Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 130/03Usnesení ÚS ze dne 04.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Daň
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.130.03
Datum podání14.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 23

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 130/03 ze dne 4. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 130/03

Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. V. L., zastoupené J. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 31 Ca 138/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2002, čj. 31 Ca 138/2002-13, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím byly porušeny zásady spravedlivého procesu a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Citovaným usnesením krajského soudu bylo podle § 250d odst. 3 o. s. ř. zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2002, čj. 3180/150/2002-Šr., kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2002 o rozsahu, v jakém bylo stěžovatelce umožněno nahlédnout do daňového spisu. V žalobě stěžovatelka vznesla námitky, že rozhodnutí finančního ředitelství je nezákonné a že jím byla zkrácena na svých právech. Zastavení řízení krajský soud odůvodnil tím, že rozhodnutí o odvolání stěžovatelky do rozsahu, v jakém jí správcem daně bylo ve smyslu § 23 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") umožněno nahlédnout do spisu, se nedotýká přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale zasahuje do práv a povinností daných pro vlastní vedení řízení, které je ve smyslu § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. z přezkumu soudem vyloučeno.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nedopadá na právo daňového subjektu nahlížet do spisu ve smyslu § 23 odst. 1 a 2 daňového řádu, protože uvedené ustanovení upravuje samostatné právo, které není vázáno na konkrétní daňové řízení. Dle názoru stěžovatelky tak u žalobou napadeného rozhodnutí nejde

o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení správního řízení. V souvislosti s tím stěžovatelka poukázala na názor Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyslovený v rozsudku ze dne

6. 2. 2002, sp. zn. 16 Ca 232/200, z něhož vyplývá, že pokud bylo o právu daňového subjektu nahlížet do spisu pravomocně rozhodnuto, není již možné takové rozhodnutí napadnout jiným právním prostředkem, a to ani v řízení souvisejícím. Dle stěžovatelky tak postupem krajského soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, jež jsou shora uvedena, a vzhledem k této skutečnosti navrhla, aby soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak již Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 634/2000 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno) konstatoval, rozhodnutí správního orgánu o rozsahu, v jakém je účastníkovi řízení umožněno nahlédnout do spisu, má charakter rozhodnutí, kterým se nemění hmotněprávní postavení účastníka řízení, a kterým tedy nemůže konečným způsobem dojít k dotčení jeho základních práv a svobod.

I když se v posuzovaném případě Ústavní soud ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že ustanovení § 23 daňového řádu upravuje samostatné právo, které není vázáno na konkrétní daňové řízení, je třeba vzít v úvahu, že k zásahu do ústavně zaručených práv může dojít právě v souvislosti s konkrétním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí ovlivňující hmotněprávní pozici účastníka. Stěžovatelka sice vyslovuje obavu, že v případě rozhodnutí finančních orgánů ve věci samé již nebude možné rozhodnutí o rozsahu, v jakém jí bylo umožněno nahlédnout do spisu, přezkoumat, přičemž argumentuje výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud se s názorem uvedeného soudu neztotožňuje, avšak jeho úkolem není, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, sjednocovat rozhodovací činnost soudů obecných. Za rozhodující Ústavní soud pokládá skutečnost, že pokud Krajský soud v Hradci Králové dospěl k danému závěru, pak nepochybně vycházel z toho, že je oprávněn a povinen v rámci (eventuálního) přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí ve smyslu § 244 o. s. ř. (nyní § 65 zákona č. 150/2002 Sb.) přezkoumat dodržení procesních pravidel ze strany finančních orgánů rovněž ve vztahu k rozhodnutí ve věci nahlížení do spisu.

Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) a ústavní stížnost stěžovatelky bylo nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti pak bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43

odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. září 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru