný důvod, a to o tzv. nadbytečnost daného důkazu. Ústavní soud v závěrech obecných soudů, na jejichž základě byla odmítnuta stěžovatelova skutková verze, žádné vady, které by měly za následek porušení ústavnosti, nezjistil. Obecné soudy příslušné závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Přitom skutečnost, že stěžovatel poškozeného před srážkou vůbec nezaregistroval (což se jeví jako nejpravděpodobnější), případně mu nevěnoval adekvátní pozornost, a tedy že "nesledoval situaci v silničním provozu", obecné soudy opřely o stěžovatelovo jednání jednak před touto srážkou, jednak po ní. V této souvislosti možno připomenout, resp. poukázat na to, že stěžovatelovo vozidlo se v okamžiku střetu nacházelo pouze 0,5 - 1 m od pravé vodící čáry i přesto, že v její těsné blízkosti byl před tímto střetem údajně zaregistrován poškozený (krajnice měla být, jak konstatoval krajský soud v napadeném rozsudku, široká 1,6 m, přičemž poškozený, jak stěžovatel vypověděl, se měl pohybovat po "krajnici, blíže k vozovce"), po střetu pak stěžovatel zastavil vozidlo ve značné vzdálenosti od místa střetu (138 m). Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší výše uvedené skutkové závěry přezkoumávat, přičemž se (pro stručnost) stěžovatel odkazuje na bohatou judikaturu týkající se postavení (úlohy) Ústavního soudu v ústavním systému a jeho vztahu k soudům obecným.

Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nebyla zachována totožnost skutku a že v dané souvislosti došlo k porušení principu rovnosti zbraní v trestním řízení. V prvé řadě je třeba poukázat na obsáhlou pasáž, kterou Nejvyšší soud věnoval problematice "totožnosti skutku" v odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného usnesení. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel byl dle usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 42 soudního spisu) trestně stíhán z toho důvodu, že "nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, následkem čehož přehlédl [poškozeného]", obžalován byl pak proto, že "rychlost jízdy nepřizpůsobil vzdálenosti, na kterou měl rozhled" (viz č. l. 198 soudního spisu). Zatímco tedy obžaloba (původně) vycházela z toho, že stěžovatel porušil povinnost plynoucí z § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, dle obecných soudů porušil povinnost ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Dlužno dodat, že v případě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání tuto otázku nelze zodpovědět jednoznačně, neboť policejní orgán sice konstatoval ve skutkové větě (lapidárně řečeno) "nepřiměřenou rychlost", tu však (pouze) jako příčinu toho, proč stěžovatel přehlédl poškozeného, v odůvodnění je - oproti tomu - zmiňováno porušení § 18 odst. 1 citovaného zákona.

Je přitom logické, že skutková situace může během trestního stíhání doznat určitých změn, zvláště pak v průběhu řízení před soudem, u něhož by také mělo ležet těžiště vlastního dokazování, což samozřejmě platí i pro otázku přesné příčiny dopravní nehody. Z hlediska ústavnosti je pak rozhodující, zda obviněný měl v průběhu řízení před soudem dostatečný prostor na novou situaci reagovat, tj. vyjádřit se k ní, skutkově a (následně) právně argumentovat, případně v této souvislosti navrhovat další důkazy. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že již policejním orgánem byl stěžovatel upozorněn na to, že za příčinu nehody může být považováno porušení povinnosti "sledovat situaci v silničním provozu" (viz výše), již při hlavním líčení dne 26. 3. 2007 (č. l. 243 - 4 soudního spisu) samotná obžaloba (a nikoliv tedy snad "aktivisticky" soud) vyjádřila názor, že stěžovatel kromě povinnosti ve smyslu § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu porušil i povinnost dle § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, přičemž již při tomto hlavním líčení se stěžovatelův obhájce v závěrečné řeči vyjadřoval k dané otázce (konkrétně zda stěžovatel "nesledoval vozovku a nesledoval okolí"). Stěžovatel měl následně možnost reagovat jak v odvolacím řízení, tak především v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím poté, co Nejvyšší soud svým "prvním" usnesením (viz výše) rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Tak tomu v posuzované věci bylo, ostatně, že stěžovatel dané možnosti využil, je zřejmé mj. z protokolů o hlavním líčení ze dne 28. 4. 2008 a 9. 6. 2008 (č. l. 333 a násl., č. l. 341 a násl. soudního spisu) či veřejného zasedání ze dne 13. 1. 2009 a 3. 2. 2009 (č. l. 392 a násl., č. l. 399 a násl.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá rovněž, že ačkoliv byl uznán trestným činem s mírnější právní kvalifikací, byl mu de facto uložen stejný trest, protože původní trest již částečně vykonal. Na základě porovnání zrušeného a následného rozsudku okresního soudu lze dospět k závěru, že stěžovateli byl jednoznačně uložen trest mírnější, přičemž trest již vykonaný se započte (viz § 38 odst. 2, § 59 odst. 3 tr. z., resp. nyní § 92 odst. 2, § 82 odst. 4 trestního zákoníku, § 334 odst. 1 tr. ř.). Ústavnímu soudu přitom není z ústavní stížnosti patrno, jakým způsobem měly být k nově uloženým trestům "připočteny" části vykonaných trestů, resp. jak obecné soudy měly správně postupovat, k čemuž lze dodat, že otázka započítání vykonaného trestu (v dané věci) není otázkou ukládání, ale výkonu trestu. Poukazuje-li stěžovatel na (stručně řečeno) "nekompletnost" výroku napadeného usnesení krajského soudu, danou námitkou se již zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, na jehož řádně zdůvodněné závěry, obsahující odkaz i na relevantní judikát Ústavního soudu, se stěžovatel tímto odkazuje. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitým průtahům, mohl (a měl) se v prvé řadě bránit prostředky, které mu poskytuje zákon o soudech a soudcích, nehledě na to, že s touto námitkou přichází opožděně, neboť řízení již bylo skončeno a také ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, a nikoliv proti tzv. jinému zásahu, který průtahy řízení mohou představovat (srov. § 82 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru