Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1318/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDůkaz
Směnečný platební rozkaz
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1318.10.1
Datum podání05.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1318/10 ze dne 24. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Rybníčku 387/6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, č.j. 9 Cmo 342/2009-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jelikož je přesvědčena, že jí byla upřena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dává najevo, že "si je vědoma směnečné přísnosti a zásady koncentrace ve směnečném řízení", současně však uvádí, že obecné soudy postupovaly nepřiměřeně "restriktivně", jelikož v rámci směnečných námitek tvrzenou "neplatnost směnky z důvodu absence podpisu žalované na předložené směnce a v důsledku toho i neexistenci směnečného závazku" spojily výhradně s otázkou pravosti podpisu, a posléze - právě s poukazem na zmiňovanou zásadu koncentrace řízení podle ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. - se odmítly zabývat tím, že sporná směnka jí byla "podvodem podstrčena k podpisu".

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 47 Cm 95/2009, se podává, že směnečným platebním rozkazem tamního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 47 Sm 460/2008-9, bylo stěžovatelce (v řízení žalované) uloženo zaplatit žalobci (M. Ch.) směnečný peníz 500 000 Kč spolu s 6% úrokem ročně ode dne 4. 2. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 666 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 77 118,60 Kč.

K námitkám stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 47 Cm 95/2009-39, napadený směnečný platební rozkaz ponechal v celém rozsahu v platnosti.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.

Obecné soudy se v řízení chovaly způsobem, který podřadit výše vymezeným situacím, v nichž je zásah Ústavního soudu (ve smyslu kasace napadeného rozhodnutí) opodstatněný, nelze. Stěžovatelce je namístě přisvědčit, že jednu z komponent práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudu zabývat se návrhy a námitkami účastníků řízení, avšak i pro uplatnění těchto procesních práv je nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tj. především aby své námitky předložili včas, pakliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis (občanský soudní řád) pak nestíhá toliko účastníky řízení, nýbrž i soudy, jež zcela opodstatněně nepřihlížely k opožděně uplatněné námitce "podvodného vylákání podpisu" stěžovatelky na směnku, jelikož byly povinny vycházet ze zásady koncentrace řízení, obsažené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. Že se směnečné námitky vznesené včas vztahovaly výhradně k otázce "pravosti podpisu" stěžovatelky (a nikoli k později tvrzené okolnosti právního úkonu učiněného v omylu) vyplývá nejen z jejich jazykového vyjádření, nýbrž též z navrženého důkazu (znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví) a z okolnosti, že obě verze (tj., že směnku "nepodepsala" a že podpis na ní byl "podvodem vylákán") stojí ve vzájemném rozporu.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky.

Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru