Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 131/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
zůstavitel
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.131.17.1
Datum podání13.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 120, § 127a, § 80


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 131/17 ze dne 17. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Michkové, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2376/2016-533 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 č. j. 17 Co 485/2015-486, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Hany Duroňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") částečným rozsudkem ze dne 31. 3. 2015 č. j. 8 C 62/2011-397 (dále jen "rozsudek okresního soudu") zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (jako žalobkyně) domáhala určení, že její zemřelý otec (dále jen "zůstavitel") byl ke dni svého úmrtí (16. 4. 2010) vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Podle okresního soudu má stěžovatelka naléhavý právní zájem na uvedeném určení, protože bez něj není možné projednat dědictví po zůstaviteli, pokud se daných nemovitostí týká. Okresní soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že mezi zůstavitelem a jeho sestrou (žalovaná) byla dne 23. 6. 2009 uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl převod dotčených nemovitostí, přičemž zůstavitel v době uzavření této smlouvy nejednal v duševní poruše a byl schopen posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout.

Na základě odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud doplnil dokazování o znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 14. 11. 2014 (dále jen "znalecký posudek LF Olomouc") předložený stěžovatelkou. Znalecký posudek LF Olomouc označil krajský soud za nepřesvědčivý. Naopak závěry znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 28. 11. 2012, doplněného dodatkem ze dne 26. 8. 2014 (dále také jen jako "znalecký posudek PN Bohnice"), s dalšími důkazy (zdravotnická dokumentace a výslechy svědků a účastníků) krajskému soudu dovolují učinit spolehlivý závěr o tom, že zůstavitel sice byl závislý na požívání alkoholu a trpěl depresemi, avšak netrpěl takovou duševní poruchou, v důsledku které by nebyl schopen učinit právní úkon.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že není ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné.

II.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech znaleckého posudku PN Bohnice, který označil za věrohodný a přesvědčivý, aniž by se vypořádal s jejími podstatnými námitkami, které v souvislosti s tímto znaleckým posudkem vznášela. Stěžovatelka konkrétně v řízení před odvolacím soudem namítala, že ve zdravotnické dokumentaci zůstavitele jsou demence a Korsakovův syndrom výslovně popisovány a byly zůstaviteli diagnostikovány. Dále, že psychiatrička MUDr. Richterová, která zůstavitele vyšetřila, při svém výslechu u okresního soudu uváděla, že u zůstavitele nemůže vyloučit závažnou duševní poruchu, neboť zůstavitele viděla příliš krátkou dobu a neměla k tomu dostatek informací. I přes to se v závěru dodatku znaleckého posudku PN Bohnice uvádí, že psychiatrické vyšetření MUDr. Richterové je natolik informativní, že vnáší do celé kauzy jasno. Dále znalecký posudek PN Bohnice podle stěžovatelky úplně přehlíží, že zůstavitel dlouhou dobu po smrti své manželky uváděl, že stále žije, nebo že zemřela před čtyřmi měsíci, což je podle stěžovatelky jedním z příznaků Korsakovova syndromu. Znalecký posudek PN Bohnice se nezabýval ani konkrétními případy nestandardního chování zůstavitele, tj. jeho úmysl darovat nemovitosti sousedovi, aby je v dědickém řízení nenabyla stěžovatelka nebo údajné přepadení "zakuklenci", které si zůstavitel vymyslel.

S ohledem na uvedené není podle stěžovatelky znalecký posudek PN Bohnice a jeho doplněk jasný ani přesvědčivý. PN Bohnice ve svém doplňku znaleckého posudku ze dne 26. 8. 2017 měla posoudit nové důkazy a zhodnotit jejich vliv na závěry původního znaleckého posudku a zodpovědět otázky, které byly stěžovatelkou položeny. PN Bohnice však v tomto doplňku podle stěžovatelky žádným způsobem nově provedené důkazy neposuzuje a pouze obecně konstatuje, že nemají zásadní vliv na závěry znaleckého posudku. PN Bohnice rovněž neodpověděla prakticky na žádnou z otázek stěžovatelky. Navíc pro účely vypracování doplňku znaleckého posudku si PN Bohnice účelově vybrala jen výpověď, která podporuje závěry jejího znaleckého posudku a která navíc byla učiněna osobou, u které se v řízení prokázalo, že z části nebyla pravdivá.

Podle stěžovatelky odvolací soud pouze mechanicky přejal závěry uvedené ve znaleckém posudku PN Bohnice, aniž by tento posudek hodnotil i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky a aniž by se zabýval jejími shora uvedenými námitkami. Tímto postupem došlo podle stěžovatelky k porušení práva na spravedlivý proces.

Odůvodnění rozsudku krajského soudu nepovažuje stěžovatelka za přesvědčivé, neboť obsahuje některé podstatné rozpory a v mnoha ohledech nemá oporu v provedeném dokazování. Dle výpovědi MUDr. Kubelky i dle jeho zpráv byla demence u zůstavitele diagnostikována již v červenci 2009, nikoliv až na počátku roku 2010, jak uvádí v napadeném rozsudku krajský soud. Znalecké posudky MUDr. Hlavičky a LF Olomouc dospívají ke zcela odlišným závěrům než znalecký posudek PN Bohnice, přičemž posudek MUDr. Hlavičky odvolací soud zcela pomíjí.

Krajský soud postupoval podle stěžovatelky také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když v daném případě použil pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání nadměrně vysoký důkazní standard "zcela jednoznačného skutkového závěru" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti". V důsledku toho bylo důkazní břemeno kladené na stěžovatelku zjevně nepřiměřené a došlo k porušení jejího práva na rovnost v řízení. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (pozn. rozhodnutí ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém dospěl Ústavní soud k závěru, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Odvolací soud naopak v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, ve kterém dovolací soud požaduje zjištění skutkového stavu "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti".

K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že uvedená pochybení odvolacího soudu dovolací soud neodstranil a prakticky se jimi vůbec nezabýval, ačkoliv to stěžovatelka ve svém dovolání výslovně namítala.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 4. 2018 stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud v případě, že ústavní stížností napadená rozhodnutí zruší, rovněž zrušil i rozhodnutí o nákladech řízení v dané věci, tj. výroky II. a III. rozsudku okresního soudu ze dne 2. 11. 2017 č. j. 8 C 62/2011-713 a výroky I. a II. usnesení krajského soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 17 Co 7/2018-74.

III.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 62/2011, a poté, co přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a postup soudů předcházející jejich vydání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

K námitce stěžovatelky, že důkazní standard použitý odvolacím soudem byl nadměrně vysoký, resp. v rozporu se závěry vyslovenými nálezem sp. zn. I. ÚS 173/13, Ústavní soud především uvádí, že je pravdou, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvádí, že: "[v]ýsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají z obsahu spisu (§120 odst. 3 o. s. ř.) musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2 občanského zákoníku představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jež bude podřaditelným pod uvedené hmotně právní pravidlo (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1560/2011). Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 1 občanského zákoníku vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy činil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout." Pokud však odvolací soud dospěl k názoru, že v dané věci lze učinit spolehlivý závěr o tom, že zůstavitel netrpěl takovou duševní poruchou, v důsledku které by nebyl schopen učinit daný právní úkon (str. 13 odůvodnění), znamená to, že podle jeho názoru nebyla prokázána předmětná neplatnost právního úkonu ani ("jen") s vysokou mírou pravděpodobnosti (srov. přiměřeně usnesení dne 7. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2047/15).

Navíc nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13, který byl vydán za účelem ochrany práv prokazatelně duševně nemocných osob, se lze s úspěchem dovolávat, jen pokud soudy dospějí k závěru o existenci duševního onemocnění, které je základním předpokladem pro aplikaci závěrů v daném nálezu vyslovených (srov. usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3554/14). V případě řešeném předmětným nálezem nebylo totiž žádných pochybností o tom, že jednající osoba již v době podpisu směnky trpěla dlouhodobým duševním onemocněním. Rozhodnou otázkou proto bylo toliko posouzení, zda se toto onemocnění u jednajícího projevilo i rozhodného dne či nikoli, neboť již dříve bylo prokázáno, že zdravotní stav jednajícího v čase kolísal. V nyní posuzované věci však krajský soud dospěl k závěru, že zůstavitel byl sice závislý na požívání alkoholu a trpěl depresemi, netrpěl ale takovou duševní poruchou, v důsledku které by nebyl schopen učinit právní úkon.

Ústavní soud se proto dále zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti uvedenému závěru krajského soudu o neexistenci právně relevantní duševní poruchy. K tomuto názoru dospěl krajský soud na základě závěrů obsažených ve znaleckém posudku PN Bohnice a dalších důkazů, které byly ve věci provedeny - zdravotnická dokumentace, výslechy svědků a účastníků. Ohledně hodnocení provedených důkazů obecnými soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces zakotveného v článku 36 Listiny.

Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653), sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že důkazem je znalecký posudek, který proto podléhá hodnocení dle § 120 a § 132 o. s. ř., a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009).

Ústavní soud má za to, že odvolací soud své závěry o neexistenci duševní poruchy znemožňující stěžovateli učinit právní úkon opřel o řádně zjištěný skutkový stav, když byly v řízení před soudy provedeny tři znalecké posudky, včetně jednoho doplnění, přičemž odvolací soud vycházel též z výpovědí řady svědků (osob, které byly se zůstavitelem v rozhodné době v kontaktu). Za situace, kdy závěry znaleckých posudků byly rozporné, nespokojil se odvolací soud pouze s jejich písemným vyhotovením, ale zástupce obou znaleckých ústavů vyslechl. Na základě těchto důkazů pak odvolací soud dospěl k závěru, že zůstavitel v rozhodné době netrpěl takovou duševní poruchou, v důsledku které by nebyl schopen učinit právní úkon.

Ústavní soud přitom neshledal, že by tyto závěry byly v rozporu se shora uvedenými důkazy. Ústavní soud má naopak za to, že v řízení provedené důkazy byly krajským soudem hodnoceny způsobem ústavně konformním, toto hodnocení má oporu v obsahu spisového materiálu. Velká část námitek obsažených v ústavní stížnosti je převzata z posudku LF Olomouc a je projevem nesouhlasu se závěry obsaženými ve znaleckém posudku PN Bohnice, tento nesouhlas však bez dalšího nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. Krajský soud objasnil, proč nevycházel ze znaleckého posudku LF Olomouc a proč ho považoval za nepřesvědčivý ve srovnání se znaleckým posudkem PN Bohnice (str. 13 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).

Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že se nezabýval všemi jejími vznesenými námitkami, Ústavní soud uvádí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vycházeje ze závěrů znaleckého posudku PN Bohnice, platnosti předmětného právního úkonu v tomto ohledu náležitě věnoval.

Ústavní soud proto nemá důvod jakkoli zpochybňovat dokazování ani hodnocení důkazů krajským soudem, v tomto ohledu považuje jeho rozhodnutí za dostačující a v podrobnostech dále odkazuje na jeho odůvodnění, které splňuje požadavky řádného odůvodnění. Na tomto závěru nic nemění ani námitka stěžovatelky, že v odůvodnění krajský soud uvádí, že MUDr. Kubelkovi se u zůstavitele jevily projevy demence od počátku roku 2010 (str. 14 odůvodnění napadeného rozsudku), ačkoliv z výslechu MUDr. Kubelky se podává, že diagnózu aterosklerotické demence do zdravotní dokumentace stěžovatele zapsal již 17. 7. 2009 (list č. 249 spisu okresního soudu). Ústavní soud jednak upozorňuje, že MUDr. Kubelka při uvedeném výslechu také uvedl, že projevy organického psychosyndromu s rysy demence se mu u stěžovatele jevily na začátku roku 2010, a proto byl odeslán k odbornému psychiatrickému vyšetření (list č. 249 spisu okresního soudu), a dále považuje Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou za významné, že krajský soud v odůvodnění - v návaznosti na výslech zástupce znaleckého ústavu PN Bohnice (list č. 453 spisu okresního soudu) - rovněž uvádí, že aterosklerotické změny mozku nemohly být prokázány, když za svého života zůstavitel nepodstoupil příslušné odborné vyšetření (CT s kontrastní látkou) a po smrti nebyla provedena pitva (str. 13 odůvodnění napadeného rozsudku).

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné. Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nevěnoval jejím shora uvedeným námitkám, je nutné připomenout, že Nejvyšší soud není povinen vyjádřit se ke každé námitce účastníka, kterou nepovažuje za důvodnou. Odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, § 41]. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru