Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1330/11 #1Nález ÚS ze dne 15.03.2012Povinnost nařídit vyhotovení znaleckého posudku a hodnocení znaleckého posudku soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Trestný čin
Trestní odpovědnost
důkaz/volné hodnocení
Obnova řízení
Nepříčetnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 54/64 SbNU 673
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.1330.11.1
Datum vyhlášení21.03.2012
Datum podání09.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 180d, § 12

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 116, § 283 písm.d, § 105, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 26


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě důkazního návrhu na znalecké dokazování příčetnosti účastníka řízení, jakožto otázky vyžadující odborných znalostí, tak mají obecné soudy povinnost buď se s návrhem adekvátně vypořádat (v případě jeho neprovedení), nebo přistoupit k ustanovení znalce.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Š. Ch. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 3. 2012 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, č. j. 5 To 62/2011-141, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011, č. j. 3 T 62/2008-129, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to v aspektu týkajícím se dokazování v soudním řízení.

Narativní část

Stěžovatelka navrhla v ústavní stížnosti zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut její návrh na obnovu řízení, a to pro nesplnění podmínek dle § 278 odst. 1 trestního řádu (v původním řízení byla odsouzena za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se obecné soudy adekvátně nevěnovaly argumentu, podle nějž v původním řízení nebyla známa její závažná duševní choroba, a poukázala na zprávu psychiatrické léčebny, dle které trpí paranoidní schizofrenií. Namítla, že rozhodující soudy přijaly závěry o jejím „duševním zdraví“ samy, toliko na základě svých „laických znalostí“, ačkoli jde o otázku vyžadující odborné posouzení (znaleckým posudkem) dle § 105 a násl. trestního řádu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že z hlediska podústavního práva je předmětem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení posouzení charakteru důkazů a skutečností jako „nových“, tj. z hledisek dle § 278 odst. 1 trestního řádu. I v řízení o obnově řízení je přitom třeba respektovat zásady spravedlivého procesu. Z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá, že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, eventuálně vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, či je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost.

V daném případě šlo o posouzení otázky nepříčetnosti stěžovatelky, coby okolnosti vylučující její trestní odpovědnost. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v § 105 odst. 1 a § 116 trestního řádu; je tomu tak proto, že i obecně platí, že soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem „posouzením“ vlastním. Obecné soudy však k ustanovení znalce nepřistoupily a uchýlily se k ústavněprávně neudržitelným úvahám dovozujícím trestní odpovědnost stěžovatelky (a potažmo absenci rozhodné „nové skutečnosti“) hlavně z charakteru jednání, pro něž došlo k jejímu odsouzení, případně pouze z „logické“ interpretace určitých lékařských posudků, které měly k dispozici.

Pakliže obecné soudy bez relevantního odůvodnění stěžovatelce, která znalecké dokazování navrhla (ve stížnosti proti usnesení městského soudu), nevyhověly, založily i stav existence tzv. opomenutého důkazu, jehož ústavněprávní konsekvence byly shora vyloženy.

Ústavní soud tak uzavřel, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zárukami dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež předmětná rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vladimír Kůrka. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012

N 54/64 SbNU 673

Povinnost nařídit vyhotovení znaleckého posudku a hodnocení znaleckého posudku soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 15. března 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 ve věci ústavní stížnosti Š. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011 č. j. 5 To 62/2011-141 zamítajícímu stěžovatelčinu stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011 č. j. 3 T 62/2008-129, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na povolení obnovy trestního řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011 č. j. 5 To 62/2011-141 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011 č. j. 3 T 62/2008-129 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, která byla vydána v trestní věci o obnovu řízení a jimiž byl její návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že v původním řízení byla stěžovatelka trestním příkazem Městského soudu v Brně dne 17. 6. 2008 č. j. 3 T 62/2008-29 uznána vinnou trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona a za tento trestný čin a sbíhající se obdobný trestný čin z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2008 sp. zn. 1 T 17/2008 byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.

3. Městský soud v Brně poté usnesením ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 T 62/2008-77 rozhodl o přeměně původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a pro jeho výkon stěžovatelku zařadil do věznice s dozorem. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2010 stížnost proti tomuto rozhodnutí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.

4. Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2010 č. j. 3 T 62/2008-96 výkon trestu odnětí svobody s poukazem na § 322 odst. 3 tr. řádu do dne 11. 7. 2011 odložil.

5. Tentýž soud návrh stěžovatelky na povolení obnovy v záhlaví označeným usnesením podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítl, neboť dospěl k závěru, že podmínky podle § 278 odst. 1 tr. řádu nejsou splněny, jelikož návrhem uváděné skutečnosti výsledek původního řízení nemohou zvrátit. Důvod obnovy poukaz stěžovatelky na její zdravotní stav nezakládá, jelikož z charakteru jednání, pro které byla odsouzena, ani z jejích "dalších projevů" nevyplývá, že by "kdykoli vyvstaly pochybnosti jak o její způsobilosti k trestné činnosti, tak se řádně hájit". Vyústěním původního řízení pak nemůže otřást ani zpráva psychiatra MUDr. J. R. ze dne 13. 10. 2010, neboť se z ní též podává, že v období od roku 2006 do roku 2009 "lékařku nenavštívila a žádnému léčení se nepodrobovala".

6. Krajský soud v Brně stěžovatelčinu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl. Zdůraznil, že z předložené lékařské zprávy vyplývá, že stěžovatelka byla "hospitalizována na psychiatrii" v letech 2003-2004, tj. "v poměrně dlouhém časovém období před spácháním trestné činnosti", pro niž byla odsouzena, přičemž ambulantní léčba byla situována do let 2005, 2006 a 2009, vzhledem k čemuž tato zpráva neobsahuje relevantní skutečnosti k jejímu zdravotnímu stavu pro období, jež je v dané věci určující. Krajský soud též připomenul, že v rámci zkráceného přípravného řízení před vydáním trestního příkazu byla stěžovatelka vyslechnuta, přičemž "byla v místě a čase orientována, což nakonec odpovídá i skutečnosti, že v tomto období páchala další trestnou činnost". Skutečnosti poskytující důvod k pochybnostem o jejím zdravotním stavu podle soudu nevyplynuly ani z řízení v dalších stěžovatelčiných trestních věcech.

II.

7. Ústavní stížností stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost argumentu, podle něhož v původním řízení nebyla známa její závažná duševní choroba, a poukazuje na zprávu Psychiatrické léčebny v Brně, podle které trpí paranoidní schizofrenií jakožto onemocněním začínajícím "v relativně mladém věku" a přetrvávajícím "celoživotně". Dovolává se též zde obsaženého vyjádření, že "výrazným projevem této choroby je její popírání pacientem a neléčení se", přičemž v jejím případě není vyloučeno ani "zbavení svéprávnosti". Namítá, že rozhodující soudy přijaly závěry o jejím "duševním zdraví" samy, toliko na základě svých "laických znalostí", ačkoli jde o otázku vyžadující odborné posouzení podle § 105 a násl. tr. řádu (znaleckým posudkem).

III.

8. Vyjádření Městského soudu v Brně k ústavní stížnosti zahrnovalo pouze úvahu o souvislosti návrhů na obnovu řízení s "přeměnou původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody" (stěžovatelka možnost repliky nevyužila) a Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

9. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil.

IV.

10. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy), a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů; do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i meze jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

12. V projednávané věci bylo třeba přezkoumat postup obecných soudů (a jimi dosažený výsledek řízení) především z pohledu námitky stěžovatelky, že v době spáchání jednání, pro něž byla odsouzena, jakož i v průběhu předmětných trestních řízení trpěla kvalifikovanou duševní chorobou a že rozhodující soudy tuto námitku jako relevantní akceptovat odmítly, aniž by si vyžádaly k posouzení příčetnosti stěžovatelky příslušný znalecký posudek.

13. Ústavní soud si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestním řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27), dále usnesení sp. zn. III. ÚS 1103/07 ze dne 31. 1. 2008 (ve SbNU nepublikováno; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. III. ÚS 2125/07 ze dne 30. 4. 2008 (ve SbNU nepublikováno), nález sp. zn. III. ÚS 3386/09 ze dne 29. 7. 2010 (N 151/58 SbNU 281) a usnesení sp. zn. III. ÚS 789/10 ze dne 17. 6. 2010 (ve SbNU nepublikováno)]. Meritem tohoto řízení není otázka viny trestným činem [srov. čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy] ani otázka dočasného zbavení osobní svobody (srov. čl. 5 odst. 3 Úmluvy, čl. 8 odst. 3 in fine Listiny), nýbrž posouzení charakteru důkazů a skutečností jako "nových", tj. z hledisek uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 věty první tr. řádu. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že již s ohledem na čl. 4 Ústavy nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředcích [např. nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), nález sp. zn. IV. ÚS 374/04 ze dne 18. 10. 2006 (N 191/43 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311), nález sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811), srov. nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)], včetně řízení o povolení obnovy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/98 ze dne 21. 4. 1999 (N 56/14 SbNU 23), nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27), nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), nález sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461), nález sp. zn. I. ÚS 1537/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 9/56 SbNU 91), nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193)], rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož jsou práva uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny, případně v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zvláštními aspekty [srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 538/03 ze dne 11. 10. 2004 (N 142/35 SbNU 21), resp. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Van Mechelen a ostatní proti Nizozemí ze dne 23. 4. 1997]. Že i v řízení o obnově je nevyhnutelné dbát principů kontradiktornosti a rovnosti zbraní, Ústavní soud konstatoval výslovně v nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513); ty se promítají do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného) co do možnosti skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, jakož i nabízet odpovídající důkazy.

14. Jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá, že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [obdobně srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231) a řadu dalších].

15. Lze též připomenout, že podle § 2 odst. 5 in fine tr. řádu právo obviněného na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

V.

16. Vyloženým ústavněprávním zásadám obecné soudy v dané věci nedostály.

17. Podle § 12 trestního zákona (resp. § 26 trestního zákoníku) platí, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost (resp. jeho protiprávnost) nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

18. Nepříčetností coby okolností vylučující trestní odpovědnost se rozumí stav, v němž někdo pro duševní poruchu přítomnou v době spáchání činu nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností; samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, důvodem nepříčetnosti není.

19. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Co však je podstatné - a pro danou věc určující - je, že povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v § 105 odst. 1 a § 116 tr. řádu; je tomu tak proto, že platí (a to vůbec), že soudu - z mnoha nepochybných důvodů - nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním, což na druhé straně není v kolizi s požadavkem, aby trestní soudce měl alespoň elementární znalosti těch disciplín, které se nejčastěji ve znalectví uplatňují, jako je kriminalistika, soudní lékařství, soudní psychiatrie a soudní psychologie (v odborné literatuře srov. Musil, J.: Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika. roč. 2010, č. 3, dostupné z http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx), a ani nezbavuje soudce odpovědnosti za vedení soudního řízení (viz Dwyer, D.: The Judicial Assessment of Expert Evidence. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2008, str. 197). Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených výše k principům tzv. spravedlivého procesu) se uplatní i závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž není podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje. Tomu neodporuje okolnost, že znalecký posudek zpravidla představuje jen jeden z pramenů (byť zásadní) pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti, který musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi, jež jsou z tohoto hlediska relevantní (k tomu rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr., resp. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1474/2009 ze dne 27. 1. 2010).

20. Povaze a významu stěžovatelkou uplatněné argumentace tedy ani obecně ani v konkrétních souvislostech, na které se obecné soudy odvolávaly, neodpovídá, jestliže k ustanovení znalce nepřistoupily, a soustředily se k úvahám - z vyložených ústavněprávních hledisek neudržitelným - dovozujícím trestní odpovědnost stěžovatelky (a potažmo - zde však především - absenci rozhodné "nové skutečnosti") převážně z charakteru jednání, pro něž došlo k jejímu odsouzení, případně i z jen "logické" - interpretace určitých lékařských posudků, které měly k dispozici.

21. Zjištění, zda je dán stav duševní poruchy vylučující trestní odpovědnost či nikoli, nestačí dovodit ani jen z vyjádření ošetřujícího lékaře (srov. rozhodnutí č. 14/1979 Sb. rozh. tr.), nýbrž musí být - jak je výše uvedeno - založeno na znaleckém posudku znalce psychiatra (viz § 105 odst. 1 a § 116 odst. 1 tr. řádu); to se uplatní v dané věci proto, že lékařská vyjádření, na která se odvolávala stěžovatelka, svým obsahem představovala očividně natolik relevantní informaci, že zkoumání znalecké zde bylo vskutku opodstatněné.

22. Za postačující - pro závěr, že zde pro úsudek o nepříčetnosti jako o nové skutečnosti (z hledisek podmínek pro obnovu řízení) oproti tomu není místa - nelze mít ani soudy přijatý poznatek, že lékařská zpráva MUDr. J. R. (procesní spis, č. l. 113) neobsahuje výslovné konstatování ohledně zdravotního stavu stěžovatelky v období, kdy se dopustila jednání, pro něž byla odsouzena, stejně jako jejich zjištění, že v tomto časovém úseku stěžovatelka nevyhledala odbornou lékařskou péči. Na tom nic nemění, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k určitému - časově identifikovatelnému - činu.

23. Že je z principů řádného, jakož i ústavněprávně spravedlivého procesu nevyhnutelné nařídit vyhotovení znaleckého posudku, tedy obecné soudy objektivně mohly, resp. měly dovodit již na základě informací, které jim v řízení byly dostupné.

24. Pakliže obecné soudy bez relevantního odůvodnění stěžovatelce, která znalecké dokazování navrhla (ve stížnosti proti usnesení městského soudu), nevyhověly, založily i stav existence tzv. opomenutého důkazu, jehož ústavněprávní konsekvence byly shora rovněž vyloženy.

25. Na řízení, jakož i na obě napadená rozhodnutí, jež z něj vzešla, je tudíž nutně hledět jako na rozporná se zárukami uvedenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy [v intencích nálezu Ústavníhosoudu sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357), nálezu sp. zn. I. ÚS 988/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 177/54 SbNU 225), nálezu sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), nálezu sp. zn. IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3), nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) a dalších], jak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala.

VI.

26. Ústavnísoud proto postupoval podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011 č. j. 5 To 62/2011-141 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011 č. j. 3 T 62/2008-129 zrušil.

27. Zcela závěrem se poznamenává, že rozhodnutí Ústavníhosoudu o předmětné ústavní stížnosti není způsobilá stěžovatelce nepříznivým způsobem ovlivnit ani skutečnost, že napadeným usnesením oponuje v podstatné míře zprávou Psychiatrické léčebny v Brně, vydanou ošetřujícím lékařem MUDr. M. T. dne 5. 4. 2011, z jejíhož obsahu obecné soudy v usneseních ze dne 31. 1. 2011, resp. 23. 2. 2011 vycházet samozřejmě nemohly, stejně jako okolnost, že o dalším návrhu stěžovatelky na obnovu řízení, opírajícím se již i o tuto zprávu, bylo oběma soudy rovněž rozhodnuto negativně (viz usnesení Městského soudu v Brně č. j. 3 T 62/2008-150 ze dne 12. 5. 2011 a Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 233/2011-160 ze dne 1. 6. 2011).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru