Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1315/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkTrestní řízení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1315.15.1
Datum podání05.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1315/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřvaldská 99/200, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2015 č. j. 6 To 23/2015-595 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. 1 T 210/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 5. 5. 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavní princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") návrh stěžovatelky na povolení obnovy trestního řízení, neboť pro obnovu neshledal splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou.

3. Stěžovatelka byla v původním trestním řízení uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném v době spáchání skutku, kterého se podle soudu dopustila tím, že za deštivé noci dne 31. 10. 2004 nepřizpůsobila rychlost svého automobilu okolnostem silničního provozu, načež na přechodu pro chodce čelně srazila silně podnapilého chodce, který později svým zraněním podlehl. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou let, a k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Soud prvního stupně provedl jako důkazy zejména výpovědi svědků, kteří v daném okamžiku jeli ve svých vozidlech za vozidlem stěžovatelky, a znalecké posudky z oboru soudního lékařství a silniční dopravy. Zejména na základě posudku z oboru soudního lékařství a výpovědí svědků soud prvního stupně dovodil, že poškozený se v době, kdy jej stěžovatelka srazila, pohyboval na přechodu z pohledu stěžovatelky směrem zleva doprava, o čemž svědčilo nejen jeho poranění, ale i způsob, jakým popsali svědci pohyb těla poškozeného bezprostředně po srážce s vozidlem stěžovatelky. Stěžovatelka a její manžel naopak ve svých výpovědích uvedli, že poškozený se pohyboval zprava doleva, přičemž se (vzhledem ke zjištěným zraněním) musel těsně před srážkou otočit. Znalec z oboru silniční dopravy konstatoval, že verzi předestřenou stěžovatelkou nemůže vyvrátit, avšak i v případě, že by se poškozený před srážkou otočil, musel by navíc (vzhledem k pohybu jeho těla bezprostředně po srážce) také opačným směrem přinejmenším vykročit. Znalec tak shrnul, že v obou případech měla stěžovatelka dost času zabránit srážce, přizpůsobila-li by svou jízdu okolnostem silničního provozu v daném čase. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Soud druhého stupně následně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zmírnil uložený trest odnětí svobody na dobu osmi měsíců, s podmíněným odkladem na dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu činnosti na osmnáct měsíců. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně v původním řízení podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Všechna uvedená rozhodnutí z původního řízení napadla stěžovatelka ústavní stížností, která byla usnesením sp. zn. II. ÚS 2462/07 ze dne 30. 1. 2008 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

4. Stěžovatelka podala dne 25. 8. 2014 návrh na obnovu řízení před obecnými soudy, přičemž navrhla jako nový důkaz výpověď nového svědka, se kterým se její manžel náhodně setkal dne 28. 6. 2014 a který nehodu před téměř deseti lety viděl. Svědek si průběh nehody vybavoval odlišně od ostatních svědků a v rozporu se znaleckými posudky z původního řízení, přičemž mj. vypověděl, že poškozený vběhl na přechod tak, že narazil do vozidla stěžovatelky z boku a po srážce s vozidlem neletěl přes střechu vozidla, nýbrž "celou dobu překrýval bok auta". Následně nechala stěžovatelka zpracovat i nový znalecký posudek z oboru silniční dopravy, který navazoval na svědectví nově objeveného svědka. Tento posudek dle stěžovatelky potvrzuje verzi, kdy poškozený rychle vběhl do jízdní dráhy stěžovatelky zprava a ta v důsledku toho neměla dost prostoru a času, aby nehodě zabránila. Nový posudek, na rozdíl od těch předchozích, s ohledem na nové svědectví pracuje s variantou, že stěžovatelka poškozeného srazila pouze bokem vozidla, nikoli čelně.

5. Okresní soud v řízení o povolení obnovy řízení hodnotil, zda nové důkazy mohou vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu, a dospěl k závěru, že nikoliv. Své rozhodnutí opřel zejména o konstatování nedůvěryhodnosti nového svědka a jeho výpovědi. Toto tvrzení soud odůvodnil zejména tím, že svědek (tehdy policista), ačkoli měl bezprostředně nehodu vidět, v danou chvíli nepřišel účastníkům nehody jakkoli pomoci. Soud také poukázal na svědkovu trestní minulost, dále i na to, že se svědek o tom, že danou nehodu viděl, za celých deset let nikomu dalšímu nezmínil. Výpověď svědka o náhodném setkání s manželem stěžovatelky se navíc vcelku podstatně lišila od výpovědi manžela. Při hodnocení znaleckého posudku soud konstatoval, že tento posudek vychází značnou měrou právě z výpovědi nového svědka, navíc dle názoru soudu naprostá většina dalších údajů, ze kterých znalec vycházel, neměla objektivní základ. Posudek se rozchází nejen se znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy z původního řízení, ale i s posudkem z oboru soudního lékařství a výpovědí svědků v původním řízení. Soud tak hodnotil nový posudek jako neúplný, nejasný, nesprávný a tedy jako nezpůsobilý ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu v případném obnoveném řízení. Proti usnesení okresního soudu o zamítnutí obnovy řízení podala stěžovatelka stížnost, kterou krajský soud zamítl, jelikož se s uvedenými závěry plně ztotožnil.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, která je ve značné míře shodná se stěžovatelčinou ústavní stížností podanou již v roce 2007, podrobně rekapituluje celé původní řízení. V poslední části stížnosti, jež jako jediná skutečně brojí proti napadeným usnesením, stěžovatelka konstatuje porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívajícího v tom, že obecné soudy odmítly obnovit řízení i přes to, že nové důkazy nasvědčují, že k nehodě mohlo dojít způsobem, jak to stěžovatelka tvrdila v původním řízení. Dle názoru stěžovatelky je nově předložený znalecký posudek přinejmenším stejně věrohodný jako ten, který byl proveden v původním řízení. Nově předložené důkazy tak dle názoru stěžovatelky k jinému rozhodnutí o vině či trestu rozhodně vést mohly. Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudů při rozhodování o obnově řízení opět došlo k porušení zásady in dubio pro reo a že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, spočívající v poměřování důležitosti důkazů a skutkových zjištění v původním, již pravomocně skončeném řízení, s nově objevenými skutečnostmi a důkazy. Takovým novým důkazem může zcela jistě být i svědecká výpověď, stejně jako znalecký posudek, je-li splněn předpoklad toho, že v době původního řízení tyto důkazy nemohly být provedeny. Dalším stejně důležitým předpokladem pro obnovu řízení je však také způsobilost těchto důkazů odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či přiznaném nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy. Cílem tohoto řízení tedy není nové rozhodnutí o vině, nýbrž pouze zhodnocení toho, zda nové skutečnosti či důkazy mají potenciál takové rozhodnutí odůvodnit v případně obnoveném řízení. I v řízení o obnově platí i nadále všechny relevantní zásady trestního práva, včetně zásady in dubio pro reo. V tomto řízení se však zásada odráží především v tom smyslu, že soudce musí ke každému novému důkazu přistupovat otevřeně, "tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit" [viz nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].

10. Posouzení toho, zda předložené důkazy vyhovují výše zmíněným kritériím, však náleží primárně obecným soudům, přičemž Ústavní soud v tomto ohledu vychází ze své doktríny zdrženlivosti a neslouží jako další instance způsobilá pro hodnocení navržených důkazů, a to i v případě, kdy by je sám ze svého pohledu hodnotil jinak. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k přezkumu věcné správnosti jejich rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn zasahovat jen v těch případech, v nichž soudy vykročí z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb obecnými soudy vedeného důkazního řízení. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV ÚS 570/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z výše zmíněného mimo jiné vyplývá, že z hlediska přezkumu ústavnosti rozhodnutí o obnově řízení je relevantní především to, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč předestřené skutečnosti neshledaly fakticky novými či způsobilými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011 (N 70/61 SbNU 89)].

11. Nadto Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že: "návrh na povolení obnovy řízení nepředstavuje procesní oprávnění odsouzené osoby pokračovat v polemice s orgány činnými v trestním řízení o otázkách, které již byly zákonnou a ústavně konformní cestou rozhodnuty, ať již z oblasti práva či jiného odborného odvětví. Smyslem tohoto institutu tedy není násobení znaleckých posudků a vytváření "odborných táborů" potvrzujících verzi obhajoby, nebo naopak obžaloby, nýbrž primárně poukázání na dosud neřešené skutkové otázky, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vině." (usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zvláštní pozornost je však v tomto ohledu vždy třeba věnovat případům, kdy již v původním řízení byla důkazní situace problematická a k odsouzení obviněného došlo např. pouze na základě jednoho důkazu, přičemž nově předestřené skutečnosti či důkazy tento jediný důkaz zpochybňují.

12. V daném případě obecné soudy došly k závěru, že nově navržené důkazy jsou sice nové ve smyslu ustanovení § 278 trestního řádu, avšak nejsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. V případě nového svědectví to bylo především poukazem na nevěrohodnost svědka a jeho výpovědi, přičemž již okresní soud ve svém rozhodnutí poukázal na důvody, které ho ke shledání svědka nevěrohodným vedly. Stěžovatelka v souvislosti s tím tvrdí, že nový svědek byl okresním soudem "doslova ugrilován a učiněn nevěrohodným". V tomto ohledu je nutno podotknout, že důkladné prověření důvěryhodnosti svědka bylo zcela klíčové pro posouzení toho, zda je jeho výpověď schopna alespoň s určitou pravděpodobností v novém řízení obstát. Nelze tak v takovém postupu bez dalšího spatřovat porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Na pečlivém zhodnocení důvěryhodnosti svědka totiž nemá zájem toliko veřejná žaloba, ale rovněž tak poškození, do jejichž právní jistoty případná obnova řízení zásadně negativně zasahuje velmi výrazným způsobem. Z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 1 Listiny totiž nutně vyplývá, že trestní řízení musí být vedeno s maximální úctou k ústavním právům a zájmům všech dotčených osob, nikoliv pouze obviněného (obdobně např. body 13 a 15 nálezu sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

13. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy podrobily důkladnému zkoumání i nově navržený znalecký posudek, přičemž opět racionálně, nesvévolně a dostatečně podrobně vylíčily (viz str. 9 až 13 napadeného usnesení okresního soudu), z jakých důvodů nepovažují tento posudek za důkaz způsobilý odůvodnit nové rozhodnutí ve věci. Možnost soudce v určitých případech poukázat na zřetelné nesrovnalosti ve zvolených vstupních údajích či samotné metodice zkoumání, tedy ohodnotit i poněkud odbornější aspekty znaleckého posudku, vyplývá z obecně uznávané zásady, dle níž "znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci" (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12). Soudy rovněž odůvodnily, proč v tomto případě nepovažují za nutné zpracování revizního znaleckého posudku.

14. K ústřední námitce stěžovatelky, spočívající v tvrzeném porušení zásady in dubio pro reo, jelikož "nebyla spolehlivě vyvrácena její obhajoba", lze říci toliko, že vyvrácení stěžovatelčiny obhajoby, resp. rozhodnutí o její vině, nebylo předmětem řízení o povolení obnovy řízení, nýbrž řízení původního, jehož výsledky (i s ohledem na namítané porušení zásady in dubio pro reo) již v minulosti přezkoumal i Ústavní soud. V řízení, jehož výsledkem jsou napadená rozhodnutí, se jednalo pouze o posouzení toho, zda nové důkazy mohou (z hlediska pravděpodobnostního) vést ke změně rozhodnutí o vině či trestu.

15. Nynějším přezkoumáním původního vypořádání stěžovatelčiny obhajoby by Ústavní soud zcela vykročil ze svých ústavních a zákonných kompetencí, neboť by mimo jiné přistoupil k přezkumu vlastního dřívějšího konečného rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat na závěry Ústavního soudu v usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13, podle kterých procesní institut obnovy trestního řízení "se nemůže stát skrytým prostředkem obnovy řízení před Ústavním soudem v případě, kdy se návrh na obnovu v trestním řízení vztahuje na rozhodnutí, které bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. V takto "obnoveném" řízení se Ústavní soud proto omezuje jen na důvody samotné obnovy ve smyslu § 278 trestního řádu, tedy výlučně na okolnosti, jež mohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení.".

16. K nálezům Ústavního soudu citovaných v ústavní stížnosti Ústavní soud toliko pro úplnost uvádí, že první citovaný nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) dopadá na poněkud odlišnou situaci. V daném případě došlo k odsouzení za velmi závažný trestný čin na základě v podstatě jen jednoho nepřímého důkazu, a sice znaleckého posudku, přičemž nově zpracovaný znalecký posudek, který nebyl proveden v původním řízení, byl se závěry toho původního v rozporu. Ve stěžovatelčině situaci však obecné soudy rozhodly na základě několika nepřímých svědectví a znaleckých posudků ze dvou různých oborů, přičemž nově předložené důkazy po důkladném zhodnocení neobstály. Z výše zmíněného nálezu však nelze bez dalšího dovozovat povinnost soudů obnovit řízení pokaždé, když je předložen nový znalecký posudek. Nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) se také vztahuje k odlišné důkazní situaci, kdy bylo v podstatě rozhodnuto v neprospěch obviněného v situaci tvrzení proti tvrzení, a jeho závěry tak nejsou přímo použitelné v této věci. To ostatně platí i pro nález sp. zn. IV. ÚS 548/99 ze dne 20. 11. 2000 (N 173/20 SbNU 229), ve kterém je (z hlediska použitelnosti pro tento případ) pouze konstatováno, že Ústavní soud zruší taková rozhodnutí, ve kterých shledá extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a jejich právním hodnocením. Takový nesoulad však Ústavní soud v této věci neshledal.

17. Ústavní soud tak shrnuje, že v tomto případě soudy zhodnotily stěžovatelkou navržené nové důkazy a dospěly k závěru, že nejsou způsobilé odůvodnit nové rozhodnutí o vině ve smyslu § 278 trestního řádu. Soudy svá rozhodnutí jasně a zevrubně odůvodnily, jejich rozhodnutí nevykazují známky žádných excesů, ani stěžovatelkou tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal žádné potencionální porušení do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tedy ani důvod pro zásah do činnosti obecných soudů.

18. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru