Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1318/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
odškodnění
odpovědnost/orgánů veřejné moci
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1318.11.1
Datum podání06.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.3, § 13


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1318/11 ze dne 26. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem AK se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011 č. j. 55 Co 527/2010-154, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. května 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011 č. j. 55 Co 527/2010-154 (v ústavní stížnosti je nesprávně uveden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2010 č. j. 55 Co 572/2010-183) ve výroku pod bodem I v části, ve které se rozsudek soudu prvního stupně mění, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a odst. 3, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy ve výši 91 436,- Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného postupu v trestním řízení vedeném proti němu Městským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 16/2007, neboť rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2007 sp. zn. 1 T 16/2007 byl žalobce zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. února 2007 č. j. 5 Zt 432/2006-38 v plném rozsahu. Žalovaná podle žaloby plnila v rozsahu částky 31 436,- Kč s příslušenstvím, žalobce o tuto částku žalobu omezil a Obvodní soud pro Prahu 2 výrokem pod bodem II. rozsudku ze dne 16. dubna 2009 č. j. 26 C 80/2008-41 v tomto rozsahu řízení zastavil.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. srpna 2010 č. j. 26 C 80/2008 -131 zastavil na základě omezení žaloby řízení o zaplacení úroku z prodlení z částky 60 000,- Kč od 17. července 2007 do 16. ledna 2008 (výrok pod bodem I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 60 000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. ledna 2008 do zaplacení (výrok pod bodem II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalovanému (správně žalobci) náklady řízení (výrok pod bodem III). Uvedené rozhodnutí napadla odvoláním žalovaná.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011 č. j. 55 Co 527/2010-154 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, kterým bylo žalobě vyhověno v částce 22 500,- Kč s příslušenstvím, potvrzen, ve zbývající části byl rozsudek změněn tak, že žaloba s požadavkem uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 37 500,- Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestný čin, který mu byl neprávem kladen za vinu, výrazně souvisí s výkonem jeho povolání. Jde o věc úzce spjatou s důvěrou kolegů a nadřízených i s důvěrou okolí. Za těchto okolností je podle stěžovatele satisfakce ve výši necelého průměrného měsíčního platu nedostatečná vzhledem k prožitému psychickému stresu. Stěžovatel je toho názoru, že soud by při rozhodování o nemajetkové újmě měl akcentovat sankční či odrazovací složku tohoto způsobu náhrady. Stěžovatel uvádí, že tuto argumentaci soudům obou stupňů přednesl. Soudy obou stupňů jeho argumentaci pominuly, aniž by se s ní vypořádaly, čímž zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel uvádí, že odvolací soud se s jeho argumentací vypořádal jen v dílčím rozsahu a navíc nesprávně, přičemž způsob stanovení odškodnění vůbec nepopsal. Odvolací soud tak podle stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí přesně neuvedl, jak výši odškodnění vypočetl. Jeho rozhodnutí je tak prý nepřezkoumatelné.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů pro absenci některých nosných důvodů rozhodnutí v odůvodnění, nesprávnost úvah, které v odůvodnění obsaženy jsou a konečně nevypořádání se s námitkami stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že mu byl poskytnut nedostatečný prostor k právní obraně, přičemž takovým rozhodnutím soud stěžovatele překvapil.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Odvolací soud se v souzené věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím právo na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že v daném případě samotné konstatování porušení práva není dostačující a je na místě poskytnutí zadostiučinění v penězích. Se soudem prvního stupně se však odvolací soud neztotožnil ohledně stanovení jeho výše. Při stanovení jeho výše odvolací soud vycházel z kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.". V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, ke kterým okolnostem v dané věci přihlédl. Odvolací soud poukázal na to, že v daném případě je nutno zohlednit, že stěžovatel byl postižen nezákonným zahájením trestního stíhání a pro vznik nemajetkové újmy a její výše měla význam hrozící trestní sazba, za rozhodnou považoval soud i skutečnost, že žalobce byl stíhán pro skutek, kterého se měl dopustit při výkonu svého zaměstnání, navíc jako vykonavatel veřejné moci. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že obvinění a následné trestní stíhání mělo značný vliv na veřejné mínění, za prokázaný byl soudy shledán rovněž dopad nezákonného rozhodnutí do kvality rodinného života a psychiky žalovaného. Na druhé straně odvolací soud poukázal na to, že trestní řízení nebylo spojeno s omezením osobní svobody žalobce a bylo vedeno v přiměřené době. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, jak postupoval při vyčíslení nároku, přičemž poukázal i na výši zadostiučinění, které bylo přiznáno spoluobviněnému Martinu Sešinovi, který se nacházel v horší situaci.

Ústavní soud poukazuje na to, že stanovení výše náhrady nemajetkové újmy dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je ponecháno na zvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené danému případu. Posouzení okolností a stanovení konkrétní částky však spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu rozhodně nepřísluší přiznanou částku přepočítávat a pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru ji snižovat či zvyšovat. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda v souvislosti s jejím přiznáním a určením výše byla dodržena zákonná kritéria, či zda v důsledku svévolného postupu nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O takový postup se však v projednávané věci nejedná.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. K námitce stěžovatele, že mu odvolacím soudem nebyl dán náležitý prostor k obraně, je třeba připomenout, že odvolání žalované stěžovateli bylo zasláno a ten se k němu vyjádřil.

Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru