Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1318/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkodůvodnění
nemovitost
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1318.15.1
Datum podání05.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 102 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1318/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské služby, a. s. se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL. M., advokátem se sídlem Praha 1, Truhlářská 13-15, v substituci Mgr. Michalem Pálinkásem, advokátem, ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13-15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015 č. j. 14 Cmo 565/2014-84, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, společnost Pražské služby, a. s. se sídlem v Praze 9 (dále jen "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím, vydaným v řízení o předběžném opatření, bylo porušeno základní právo na rovnost účastníků a spravedlivý proces dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 20. 10. 2014 usnesením č. j. 2 Nc 1092/2014-46 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl návrh společnosti AVE CZ odpadové hospodářství s. r. o. se sídlem v Praze 1 (dále jen "navrhovatelka") na nařízení předběžného opatření před zahájením řízení, jímž by soud stěžovatelce zakázal uzavření smlouvy o pachtu části závodu se společností Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., týkající se kterékoli z označených částí závodu stěžovatelky (výrok I); dále zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud stěžovatelce zakázal uzavření smlouvy o převodu části závodu či opční smlouvy o převodu části závodu stěžovatelky se společností Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., týkající se kterékoli z označených částí závodu stěžovatelky (výrok II), a rozhodl o vrácení složené jistoty ve výši 100 000 Kč navrhovatelce (výrok III). Nalézací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření podle § 74 o. s. ř. splněny nebyly, jelikož navrhovatelka nijak neosvědčila potřebu zatímní úpravy poměrů, a navíc listiny tak, jak jí ukládá § 75 odst. 3 o. s. ř., ani nedoložila.

Dne 18. 2. 2015 usnesením č. j. 14 Cmo 565/2014-84 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání navrhovatelky usnesení nalézacího soudu ze dne 20. 10. 2014 č. j. 2 Nc 1092/2014-46 v zamítavých výrocích I a II změnil tak, že nařídil předběžné opatření specifikované v bodech 1 a 2 (výrok I), a usnesení nalézacího soudu ve výroku III změnil tak, že navrhovatelce se složená jistota 100 000 Kč nevrací (výrok III). Odvolací soud měl tvrzení navrhovatelky předloženými listinami za dostatečně osvědčené a potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků s ohledem na možné důsledky uzavření smluv za prokázanou. Zhodnotil, jak by se nařízením předběžného opatření zasáhlo do práv povinné strany a konstatoval, že v daném případě zůstane zachován dosavadní stav. Dále uvedl, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.; dostupný též, jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) a tam vysloveného závěru o ochraně procesních práv povinného účastníka, nicméně konstatoval, že v daném případě jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření přímo odvolacím soudem a nikoli pro kasaci zamítavého rozhodnutí nalézacího soudu se závazným právním závěrem odvolacího soudu. Za situace, kdy se účastník vyjádřil k samotnému návrhu na předběžné opatření a uplatnil své argumenty, vytvořil si procesní prostor pro možnost ochrany svých práv ve vztahu k požadovanému předběžnému opatření. Jelikož navrhovatelka v mezidobí podala návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady stěžovatelky, konané dne 14. 10. 2014, přijatých k bodu č. 3 a č. 4 pořadu jednání, a věc je vedena u nalézacího soudu pod sp. zn. 75 Cm 241/2014, nebylo třeba navrhovatelce ve smyslu § 76 odst. 3 o. s. ř. již ukládat povinnost podat návrh ve věci samé.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím o předběžném opatření bylo porušeno právo na rovnost účastníků a spravedlivý proces dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") tím, že odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu, patrně analogicky podle ustanovení § 220 a § 221a o. s. ř., za stavu, kdy možnost odvolacího soudu změnit rozhodnutí o předběžném opatření, jak byla do 31. 3. 2011 výslovně dána ustanovením § 220 odst. 3 o. s. ř., byla shora citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 zrušena pro rozpor s ústavním pořádkem. Tímto postupem tak odvolací soud prý stěžovatelce odejmul možnost "bránit se proti rozhodnutí odvoláním nebo jiným opravným prostředkem ochrany práva, nepočítaje v to ústavní stížnost."

Stěžovatelka uvedla, že jí nebyla dána možnost se vyjádřit k návrhu na vydání předběžného opatření, resp. k odvolání a k jeho doplněním; vyjádřila se pouze v prvním stupni, ale nikoliv k obsahu návrhu samotného a jeho petitu. Odvolací soud tak neoprávněně zvýhodnil navrhovatelku, které umožnil před soudem uplatnit veškerá tvrzení i námitky v plném rozsahu, zatímco stěžovatelce tuto možnost odepřel bez zákonného důvodu. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3489/13 a polemizovala s argumentací odvolacího soudu odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/2001, i jeho závěrem, že účinky pachtu jsou nevratné, přičemž odvolací soud neodůvodnil, v čem spatřuje nezvratitelnost takových kroků. Nevratné účinky bude mít naopak vyhovující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť stěžovatelce vzniká škoda ve výši ušlého pachtovného a její výše neustále narůstá.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti ze strany Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předchází, či po něm následuje, to ovšem za podmínky, že současně jím může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky; Ústavní soud však připouští, že k jí tvrzenému zásahu do základních práv a svobod, zejména však do (stěžovatelkou v ústavní stížnosti nenamítanému) základního práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), potenciálně mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatelky projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí).

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces z hlediska rovnosti účastníků řízení, zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny, a to tím, že zvýhodnil navrhovatelku předběžného opatření, které umožnil uplatnit veškerá svá tvrzení i námitky v plném rozsahu, zatímco stěžovatelce tuto možnost odepřel bez zákonného důvodu. Ústavní soud však v postupu obecných soudů žádný protiústavní deficit neshledal.

V případě stěžovatelky bylo v odvolacím řízení vyhověno návrhu navrhovatelky (budoucí žalobkyně) na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře sice vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].

Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření a zákazu nakládání s předmětnou nemovitostí, bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, o něž odvolací soud své rozhodnutí opřel, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.

Nalézací soud měl v době rozhodování k dispozici vyjádření stěžovatelky k návrhu na vydání předběžného opatření, obsahující rozsáhlé argumenty týkající se platnosti resp. neplatnosti usnesení valné hromady, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud neprováděl žádné nové dokazování, nepořizoval další podklady pro rozhodnutí o předběžném opatření, k nimž by stěžovatelka měla právo se vyjádřit, neboť jen posuzoval, zda na základě tvrzení navrhovatelky a předložených listin byly v době rozhodování nalézacího soudu důvody pro nařízení předběžného opatření dány, či nikoli. Ústavní soud tudíž neakceptoval opačné tvrzení stěžovatelky a z něho plynoucí tvrzení o nerovném postavení účastníků v řízení o vydání předběžného opatření.

Principy spravedlivého procesu postupem nalézacího soudu ani odvolacího soudu nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud též připomíná, že prověřování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle § 102 odst. 1 o. s. ř. bylo především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v projednávané věci došlo. Není úkolem Ústavního soudu, aby sám prověřoval podmínky pro nařízení předběžného opatření, protože by tím nepřípustně zasahoval do kompetence obecných soudů.

K tvrzenému porušení rovnosti účastníků s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 tím, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo změněno rozhodnutím odvolacího soudu, ačkoliv podle stěžovatelky mělo být zrušeno a věc vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že ve smyslu odstavce 23 cit. nálezu "má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu." Z citovaného nálezu tudíž nelze dovodit absolutní zákaz změny rozhodnutí nalézacího soudu o předběžném opatření dovolacím soudem. Taková změna je možná, pokud jsou respektovány požadavky spravedlivého procesu, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru