Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1326/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /předběžná vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlum... více
Věcný rejstříktrestná činnost
extradice
vazba/důvody
Evropský zatýkací rozkaz
vazba/vzetí do vazby
tlumočník
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1326.15.1
Datum podání06.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.4, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 94 odst.1, § 93 odst.1, § 90 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1326/15 ze dne 23. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Seyed Mohammad Taghi Hashemi, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. Nt 401/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 14 To 28/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2015, směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. Nt 401/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 14 To 28/2015.

Dne 3. 2. 2015 byl stěžovatel na základě zatýkacího rozkazu vydaného Státním zastupitelstvím v Dubaji, Spojené arabské emiráty, zadržen na letišti v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. Nt 401/2015, bylo rozhodnuto tak, že podle § 94 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), se stěžovatel bere do předběžné vazby, která se započítává okamžikem zadržení, tj. od 3. 2. 2015 v 9:30 hodin. Podle § 73 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 94 odst. 2 ZMJS, bylo rozhodnuto, že písemný slib stěžovatele ze dne 5. 2. 2015 se nepřijímá.

O následné stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 14 To 28/2015, rozhodnuto tak, že byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze dne 13. 3. 2015 byl stěžovatel podle § 94 odst. 3 ZMJS z předběžné vazby propuštěn, neboť v zákonné čtyřicetidenní lhůtě nebyla České republice doručena žádost Spojených arabských emirátů o vydání stěžovatele.

II.

Ačkoliv byl stěžovatel z vazby propuštěn, má za to, že při samotném rozhodování o vzetí do vazby byla porušena jeho ústavou a mezinárodními úmluvami zaručená práva. Dle mínění stěžovatele mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu vyplývající z čl. 5 Úmluvy a čl. 8 odst. 5 Listiny.

Konkrétně stěžovatel namítá, že byla porušena jeho práva na obhajobu, v řízení byl porušen princip rovnosti zbraní a nebyl u něj přítomen tlumočník do perštiny. Stěžovatel brojí dále proti tomu, že byl vzat do předběžné vazby, aniž by podle něj zjištěné skutečnosti nasvědčovaly odůvodněnosti obav z jeho útěku, a také proti tomu, že dle jeho názoru nebyl dostatečně popsán skutek, pro který měl být vydán. Stěžovatel také upozorňuje, že vrchní soud o jeho stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání navzdory tomu, že už ve vazebním řízení namítal nepřítomnost tlumočníka do perštiny - jeho mateřského jazyka a jazyka, v němž by byl schopen se v řízení hájit.

V ústavní stížnosti je dále uvedeno, že stěžovatel doplní stížnost o důvody, které k jejímu podání vedly nejdéle do jednoho měsíce, když delší doba pro odůvodnění je způsobena pobytem stěžovatele mimo území České republiky.

Ústavní soud vyčkal v ústavní stížnosti deklarovaného doplnění ústavní stížnosti "nejdéle do jednoho měsíce", ale ústavní stížnost nebyla blíže doplněna ani do dne 22. 6. 2015.

III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí z ústavně akceptovatelných důvodů k omezení osobní svobody, jehož cílem je znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů, aby posoudily, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007).

V.

Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel byl zadržen podle § 93 odst. 1 ZMJS na letišti Ruzyně z podnětu zatýkacího rozkazu vydaného Státním zastupitelstvím v Dubaji, Spojené arabské emiráty (dále jen "SAE"), když byl žádán k vydání do SAE k trestnímu stíhání pro trestný čin vydání nekrytého šeku podle § 401 odst. 1 trestního zákona SAE. Za toto jednání lze podle trestního zákona SAE uložit trest odnětí svobody až na 3 roky. Toto jednání by bylo trestné rovněž podle trestního zákona České republiky a jedná se proto o extradiční delikt podle § 90 odst. 1 ZMJS.

Podle § 94 odst. 1 ZMJS může předseda senátu na návrh státního zástupce rozhodnout o vzetí osoby, o jejíž vydání jde, do předběžné vazby, pokud zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z jejího útěku.

Po vyslechnutí stěžovatele v rámci vazebního zasedání za přítomnosti jeho dvou obhájců a tlumočníka z jazyka arabského a po přezkoumání spisového materiálu dospěl Městský soud v Praze k závěru, že návrh státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do předběžné vazby je důvodný, jelikož hrozí obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl mařit vydávací řízení a mohl by se skrývat, aby se vyhnul vydání k trestnímu stíhání do SAE. Tento svůj závěr městský soud blíže zdůvodnil na str. 3 napadeného usnesení, když se zabýval zejména tím, že stěžovatel SAE od svého odchodu do Evropy v roce 2010 nenavštívil, přestože tam žije jeho rodina, dále absencí pracovních, rodinných a bytových vazeb stěžovatele k České republice a skutečností, že zde přiletěl jen na jednu noc v rámci mezipřistání. Městský soud v Praze uzavřel, že ponechání stěžovatele na svobodě by s velkou pravděpodobností znamenalo zmaření účelu řízení o jeho vydání, když obava z jeho útěku byla posouzena jako zcela konkrétní a reálná, přičemž smyslem institutu extradice není jen povinnost vydat či předat žádanou osobu k trestnímu stíhání či výkonu trestu, jsou-li proto splněny zákonné podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout.

Jak městský, tak vrchní soud se zabývaly námitkou stěžovatele, že nebyl dostatečně popsán skutek, pro který měl být vydán (viz s. 3 usnesení městského soudu a s. 4 usnesení vrchního soudu) a také možností nahrazení vazby písemným slibem (viz s. 3-4 usnesení městského soudu) a peněžitou zárukou (viz s. 4-5 usnesení vrchního soudu).

Také další námitkou stěžovatele, spočívající v nepřítomnosti tlumočníka do perštiny, se zabývaly oba soudy (viz s. 3 usnesení městského soudu a s. 3 usnesení vrchního soudu). Z odůvodnění usnesení vrchního soudu a spisového materiálu vyplývá, že podle protokolu o zadržení stěžovatel v přítomnosti tlumočníka prohlásil, že ovládá arabštinu a perštinu (s. 3 spisového materiálu), podle protokolu o výslechu stěžovatele stěžovatel prohlásil, že mu bylo poučení tlumočeno do arabského jazyka, jak požadoval (s. 38 spisového materiálu), v průběhu vazebního zasedání stěžovatel uvedl, že přítomnému tlumočníkovi rozumí, ale žádá, aby byl přítomen i tlumočník z perského jazyka, ale po poradě s přítomnými obhájci následně uvedl, že chce, aby výslech pokračoval za přítomnosti tlumočníka z jazyka arabského (viz s. 78 spisového materiálu). Vrchní soud v tomto směru uzavřel, že pokud stěžovatel v průběhu dosavadního extradičního řízení uváděl, že ovládá arabský a perský jazyk a po poradě se svými obhájci ve vazebním zasedání prohlásil, že souhlasí, aby jeho výslechu byl přítomen tlumočník z jazyka arabského, kterému rozumí, nelze v tom spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Vrchní soud v Praze se pozorně věnoval také námitce stěžovatele týkající se účasti jeho obhájců na řízení (viz s. 3 usnesení) a opětovně také naplněním důvodů pro předběžnou vazbu (viz s. 4 usnesení vrchního soudu).

VI.

Ústavní soud nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly a podrobně zdůvodnily, v čem spatřují skutečnosti vedoucí je k závěru o nutnosti vazby stěžovatele a proč nepřichází v úvahu použití některého z institutů nahrazujících vazbu. Podrobně se věnovaly také námitkám stěžovatele. V projednávané věci tak lze odkázat na adekvátní odůvodnění napadených usnesení.

Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole. V předmětné věci tak ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv nedošlo.

Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru