Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 131/12 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.131.12.1
Datum podání13.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 131/12 ze dne 31. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti EBM, s. r. o. se sídlem Haškova 17, 638 00 Brno, IČ: 60 700 653, zastoupené JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou se sídlem tř. kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2011 č. j. 23 Cdo 776/2010-158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR pro údajné porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že rozsudek dovolacího soudu je překvapivý, neboť v něm dovolací soud rozhodl "nad rámec dovolání", neboť např. řešil otázku bankovní záruky. Podle názoru stěžovatelky dovolatel nevymezil ve svém mimořádném opravném prostředku žádné právní otázky, které by mohly být dovolacím soudem ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu zvažovány ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2009 č. j. 7 Cmo 331/2008-123 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku zavázal vrchní soud k doplnění dokazování zejména v otázce splnění podmínky pro vznik práva na zaplacení tzv. pozastávky a uložil mu povinnost "zabývat se i dalšími námitkami žalobce, popř. žalovaného".

Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat splnění podmínek a předpokladů stanovených v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zvážení obsahu předmětné ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, které jednotlivým subjektům slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má dimenzi jak formální, tak i materiální. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, které právní řád subjektům poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z dimenze materiální pak plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům konkrétního subjektu teprve tehdy, pokud tato práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což jinak řečeno znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv nastupujícím tehdy, pokud porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasaci pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Výše uvedená východiska interpretuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10) tak, že ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí není přípustná.

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek vrchního soudu a věc mu byla, i se závazným právním názorem dovolacího soudu, vrácena k dalšímu řízení. Soudní řízení vedené ve věci žaloby žalobkyně EFC elektrocentrum fabrik, s. r. o. v likvidaci, proti stěžovatelce jako žalované, tak dále pokračuje, a i když ústavní stížností napadený rozsudek dovolacího soudu je z hlediska formálního pravomocný, není jím ještě pravomocně skončeno řízení vedené mezi ní a žalobkyní. Teprve v případě, kdyby - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva, mohla by se stěžovatelka domáhat ochrany cestou ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru