Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1307/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1307.10.1
Datum podání05.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1307/10 ze dne 3. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, právně zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2010 č. j. 116 EC 93/2009-23, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatelka obchodní společností, jejíž předmět činnosti spočívá zejména v nákupu, spravování a vymáhání pohledávek. V původním řízení se stěžovatelka jako žalobce domáhala na žalované paní V. B., bytem O., přiznání nároku na zaplacení částky 1 008,- Kč s příslušenstvím, z důvodu dlužného jízdného, přičemž aktivní legitimace stěžovatelky byla založena postoupením pohledávky od Dopravního podniku Ostrava, a. s. na FREEDOM Investment s. r. o. a dále společností FREEDOM Investment s. r. o. na stěžovatelku.

V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl okresní soud tak, že ve výroku I. přiznal stěžovatelce nárok na zaplacení částky ve výši 1 008,- Kč a příslušenství, vše v pravidelných měsíčních splátkách po 300,- Kč, splatných počínaje dnem 20. 2. 2010 a následně vždy do 20. dne každého následujícího měsíce, pod ztrátou výhody splátek. Ústavní stížností napadeným výrokem II. rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení, a to za aplikace ust. § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Obecný soud konstatoval, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v životní a finanční nouzi na straně žalované, pro kterou by uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení bylo přílišnou tvrdostí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti naposled citovanému výroku, resp. proti uplatnění tzv. moderačního práva soudem dle ust. § 150 o.s. ř. Stěžovatelka má za to, že "důvody zvláštního zřetele hodné" nebyly na straně žalované dostatečně prokázány. Dle tvrzení stěžovatelky ji obecný soud před vynesením rozhodnutí ve věci nijak neupozornil, že zvažuje aplikaci ust. § 150 o. s. ř.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 1.008,- Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2000,- Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09 s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování moderace náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., jejíž uplatnění je zásadně záležitostí obecných soudů; kasační zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu.

Za extrémní rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek v žádném případě považovat. Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí srozumitelně a podrobně vyplývají důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Okresní soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí vycházel z prohlášení žalované, že se nachází v tíživé sociální situaci, je odkázána na poradenství charitního střediska a sociální služby, její zdravotní stav ani bytové poměry nejsou dobré. Obecný soud vzal za prokázáno, že žalovaná je nemajetnou, bezdětnou vdovou, starobní důchodkyní bez pracovního poměru s výší starobního důchodu 3.081,- Kč, přičemž má dluh u Všeobecné zdravotní pojišťovny ve výši 18.978,- Kč. Takto zjištěný skutkový stav dle Ústavního soudu plně opravňoval závěr okresního soudu o životní nouzi žalované, pro niž by uložení povinnosti nahradit žalobci náklady daného řízení bylo přílišnou tvrdostí.

Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je však podstatné, že jde o zcela bagatelní věc, v níž i případné pochybení soudu při postupu dle § 150 o. s. ř. nemá pro stěžovatelku, obchodní společnost zaměřující se na vymáhání pohledávek, zásadní faktický dopad, resp. tato skutečnost v ústavní stížnosti tvrzena není ani z ní nevyplývá a ani ji z ničeho vyvodit nelze. Právě tyto faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu nelze dle Ústavního soudu přehlížet, neboť jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Případná pozitiva plynoucí ze zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání uvedené částky, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt (viz usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1679/09).

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Obiter dictum lze připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru