Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1303/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1303.11.1
Datum podání05.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 96 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1303/11 ze dne 16. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. P. J., roz. K., zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010 č. j. 14 Co 357/2010-275, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to z důvodu, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že v konečném důsledku mohlo dojít k zásahu do práv nezletilého dítěte garantovaných v čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 4. 2010 č. j. 39 P 131/2009-227 bylo k návrhu stěžovatelky jako matky nezletilé K. J. (na úpravu poměrů na dobu před a po rozvodu manželství) rozhodnuto, že se nezletilá svěřuje do výchovy matce (výrok I), že otec Mgr. J. J. je povinen přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 9. 2007 částkou ve výši 12 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 10. 2009 částkou 20 000 Kč měsíčně a s účinností od 31. 12. 2009 částkou ve výši 17 000 Kč měsíčně (výrok II), že tato úprava platí i po dobu po rozvodu rodičů (výrok III), že nedoplatek na výživném ve výši 278 903 Kč je otec povinen doplatit nejpozději do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil a ve výroku II, IV a V jej změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2009 částkou 10 000 Kč měsíčně, od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2009 částkou 12 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2010 do 31. 10. 2010 částkou 8 000 Kč měsíčně a počínaje datem 1. 11. 2010 částkou 6 000 Kč měsíčně, že nedoplatek na výživném ve výši 122 000 Kč je otec povinen zaplatit ve dvou splátkách a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že městský soud řádně neodůvodnil, proč se neztotožnil s výší výživného (stanovenou soudem prvního stupně), a že nevzal v úvahu všechny provedené důkazy a nepřihlédl k významným skutečnostem, které vyplynuly z provedeného dokazování. Konkrétně závěrům městského soudu stran příjmů otce v období od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2009 stěžovatelka vytýká, že jednak otec dosahoval vyšších příjmů, než jak se v napadeném rozsudku (na straně 3) uvádí, a v této souvislosti poukazuje na závěry obvodního soudu, a dále že městský soud zaměnil příjmy v roce 2008 s příjmy v roce 2009, a že - i kdyby vycházel z příjmů tak, jak je sám (městský soud) výslovně uvedl - náleželo by nezletilé podle metodického pokynu Ministerstva spravedlnosti vyšší výživné. Jde-li o období od 30. 9. 2009, výživné vyšší o 2 000 Kč je vzhledem k příjmům otce dle stěžovatelčina názoru nedostatečné k tomu, aby nezletilá dosahovala životní úrovně svého otce, byť ona (stěžovatelka) v té době dosahovala nadstandardního příjmu. K závěrům městského soudu, jenž argumentoval významnou změnou poměrů na straně otce od 31. 12. 2009, stěžovatelka uvádí, že otec má ke své současné partnerce vyživovací povinnost pouze v rozsahu stanoveném v § 95 zákona o rodině, přičemž jde o povinnost užší, než je povinnost k nezletilému dítěti. Upozorňuje, že otec ukončil pracovní poměr dohodou, a vzdal se tak pravidelného nadstandardního příjmu, a že se městský soud, aniž by svůj postup zdůvodnil, odklonil od názoru obvodního soudu, dle něhož k této skutečnosti nelze přihlížet. Jestliže pak městský soud spatřuje změnu poměrů v tom, že otec je bez zaměstnání a nepobírá podporu v nezaměstnanosti, stěžovatelka opakuje, že otec se dobrovolně vzdal zaměstnání a ukončil i ostatní ekonomické aktivity a že má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem a své současné partnerce, přičemž vytýká městskému soudu, že ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině nehodnotil schopnosti, možnosti a majetkové poměry otce, navíc měl vzít v úvahu, že otec disponuje dvěma byty, které jsou v otcově i jejím vlastnictví a ze kterých mohou plynout další příjmy. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatelka za to, že městský soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, některé nevzal vůbec při rozhodování v úvahu, a že se proto odchýlil od postupu stanoveného zákonem (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) a vyvodil nesprávné skutkové závěry, které řádně neodůvodnil, přičemž opomněl, že nezletilá má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (§ 85 odst. 1 zákona o rodině).

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není jej možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je pak zásadně věcí obecných soudů a předpokladem ingerence Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti je výlučně porušení ústavnosti.

Jádrem souzené ústavní stížnosti je stěžovatelčina polemika s názory městského soudu, který se v pozici soudu odvolacího neztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně výše výživného pro nezletilou, kdy relevantní skutečnosti posoudil (zčásti) jinak než soud prvního stupně (a také přihlédl k další změně v poměrech otce, k nimž v mezidobí došlo). Stěžovatelka, dovolávajíc se z velké části závěrů soudu prvního stupně, v podstatě požaduje, aby Ústavní soud rozhodné skutečnosti znovu zhodnotil, jako by byl další soudní instancí nebo spíše arbitrem, jenž by měl posoudit názorový střet mezi stěžovatelkou (a potažmo i soudem prvního stupně) na straně jedné a odvolacím soudem na straně druhé ohledně adekvátní výše výživného. Takováto role však Ústavnímu soudu, jak patrno z výše uvedeného, zjevně nepřísluší.

K jednotlivým námitkám možno uvést, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává zákonnost soudních rozhodnutí, a tím spíše nemůže přezkoumávat soulad soudního rozhodnutí s metodickým pokynem Ministerstva spravedlnosti (který ani není pro soud právně závazný). O porušení ústavnosti by v této souvislosti mohlo být uvažováno, pokud by se soudní rozhodování zcela vymykalo běžným standardům, tedy pokud by vznikl značný (extrémní) rozdíl mezi soudem stanoveným a "tabulkovým" výživným, aniž by pro to existovaly věcné důvody. O takový případ se však zde nejedná. Otázkou výše příjmů otce se již zabýval obvodní soud a příslušné skutkové závěry, z nichž následně vycházel i městský soud, nijak zpochybněny nebyly. Jestliže stěžovatelka poukazuje na pochybení městského soudu, který zaměnil měsíční příjem otce v roce 2008 a 2009, uvedený soud i v tomto ohledu jen převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a stěžovatelka se zde patrně mýlí; nicméně došlo-li v této věci k nějakému pochybení, jedná se o pochybení z hlediska ústavnosti nepodstatné, a to již jen z toho důvodu, že městský soud příjem otce za roky 2007 až 2009 v podstatě "zprůměroval" a výživné (za období od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2009) stanovil jednotnou částkou 10 000 Kč měsíčně. Tuto výši výživného pak městský soud řádně zdůvodnil, když poukázal na vysoký příjem stěžovatelky a na okolnosti na straně nezletilé. V období do 31. 12. 2009 městský soud stanovil vyšší výživné 12 000 Kč s odůvodněním výpadku příjmů matky, a i když by bylo možno uvažovat i o vyšším výživném, není ani to otázkou, kterou by měl řešit Ústavní soud, navíc se zde jedná o výživné za dobu pouze tří měsíců. Jde-li o zbývající období, odvolací soud poukázal na to, že u otce došlo k podstatné změně poměrů, tedy ke ztrátě zaměstnání a vzniku dvou dalších vyživovacích povinností, což jsou nepochybně relevantní důvody pro úpravu výše výživného (byť by jedna z těchto vyživovacích povinností byla k neprovdané matce dítěte).

Jestliže stěžovatelka poukazuje na to, že otec rozvázal pracovní poměr dohodou a že tedy je třeba aplikovat ustanovení § 96 odst. 1 věty druhé zákona o rodině, resp. že městský soud neodůvodnil, proč se odchýlil od názoru obvodního soudu (a uvedené ustanovení neaplikoval), je Ústavní soud názoru, že daná námitka vychází z rozdílné interpretace příslušného závěru obvodního soudu. Městský soud měl (dle všeho) za to, že obvodní soud při stanovení výše výživného právě nepřihlédl k tomu, že otec ukončil pracovní poměr dohodou proto, že "jistě k tomu měl dobré důvody", tedy že danou skutečnost neposoudil k otcově tíži. Ostatně takto chápe rozsudek soudu prvního stupně i Ústavní soud. Z tohoto důvodu je pochopitelné, že městský soud již neměl potřebu se k této otázce vyjadřovat. Jde-li o samotnou interpretaci uvedeného zákonného ustanovení, je Ústavní soud názoru, že má postihovat ty situace, kdy je rodič, resp. povinný bez prostředků, vyhýbá se práci, a (proto) nemůže a vlastně ani nechce plnit vyživovací povinnost. Otec však měl na určitou dobu zajištěny dostatečné prostředky v podobě vysokého odstupného a současně podpory v nezaměstnanosti, přičemž mohl, a to s ohledem na svou kvalifikaci a pracovní zkušenosti, důvodně předpokládat, že na trhu práce vbrzku najde uplatnění, navíc zřejmě byl k danému kroku zřejmě donucen okolnostmi, neboť takto dobře placené práce se málokdo vzdá dobrovolně, jak již uvedl obvodní soud. Jde-li o příjmy z nájmu či podnájmu dvou bytů, v době rozhodování obecných soudů byla uzavřena smlouva (zřejmě) o podnájmu ohledně jednoho z nich, u druhého bytu byla prováděna rekonstrukce, takže zde naopak vznikaly pouze náklady. Pokud v tomto ohledu tedy otec vůbec nějakého příjmu dosahoval, nebyl by zřejmě nijak významný. Ostatně již soud prvního stupně poukázal na to, že otec i stěžovatelka vlastní celkem čtyři nemovitosti a že současně splácí řadu půjček a úvěrů, a v této souvislosti uvedl, že to bude předmětem vypořádání společného jmění manželů a že proto k této skutečnosti nepřihlédl. Přitom ani tomuto soudnímu závěru Ústavní soud nemá, co by z hlediska ústavnosti vytknul.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru