Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 130/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkobčanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.130.11.1
Datum podání13.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 130/11 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje)ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o. se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010, č. j. 124 EC 274/2009-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek okresního soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Tímto rozhodnutím soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel (v řízení žalobce) domáhal proti žalované P. J. zaplacení částky 1 008 Kč s příslušenstvím, z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyl postoupením. Podle soudu stěžovatel neprokázal existenci uplatněného nároku předložením originálu listiny - dohody s cestujícím s "údajně pravým" podpisem žalované, a současně soud dospěl k závěru, že je i promlčen; předložené "prohlášení cestujícího", jímž mělo dojít k uznání závazku, pro nedostatek uvedení data neuznal za úkon písemný, jak vyžaduje ustanovení § 558 obč. zák. Proto pokládal za nadbytečné dokazovat znaleckým posudkem, zda podpis žalované na "dohodě s cestujícím" je jejím podpisem pravým.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek soudu "je vybočením z mezí ústavnosti a porušením práva na spravedlivý proces, jelikož dochází k právnímu hodnocení, jež nemá oporu v právním řádu a zasahuje tak do právní jistoty". Porušení svého práva spatřuje stěžovatel též i v tom, že soud neprovedl požadovaný důkaz znaleckým posudkem s tím, že svůj nárok opřel toliko o fotokopii "dohody s cestujícím" a její elektronický stejnopis, ačkoliv byl "plně připraven na výzvu soudu originál této listiny předložit"; to mu však v řízení umožněno nebylo.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 1 008 Kč.

Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1285/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci dány zjevně nejsou.

Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).

Jen na vysvětlenou ku stěžovatelově námitce ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem se poznamenává, že soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky zdůvodnil, proč tento důkaz neprovedl a to zejména s ohledem na přijatý závěr, že nárok stěžovatele je již promlčen.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k extrémnímu porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Stojí za zaznamenání, že v jiných (obdobných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usneseních sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 160/10, III. ÚS 170/10 a III. ÚS 173/10), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08) jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru