Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 131/04Usnesení ÚS ze dne 20.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
náhrada
PoznámkaRozhodnutí ESLP ze dne 7. 12. 2010 ve věci č. 43905/04: stížnost týkající se porušení čl. 1 Dodatkového protokolu prohlášena nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.131.04
Datum podání04.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

87/1991 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 131/04 ze dne 20. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1) MUDr. T. V., a 2) B. V., obě zastoupené JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 28 Cdo 2448/2002-249, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002 č. j. 22 Co 127/2002-220, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 4. 3. 2004, napadají stěžovatelky po doplnění a úpravě jejího petitu podáním došlým Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2004, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003 č. j. 28 Cdo 2448/2002-249, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 22 Co 127/2002. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádějí, že shora označenými rozhodnutími obou soudů byla porušena jejich základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako prý došlo i k porušení článku l Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 90 Ústavy, a to z toho důvodu, že soudy všech stupňů nepostupovaly v souladu se shora označenými články Listiny, Ústavy a Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě, takže rozhodnutí těchto obecných soudů prý "vedla přímo ke ztrátě vlastnictví stěžovatelek, a to bez nároku na náhradu", když stěžovatelky byly současně zbaveny možnosti domoci se ochrany svého vlastnictví prostřednictvím shora označených soudů.

Stěžovatelky zdůrazňují, že nijak nezpochybňují skutečnost, že RNDr. O.V.jako oprávněná osoba měl mít zcela shodná práva v souvislosti s vydáním nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), a to bez ohledu na to, že v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. trvale nežil na území České republiky, neboť jako občan této země má mít zaručena rovná práva. Stěžovatelky podotýkají, že pokud Ústavní soud nálezem ze dne 12. 7. 1994 uveřejněným pod č. 164/94 Sb. zrušil diskriminující a protiústavní podmínku trvalého pobytu na území České republiky pro ty její občany, kteří se poté mohli stát oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1997 Sb., rozhodl tak v souladu se zásadami ústavního pořádku České republiky.

Přes tento svůj názor jsou stěžovatelky přesvědčeny, že náprava nerovného postavení těchto občanů ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. byla řešena "na úkor" těch oprávněných osob, občanů České republiky, kteří v dobré víře, že jim restituovaný majetek patří, neboť jej nabyli v mezidobí, tj. před vydáním nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb., do takto nabytého majetku investovali své finanční prostředky, aniž věděli, či vědět mohli, že nároky tzv. "opomenutých oprávněných osob" budou řešeny na újmu jejich vlastnických práv, jako se stalo i v tomto případě.

Stěžovatelky uvádějí, že dědictvím po svém otci, který zemřel dne 9. 10. 1993, získaly do svého vlastnictví nemovitosti, do nichž investovaly značnou finanční částku i vlastní práci, takže se značně zvýšila jak jejich užitná hodnota, tak i finanční výnos z nich.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1996 č. 2/1997 Sb. byla údajně stěžovatelkám, s účinností od 15. 1. 1997, uložena povinnost vydat část jejich spoluvlastnického podílu na zděděných nemovitostech, aniž měly právo na finanční náhradu za vydání jimi zhodnocených ideálních podílů nemovitostí.

Podle jejich přesvědčení tak stát, Česká republika, své vlastní legislativní pochybení řeší ke škodě těch svých občanů, kteří své vlastnictví nabyli v souladu s právem a v dobré víře, aniž tuto situaci zaviněnou špatným fungováním státu při plnění jeho základních funkcí, nějakým způsobem kompenzuje.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 23 C 216/2000, se zjišťuje, že stěžovatelkám bylo tímto rozsudkem uloženo, aby každá vydala RNDr. O. V. (dále jen "žalobci") tři ideální šestnáctiny domu č. p. 822 včetně pozemků parcely č. 570 a parcely č. 571, vše v katastrálním území Vinohrady, zapsaných na LV č. 2147 u katastrálního úřadu Praha-město.

V odůvodnění shora označeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že bylo zjištěno, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli rodiče žalobce a jeho strýc s tetou, kteří tyto nemovitosti v tísni a pod nátlakem tehdejšího režimu darovali v roce 1960 Československému státu. Poté, co jeho rodiče v roce 1978 zemřeli, se stali jedinými dědici ze zákona žalobce a jeho bratr. Bratr žalobce zemřel v roce 1993, takže stěžovatelky jsou jeho dědičkami ze zákona. Strýc a teta žalobce zemřeli v roce 1977 a v roce 1989, proto se oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. staly po jejich úmrtí žalobce, jeho bratr, a dva jejich bratranci. Žalobce, který se stal oprávněnou osobou až na základě účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., vyzval stěžovatelky k vydání ideálních tří osmin označených nemovitostí.

Soud prvního stupně konstatoval, že ve věci bylo již dříve rozhodováno, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 1. 1999 č. j. 23 C 394/95-68, kterým byl návrh žalobce zamítnut, a že tento rozsudek potvrdil Městský soud jako soud odvolací. V tomto řízení byly řešeny otázky, zda je žalobce osobou oprávněnou, zda stěžovatelky jsou osobami povinnými, a zda žalobce svůj nárok uplatnil včas a na správném místě.

Ve vztahu k nároku žalobce bylo zjištěno, že po úmrtí všech posledních vlastníků předmětných nemovitostí neexistovaly osoby, označené v ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 87/1991 Sb., proto nastoupily osoby uvedené v ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) citovaného zákona, tj. žalobce (který však v té době nesplňoval posléze zrušenou podmínku trvalého pobytu), jeho bratr a jejich dva bratranci. Posledně uvedení však nárok na vydání věci neuplatnili s tím, že jej uplatní otec stěžovatelek. Dále bylo zjištěno, že jedna z posledních vlastníků nemovitostí, teta žalobce, v poslední vůli odkázala polovinu svého majetku otci stěžovatelek, a každé z nich po jedné čtvrtině, proto tyto osoby uplatnily nárok na vydání těchto částí nemovitostí podle § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. V roce 1992 bylo dohodou o vydání věci otci stěžovatelek vydáno dvanáct šestnáctin nemovitostí po rodičích a strýci [podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a e)] a dvě šestnáctiny po tetě [podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.]. Žalobce tedy mohl uplatnit nárok na vydání šesti šestnáctin nemovitostí, neboť splňuje podmínky oprávněné osoby uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb., a vyzval ve lhůtě povinnou osobu k vydání věci. Důvodem potvrzujícího výroku odvolacího soudu však byl právní závěr, že žalované nejsou osobami, které má na mysli ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že odvolací soud proti svému rozsudku připustil dovolání k vyřešení otázky výkladu shora citovaného zákonného ustanovení, rozhodoval o podaném dovolání Nejvyšší soud ČR. Ten rozsudkem ze dne 11. 10. 2000 č. j. 23 Cdo 2969/99-116, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a své rozhodnutí odůvodnil poukazem na skutečnost, že Ústavní soud nálezem č. 2/1997 Sb. zrušil s účinností od 15. 1. 1997 lhůtu pro uplatnění práva u soudu, nikoliv však samotné právo uvedené v ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolací soud dále s odkazem na judikaturu v této otázce uzavřel, že povinnost vydat věc (její podíl) jiné oprávněné osobě přechází na dědice osoby, jíž byly nemovitosti vydány.

Městský soud poté rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně za situace, kdy byl vázán právním názorem odvolacího soudu, konstatoval, že žalobce je osobou oprávněnou k vydání šesti šestnáctin předmětných nemovitostí, podal včas výzvu u Bytového podniku v Praze 2, když námitku žalovaných, že i je bylo třeba vyzvat k vydání částí těchto nemovitostí, označil za nesprávnou a nedůvodnou, neboť nárok podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., který žalobce uplatňuje, není podmíněn výzvou oprávněné osoby, která byla pominuta, k vydání věci ve lhůtě osobě, jíž byla věc vydána. Na stěžovatelky, jako právní nástupkyně oprávněné osoby, jíž byl vydán i podíl příslušející jiné oprávněné osobě, tak přešla povinnost vydat osobě oprávněné, žalobci, jemu příslušející podíl na nemovitostech. Námitka stěžovatelek, že soud prvního stupně by měl přihlédnout k ustanovení § 3 občanského zákoníku s tím, že žalobci by v případě vyhovění žaloby vzniklo vydáním ideálních částí předmětné nemovitosti bezdůvodné obohacení, neboť jejich současná cena činí cca 16.000.000,-Kč, byla odmítnuta s odůvodněním, že stěžovatelkám nic nebrání se případně vydání tohoto bezdůvodného obohacení domáhat.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2002 č. j. 22 Co 127/2002-220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a uvedl, že souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se stal oprávněnou osobou [podle ustanovení § 3 odst.1, odst. 4 písm. c), e) zákona č. 87/1991 Sb.] po odpadnutí překážky trvalého pobytu na území České republiky, neboť v řízení bylo prokázáno, že nikdy nepřestal být jejím občanem (resp. občanem ČSFR k datu účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.), věc jíž se žalobce domáhá, přešla na stát způsobem, který předpokládá ustanovení § 6 citovaného zákona s tím, že žalobce mohl uplatnit (pokud by mu v tom nebránila tehdy existující zákonná překážka trvalého pobytu) nárok na vydání ideálních tří osmin předmětných nemovitostí. Nárok žalobce uplatnil včas a na správném místě.

Při řešení otázky, zda jsou stěžovatelky osobami, které stíhá povinnost vydat žalobci požadovanou ideální část nemovitostí, odvolací soud s ohledem na platnou judikaturu dovodil, že povinnost vydat příslušný podíl osobě, jejíž nároky nebyly uspokojeny, by stíhala, pokud by nezemřel, otce stěžovatelek; po jeho smrti proto přešla tato povinnost na stěžovatelky, i když podíl na nemovitostech získaly děděním, nikoli na základě dohody uzavřené v rámci restitučního řízení s povinnou osobou.

Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil i k námitce ohledně zhodnocení předmětných nemovitostí, na němž se žalobce nepodílel, aiv této souvislosti se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tato okolnost nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby, když případné bezdůvodné obohacení žalobce na úkor stěžovatelek je věcí jejich dalšího vzájemného vypořádání, která však nesouvisí s nárokem žalobce podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 11. 2003 č. j. 28 Cdo 2448/2002-249, dovolání stěžovatelek odmítl pro jeho nepřípustnost, a konstatoval, že stěžovatelky uplatňovaly jako dovolací důvod tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění věci, které nemá oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 občanského soudního řádu].

Dovolací soud při posuzování tohoto mimořádného opravného prostředku vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").

Při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelek dovolací soud uvedl, že v dané věci by bylo dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. tehdy, pokud má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a ten má zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování soudů nebyla dosud řešena, nebo byla řešena rozdílně, anebo tuto otázku soud řeší v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud však jak z obsahu spisu sp. zn. 23 C 216/2000, tak z obsahu dovolání stěžovatelek neshledal naplnění shora označeného dovolacího důvodu, neboť oba soudy nižších stupňů věc posoudily ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když obsah těchto zákonných ustanovení vyložily zákonu odpovídajícím způsobem.

Nejvyšší soud ve stručnosti zopakoval, že podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, a věc byla vydána jiným oprávněným osobám, tyto své nároky uplatnit vůči těmto osobám u soudu. Znění ustanovení § 5 citovaného zákona podle názoru dovolacího soudu neumožňuje, aby mezi více oprávněnými osobami došlo k dohodě o výši podílu na vydávané věci při jejím vrácení.

Vzhledem k tomu, že v průběhu pravomocně skončeného řízení bylo ze strany stěžovatelek namítáno, že žalobci byl jeho podíl na nemovitostech již rodinou stěžovatelek dostatečným způsobem kompenzován, zabýval se dovolací soud rovněž otázkou, zda by v dané věci přicházelo v úvahu použití § 574 odst, 1, odst. 2 občanského zákoníku, případně i uplatnění vzájemného návrhu účastníků, který by se opíral např. o ustanovení § 7 odst. 4, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. (ohledně náhrady rozdílu mezi cenou původní věci a cenou věci zhodnocené, kterou by měla oprávněná osoba uhradit osobě povinné, ale i opomenutá oprávněná osoba osobě, které byla věc vydána), a dospěl k závěru, že byl-li by takový vzájemný návrh řádně uplatněn, bylo by nezbytné ve výroku rozsudku vyjádřit vzájemnou (synalagmatickou) povinnost žalobce a žalovaného.

Závěrem dovolací soud uvedl, že nezjistil při posuzování dovolání stěžovatelek, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláními, byla některá z otázek řešena v rozporu s hmotným právem, případně že by zde byla řešena otázka, jež by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Pro nenaplnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustná.

Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelky ústavní stížností napadají shora označená rozhodnutí obecných soudů, která z jejich pohledu představují jednak "překvapující zásah" do jejich práv a svobod, když současně je i tato rozhodnutí, podle jejich názoru, "zbavila práva na ochranu jejich vlastnictví, resp. přímo k této ztrátě vedla, a to bez nároku na náhradu".

Tvrzení stěžovatelek o porušení jejich vlastnických práv do značné míry vychází z jejich námitek, které uplatnily již v průběhu pravomocně skončeného restitučního řízení, a které byly vyvráceny právními závěry obecných soudů.

Nelze si také nepovšimnout, že argumentace stěžovatelek do jisté míry vychází jak z odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu, kteří v plénu rozhodovali o návrhu na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1996, uveřejněném pod č. 2/1997 Sb., tak z některých názorů odborné veřejnosti k této otázce.

Ústavní soud proto, maje na zřeteli námitky stěžovatelek a jejich tvrzení o porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy, považuje za vhodné znovu připomenout, že do doby vydání shora označeného nálezu Ústavního soudu byla sice Ústavou a Listinou garantována občanům České republiky rovnost v právech (tedy i v restitučních věcech), ale faktická možnost uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. vytvářela mezi oprávněnými osobami nerovnost, neboť stejné nároky oprávněných osob byly uspokojovány odlišně. Jinak řečeno, vzhledem ke lhůtě uvedené v ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění účinném od 1. 4. 1991 do 15. 1. 1997) bylo citované ustanovení faktickou "překážkou" pro zrovnoprávnění osob, kterým byl nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, zveřejněného pod č. 164/1994 Sb., přiznán status oprávněných osob.

Jak se uvádí v odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., "samotný zákon č. 87/1991 Sb. počítal v ustanovení § 5 odst. 5 s možností kolize zájmů více oprávněných osob, jejichž podstatou je to, že nároky pouze některých z osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nároky jiných osob uspokojeny nebudou." Ústavní soud respektoval vůli zákonodárce vyjádřenou v citovaném zákoně když zdůraznil, že zákon nabídl řešení takto vzniklého střetu zájmů, resp. nároků oprávněných osob takovým způsobem, že výslovně zakotvil oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, byť v jednoroční prekluzívní lhůtě. Pokud tedy zákonodárce zcela záměrně uspokojené oprávněné osoby vystavil riziku, že jejich již uspokojené nároky budou následně redukovány nároky oprávněných osob dosud neuspokojených, zdůraznil dále Ústavní soud, učinil tak s vědomím, že se tak děje v souladu s účelem a smyslem zákona č. 87/1991 Sb., tj. umožnit nejen teoretickou, ale hlavně faktickou možnost všech oprávněných osob uspokojit své restituční nároky zásadně v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší, neboť vycházel ze skutečnosti, že majetek může být navrácen jen jeho oprávněným vlastníkům.

V řízení před obecnými soudy nebyl účastníky uplatněn vzájemný (synalagmatický) nárok ohledně náhrady rozdílu mezi cenou původní věci vydané stěžovatelkám, resp. jejich právnímu předchůdci a cenou této věci stěžovatelkami zhodnocené a nemohl být tedy ani předmětem rozhodování předmětných soudů. Z tohoto pohledu je proto posuzování získání určitých majetkových hodnot žalobcem na úkor stěžovatelek otázkou výhradně hypotetickou, jejíž zodpovězení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelek ve smyslu č. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru