Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1317/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
Pracovní poměr
Pracovní kázeň
vůle/svoboda/vážnost
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1317.11.1
Datum podání06.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 43, § 53 odst.1 písm.b, § 35 odst.1 písm.b, § 242 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1317/11 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. V. P., zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem v Prostějově, Dukelská brána 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2009 č. j. 49 Co 213/2007-78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 3. 5. 2011 stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 6. 2009 č. j. 49 Co 213/2007-78 a domáhala se jeho zrušení s tím, že postupem uvedeného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, resp. na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 1. 2007 č. j. 5 C 122/2006-40 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že dohoda o skončení pracovního poměru uzavřená dne 14. 3. 2006 mezi ní a žalovanou - Základní školou a mateřskou školou Jana Železného Prostějov je neplatná. Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, avšak krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil shora označeným rozsudkem. Proti němu pak stěžovatelka brojila dovoláním, které ale bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011 č. j. 21 Cdo 42/2010-98 pro nepřípustnost odmítnuto, když nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka obsahově uplatnila (pouze) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, v důsledku čehož rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konkrétně pak namítá, že obecné soudy vyložily pojem bezprávná výhrůžka nesprávně. Dle stěžovatelky nikdo (zde žalovaná jako její zaměstnavatelka) nesmí zneužívat svého práva na úkor jiného, tedy hrozit tak, aby jiného (tj. stěžovatelku) pohnul k určitému úkonu (k uzavření již zmíněné dohody o rozvázání pracovního poměru), byť by byl k úkonu, kterým hrozí (zde k okamžitému zrušení pracovního poměru), oprávněn. V daném případě žalovaná věděla o údajném porušení pracovní kázně od okamžiku podání petice (proti stěžovatelce), tj. dne 30. 1. 2006, se zněním petice stěžovatelku neseznámila, prošetřovala ji bez jejího vědomí, nedala jí možnost se k věci vyjádřit a s faktem, že byla nějaká petice podána, ji seznámila až v souvislosti se skončením pracovního poměru. Žalovaná jí přitom vyhrožovala důsledky něčeho, o čemž není vůbec jisté, že se stalo, tj. že stěžovatelka fyzicky trestala své žáky, přičemž zneužila jejího rozrušení, resp. obtížné situace, ve které se v daném okamžiku ocitla. Takové jednání je v rozporu s dobrými mravy. Stran prokázání absence jí vytýkaného fyzického trestání žáků, jež mělo založit porušení pracovní kázně, pak přednesla důkazní návrhy, které však soud prvního stupně zamítl, aniž by zdůvodnil, proč se tak stalo, přičemž objasnění otázky, zda byl tlak na skončení pracovního poměru oprávněný, tedy zda skutečně či alespoň s velkou pravděpodobností porušila pracovní kázeň, má prý zásadní význam. Odvolací soud pak dle stěžovatelky nesprávně posoudil její námitky v odvolání obsažené, resp. se nezabýval námitkami týkajícími se nesprávného a nedostatečného skutkového zjištění, a tak dospěl k nesprávnému právnímu závěru.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není. V prvé řadě bylo třeba řešit otázku, zda ústavní stížnost byla podána včas.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V dané věci bylo zřejmé, že stěžovatelka odvíjí počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 23. 7. 2009 a ústavní stížnost byla podána u Ústavního soudu dne 6. 5. 2011. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo Nejvyšším soudem shledáno přípustným a stěžovatelka daný závěr v ústavní stížnosti nenapadá, nejedná se o poslední procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž v úvahu přichází pouze aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo výše zmíněno, stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Nutnou (další) podmínkou toho, aby předmětné dovolání bylo odmítnuto "z důvodů závisejících na uvážení" Nejvyššího soudu, je ale také to, že je opřeno o zákonné důvody jeho podání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), protože pokud tomu tak není, nemůže se Nejvyšší soud vůbec zabývat otázku zásadního právního významu, a dovolání musí odmítnout bez možnosti jakéhokoliv uvážení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 984/11, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka v dovolání uplatnila nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), přičemž tento závěr stěžovatelka nijak nezpochybnila. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud však zjistil (a vzal v úvahu), že stěžovatelka ve svém dovolání soudům nižším stupňům mj. vytýkala, že nesprávně definovaly pojem bezprávná výhrůžka, kdy podle jejího názoru tato může spočívat také "v tom, co je sice hrozící, co je žalovaný sice oprávněn provést, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu". Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu nemuselo být stěžovatelce, byť v dovolacím řízení zastoupené advokátkou, zcela zřejmé, jak tato námitka bude ze strany Nejvyššího soudu kvalifikována, a tedy nemohla zcela jasně předvídat, že ani v tomto ohledu uvedený soud nedospěje k závěru o naplnění relevantního dovolacího důvodu, Ústavní soud postupoval vůči stěžovatelce v duchu svého usnesení ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 a ústavní stížnost shledal za včas podanou.

Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jak patrno z odůvodnění rozsudku okresního soudu, uvedený soud se podrobně zabýval otázkou svobody stěžovatelčiny vůle coby účastníka daného právního úkonu a v tomto rámci i otázkou, zda žalovaná použila vůči stěžovatelce tzv. bezprávnou výhrůžku. Obsah daného pojmu pak definoval v souladu s judikaturou obecných soudů i právní teorií a dospěl k závěru, že v dané věci se nejedná o bezprávnou výhrůžku (ani zneužití práva), pokud zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že jsou zde důvody, pro které by mohl (dle svého názoru) se zaměstnancem zrušit pracovní poměr okamžitě. Hrozí totiž pouze tím, co je za účelem skončení pracovního poměru oprávněn podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce učinit. Z odůvodnění tohoto rozsudku je dále zřejmé, že okresní soud nepovažoval za rozhodující, zda skutečně došlo k porušení pracovní kázně, neboť v daném ohledu postačilo podezření žalované. Z tohoto důvodu také zamítl stěžovatelčiny důkazní návrhy. Odvolací soud pak v podstatě zopakoval závěry soudu prvního stupně a dále mj. uvedl, že není právně významné, zda stěžovatelka důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru naplnila nebo zda by byla zachována dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůta podle § 53 odst. 2 zákoníku práce.

Z výše uvedeného je patrno, že ač stěžovatelka obecným soudům vytýká rovněž pochybení procesního rázu ("opomenuté" důkazní návrhy, nevypořádání se s jejími námitkami), podstatou její ústavní stížnosti je zcela zjevně nesouhlas s jejich právním posouzením, resp. názorem na obsah pojmu "bezprávná výhrůžka", v jehož světle je pak zřejmé, že stěžovatelčina argumentace, dle které žalovaná by s ní nemohla zrušit pracovní poměr (ať již pro absenci zákonem stanoveného důvodu či pro uplynutí prekluzivní lhůty), není relevantní. Přitom skutečnost, že stěžovatelka daný právní názor pokládá za nesprávný, zásadně přípustnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud totiž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a není jej možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je pak zásadně věcí obecných soudů (a předpokladem ingerence Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti je výlučně porušení ústavnosti).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru