Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1320/16 #1Nález ÚS ze dne 01.11.2016K tzv. materiální vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 4 - Tvrdková Jana
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní ro... více
Věcný rejstříkvůle/autonomie
Exekuce
interpretace
úrok z prodlení
Notář
vykonatelnost
úrok smluvní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 204/83 SbNU 263
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1320.16.1
Datum vyhlášení15.11.2016
Datum podání26.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 40 odst.1 písm.d

358/1992 Sb., § 71b odst.2

40/1964 Sb., § 517


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při posuzování tzv. materiální vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem platnost smlouvy zakládajícím, a to i tehdy, jsou-li možné oba výklady.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 1. 11 2016 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh společnosti LOGIK, s. r. o., výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 1199/2014-182 pro rozpor čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Narativní část

Usnesením obvodního soudu byla na majetek povinného na návrh stěžovatelky nařízena exekuce podle notářského zápisu. Proti tomuto usnesení podal povinný odvolání, jímž požadoval zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, přičemž namítal nevykonatelnost exekučního titulu po materiální stránce, neboť neobsahoval zákonem stanovené náležitosti. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil. O dovolání povinného rozhodl Nejvyšší soud tak, že výrokem I. změnil usnesení městského soudu tak, že návrh stěžovatelky na nařízení exekuce v rozsahu zákonných úroků z prodlení a smluvního úroku z prodlení z vymáhané částky zamítl. Výrokem II. byla zbývající část dovolání odmítnuta. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasila se závěry Nejvyššího soudu o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu v rozsahu zákonného úroku z prodlení a v rozsahu smluvního úroku z prodlení.

Odůvodnění

Ústavní soud poukázal na svůj nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 3347/12, v němž se vyjádřil k extrémní interpretaci ve smyslu odchylky od racionálně předjímaného výkladu soudní praxe a mimo jiné rovněž k ústavněprávnímu požadavku respektu k autonomii vůle subjektů notářského zápisu. Byť uvedený nález dopadal pouze na vymezení určení doby plnění úroků z prodlení, bylo lze závěry v něm prezentované vztáhnout i na stěžovatelčinu věc.

Ústavní soud konstatoval, že pokud se strany v posuzované věci dohodly na povinnosti plnění úroku z prodlení bez výslovného určení počátku, nelze takovou dohodu považovat za neurčitou. Základním předpokladem plnění takového úroku je právě prodlení účastníka zatíženého povinností. Stanovení data, od kterého má dlužník povinnost platit úrok z prodlení, stejně jako rozsah úroku z prodlení určeného s použitím pojmu „zákonný“, je dostatečně přesné, určité a srozumitelné, lze-li je stanovit na základě postupu plynoucího z právního předpisu. Nejvyšší soud rovněž nepřihlédl k vlastní rozhodovací praxi, především k závěrům uvedeným ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4888/2008, že sazba úroků může být určena způsobem, jímž lze výši úroků nepochybně vypočítat.

K důvodu tvrzené neurčitosti, kterou Nejvyšší soud spatřoval v použití slova „včetně“, kdy z vymezení předmětu plnění nemělo být zřejmé, zda je částka představující zákonný úrok z prodlení již započtena do celkové dlužné částky, či nikoliv, Ústavní soud shledal, že součet kupních cen ve fakturách vymezených v notářském zápisu odpovídal předmětu plnění bez zákonného úroku z prodlení.

Se závěrem Nejvyššího soudu, že co se týče smluvního úroku z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky, nebylo lze z notářského zápisu dovodit, že by vedlejší účastník k tomuto závazku přistoupil nebo by dal souhlas k jeho vykonatelnosti, však Ústavní soud vyslovil souhlas.

Ústavní soud uzavřel, že závěry Nejvyššího soudu o neurčitosti notářského zápisu co do vymezení předmětu plnění, nebyly v souladu se skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud interpretoval tzv. podústavní právo způsobem, jenž byl v extrémním rozporu s principem spravedlnosti, resp. že učinil závěry, které nebyly v souladu se skutkovými zjištěními, došlo tím z jeho strany k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a rovněž do jejího práva na ochranu vlastnictví.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a výrok I. usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Josef Fiala. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1320/16 ze dne 1. 11. 2016

N 204/83 SbNU 263

K tzv. materiální vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1320/16 ve věci ústavní stížnosti LOGIK, s. r. o., se sídlem Radošovická 996/4, Praha 10, zastoupené Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem, se sídlem Karla IV. 468/18, Hradec Králové, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 1199/2014-182, kterým bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze a byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce v rozsahu úroků z prodlení, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Jana Kotrče jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 1199/2014-182 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Výrok I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 1199/2014-182 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 11. 2012 č. j. 147 EXE 2449/2012-17 byla na majetek vedlejšího účastníka nařízena exekuce podle notářského zápisu ze dne 21. 9. 2011 sepsaného JUDr. Alenou Klocovou, notářkou, pod sp. zn. NZ 209/2011, N 255/2011 a jejím provedením byla pověřena JUDr. Jana Tvrdková, soudní exekutorka Exekutorského úřadu Praha 4.

2. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník odvolání, jímž požadoval změnu napadeného usnesení tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá. Konkrétně namítal nevykonatelnost exekučního titulu po materiální stránce, neboť neobsahuje náležitosti stanovené v § 71b odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to skutečnosti, na nichž se zakládá pohledávka stěžovatelky.

3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 7. 2013 č. j. 29 Co 227/2013-84 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. V odůvodnění městský soud zejména odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž mimo jiné vyplývá, že exekuční soud nezkoumá, zda hmotněprávní úkon, na jehož základě vzniká vymáhaný závazek, je či není platný, resp. uvedl, že exekuční soud se při nařízení exekuce nemůže zabývat tím, zda notářský zápis odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky.

4. Proti usnesení městského soudu podal vedlejší účastník dovolání, v němž především uvedl, že městský soud nesprávně posoudil otázku, zda předmětný exekuční titul splňuje zákonem stanovené náležitosti.

5. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 č. j. 26 Cdo 1199/2014-182 bylo usnesení městského soudu změněno tak, že návrh stěžovatelky na nařízení exekuce se v rozsahu zákonných úroků z prodlení a smluvního úroku z prodlení z vymáhané částky zamítá. Výrokem II byla zbývající část dovolání vedlejšího účastníka odmítnuta. Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že co se týče úroků z prodlení, požadavkům materiální vykonatelnosti vyhovuje, je-li v podkladovém titulu vyjádřena jejich výše (sazba z jistiny), jestliže je určeno období, za které se stanoví, a od kdy do kdy je povinnost je plnit. V nyní projednávané věci podle Nejvyššího soudu není zákonný úrok z prodlení v exekučním titulu vymezen dostatečně určitě, k smluvnímu úroku z prodlení podle Nejvyššího soudu vedlejší účastník nepřistoupil a ani nedal souhlas k jeho vykonatelnosti.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud výrokem I napadeného usnesení zasáhl do jejích základních práv, a to do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

7. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu v rozsahu zákonného úroku z prodlení. Uvádí, že Nejvyšší soud materiální vykonatelnost posoudil ústavně nekonformně a dopustil se nepřípustného interpretačního formalismu. Podle stěžovatelky lze z obsahu notářského zápisu dovodit jednoznačnost závazku vedlejšího účastníka jako dlužníka zaplatit pohledávky uvedené v čl. II notářského zápisu, tj. jednak jistinu, jednak zákonný úrok z prodlení z uvedených faktur do zaplacení. To, že notářský zápis uvádí, že dlužník zaplatí jistinu 20 909 248,35 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, lze podle stěžovatelky interpretovat pouze tak, že účastníci notářského zápisu projevili vůli, aby dlužník zaplatil dluh spolu se zákonným úrokem z prodlení. Nadto stěžovatelka uvádí, že každá faktura uvedená v notářském zápise obsahovala jednak výši samotné pohledávky, jednak také její splatnost. Rovněž pojem "zákonný" lze podle stěžovatelky vykládat pouze tak, že jím je právě úrok stanovený občanským zákoníkem, resp. nařízením vlády, kterým se určuje výše úroků z prodlení. Nejvyšším soudem vytýkanou nespecifičnost uvedení doby plnění slovy "do zaplacení" stěžovatelka považuje za extrémní interpretaci ve smyslu odchylky od racionálně předjímaného výkladu soudní praxe.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu o materiální nevykonatelnosti notářského zápisu v rozsahu smluvního úroku z prodlení. Jednak uvádí, že povinnost vedlejšího účastníka zaplatit vedle jistiny a zákonného úroku z prodlení také smluvní úrok z prodlení vyplývá z čl. V notářského zápisu, jednak tvrdí, že o této povinnosti vedlejšího účastníka byla rovněž ujištěna notářkou.

9. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok I napadeného usnesení zrušil.

III. Vyjádření účastníků

10. Ústavní soud vyzval účastníka (Nejvyšší soud) a vedlejšího účastníka k vyjádření k ústavní stížnosti.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na písemné vyhotovení napadeného usnesení, resp. rekapituloval důvody, na jejichž základě rozhodl o změně usnesení městského soudu. Vedlejší účastník výzvu k vyjádření nepřevzal.

12. Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu nezasílal stěžovatelce k replice, neboť by v nyní projednávané věci nemohla přinést nové informace rozhodné pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti.

IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

16. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti soustředila na jedinou otázku tzv. podústavního práva, a to zda z exekučního titulu vyplývá povinnost vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce rovněž zákonný a smluvní úrok z prodlení, či pouze jistinu. Posouzení této otázky je však v kompetenci civilních soudů a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do rozhodovací činnosti těchto soudů jako nezávislých orgánů zasahovat. Nicméně, stěžovatelčin argument, že Nejvyšší soud se při řešení uvedené otázky dopustil extrémní interpretace, resp. interpretačního formalismu, dosahuje ústavněprávní relevance.

17. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud se v prvé řadě soustředil na základní předpoklady nařízení exekuce, především na exekuční titul. Z ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle notářského řádu, jenž musí obsahovat náležitosti stanovené v § 71b odst. 2 notářského řádu. Nejvyšší soud rovněž odkázal na své usnesení ze dne 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, ze kterého vyplývá požadavek na vylíčení rozhodných skutečností, na nichž se zakládá plnění, konkretizaci přesného obsahu a rozsahu plnění a přesné a určité určení doby, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě. Podle Nejvyššího soudu však současně platí, že v rámci exekučního řízení soud nezkoumá, zda hmotněprávní úkon, na jehož základě vzniká vymáhaný závazek, je či není platný, přičemž takový úkon ani nemusí být součástí notářského zápisu.

18. Ve vztahu k exekučnímu titulu v nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákonný úrok z prodlení není vymezen dostatečně určitě, neboť chybí jeho počátek, tj. od kterého data by měl být u jednotlivých pohledávek vymáhán, určitá podle něj není ani jeho výše, neboť stanovení rozsahu úroku pojmem "zákonný" nelze považovat za přesné, určité a srozumitelné. V této souvislosti odkázal na své stanovisko ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005. Důvod neurčitosti spatřoval konečně také v použití slova "včetně" v čl. II a III notářského zápisu, neboť z vymezení předmětu plnění jako "peněžní prostředky ve výši 20 909 248,35 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ke každé z výše uvedených faktur do zaplacení, kdy tento úrok k dnešnímu dni činí 634 931,70 Kč" není zřejmé, zda je částka představující zákonný úrok z prodlení ve výši 634 931,70 Kč již započtena do celkové dlužné částky, či nikoliv.

19. Co se týče smluvního úroku z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k tomuto závazku vedlejší účastník ani nepřistoupil, ani nedal souhlas k jeho vykonatelnosti.

20. Závěry, které Nejvyšší soud prezentoval ve stanovisku ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005 již byly částečně podrobeny přezkumu Ústavním soudem. Ten se ve svém nálezu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 3347/12 (N 194/75 SbNU 189) vyjádřil k extrémní interpretaci ve smyslu odchylky od racionálně předjímaného výkladu soudní praxe a mimo jiné rovněž k ústavněprávnímu požadavku respektu k autonomii vůle subjektů notářského zápisu. Byť uvedený nález dopadal pouze na vymezení určení doby plnění úroků z prodlení, lze závěry v něm prezentované vztáhnout i na stěžovatelčinu věc.

21. Ústavní soud konstatuje, že pokud se strany dohodly na povinnosti plnění úroku z prodlení bez výslovného určení počátku, nelze takovou dohodu považovat za neurčitou. Základním předpokladem plnění takového úroku je právě prodlení účastníka zatíženého povinností. V této věci proto lze dospět k jedinému možnému výkladu, a to, že povinnost platit úroky z prodlení vzniká k prvnímu dni prodlení, tedy jako následek nesplnění povinnosti dlužníka splnit dluh řádně a včas (srov. § 517 odst. 1 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Obdobně ve vztahu k zániku povinnosti plnit úroky z prodlení je nutno učinit závěr, že tímto okamžikem může být pouze zaplacení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 3347/12), eventuálně zánik pohledávky jiným způsobem.

22. Podobně lze přistoupit k ujednání, že rozsah úroku bude "zákonný", resp. v "zákonné výši". Jestliže právní úprava definuje, a to i pokud by tak činila dispozitivně, způsob určení výše úroku z prodlení, nelze smluvní ujednání účastníků vyložit jinak, než že se dohodli právě na výši stanovené právním předpisem (viz § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

23. Z uvedeného je zřejmé, že v této záležitosti Nejvyšší soud vyložil tzv. podústavní právo způsobem, jenž je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Současně nepřihlédl k vlastní rozhodovací praxi, především k závěrům uvedeným ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4888/2008 (mimo jiné citovaném v napadeném usnesení), že sazba úroků může být určena způsobem, jímž lze výši úroků nepochybně vypočítat.

24. K důvodu tvrzené neurčitosti, kterou Nejvyššísoud spatřoval v použití slova "včetně" v čl. II a III notářského zápisu, kdy z vymezení předmětu plnění nemělo být zřejmé, zda je částka představující zákonný úrok z prodlení ve výši 634 931,70 Kč již započtena do celkové dlužné částky, či nikoliv, Ústavní soud shledal, že součet kupních cen ve fakturách vymezených v notářském zápisu odpovídá předmětu plnění bez zákonného úroku z prodlení, tento úrok tak nebyl zahrnut do částky 20 909 248,35 Kč. Lze proto konstatovat, že závěry Nejvyššího soudu o neurčitosti notářského zápisu co do vymezení předmětu plnění nejsou v souladu se skutkovými zjištěními.

25. Vzhledem k tomu, že Nejvyššísoud interpretoval tzv. podústavní právo způsobem, jenž je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti, resp. že učinil závěry, které nejsou v souladu se skutkovými zjištěními, došlo z jeho strany k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a rovněž do jejího práva na ochranu vlastnictví.

26. Ústavnísoud však souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že co se týče smluvního úroku z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky, nelze z notářského zápisu dovodit, že by vedlejší účastník k tomuto závazku přistoupil nebo by dal souhlas k jeho vykonatelnosti.

27. Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a výrok I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 č. j. 26 Cdo 1199/2014-182 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru