Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 13/94Nález ÚS ze dne 16.06.1994Ke složení soudu při rozhodování o prodloužení vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/1 SbNU 251
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.13.94
Datum podání21.01.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 13/94 ze dne 16. 6. 1994

N 34/1 SbNU 251

Ke složení soudu při rozhodování o prodloužení vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 16. 6. 1994 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N. takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí

splňovala zákonné podmínky (§§ 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 lit. a),

odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), vytýká stěžovatel Obvodnímu soudu pro

Prahu 7, že stran prodloužení jeho vazby rozhodl (usnesením ze dne

30. 11. 1993, sp. zn. Nt 443/93) způsobem odporujícím zákonu

(nerozhodoval ve věci senát tohoto soudu, ale toliko samosoudce),

a protože toto pochybení soudu jako orgánu veřejné moci (§ 72

odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.) zasahuje výrazným způsobem do

jeho ústavně zaručených práv a svobod, jmenovitě pak do jeho

osobní svobody, navrhl Ústavnímu soudu, aby svým nálezem vadné

rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Obvodní soud pro Prahu 7 se k věci jako účastník řízení (§

76 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) vyjádřil tak, že sice připustil

formální pochybení, k němuž při vyhotovení rozhodnutí

o prodloužení vazby stěžovatele došlo, tvrdil však, že toto nemělo

nijaký vliv na správnost a zákonnost jeho rozhodnutí jako

takového; odmítl tvrzení stěžovatele stran vadného složení soudu

v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, a v důsledku

toho Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodnou

zamítl.

Státní zastupitelství pro Prahu 7 - vyzváno k podání

vyjádření (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.) - Ústavnímu soudu

sdělilo, že svá práva vedlejšího účastníka (§ 76 odst. 2 zák. č.

182/93 Sb.) v tomto řízení uplatnit nemíní.

Předmětem přezkumu Ústavního soudu byla především námitka

nesprávného obsazení soudu při rozhodování o prodloužení

stěžovatelovy vazby.

Ústavní stížnosti nelze upřít jisté oprávnění, pokud

poukazovala na nedostatky ve formální stránce vyhotoveného

rozhodnutí, které bylo stranám doručeno. Jak Ústavní soud ze spisu

Obvodního soudu pro Prahu 7 (sp. zn. Nt 443/93) zjistil, koncept

rozhodnutí se od rozhodnutí vydaného jako čistopis (a stranám

doručeného) liší, nicméně jde o odlišnosti v podstatě nevýznamné

(v originálu založeném ve spise schází podpis a razítko soudu).

Přesto však Ústavní soud na tuto okolnost zvlášť upozorňuje,

zejména proto, že jak samotné vyhotovení tohoto rozhodnutí, tak

celý obsah spisu, též s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím

předsedy senátu JUDr. J.K. (č. l. 51) a zapisovatelky J.H. (č. l.

48 až 50), nesvědčí o přílišné pozornosti, kterou tento soud

rozhodování o vazbách (a jejich prodloužení) věnuje. V této

souvislosti dlužno též připomenout, že rozhodnutí samotné,

především to, které je založeno ve spise (č. l. 6 a 7 spisu Nt

443/93), nesplňuje požadavky, které na takové rozhodnutí klade

ustanovení § 14 kancelářského řádu (Instrukce ministerstva

spravedlnosti České republiky ze dne 30. srpna 1993, č. j.

1068/93-OOD), ba vlastně je s tímto ustanovením v rozporu.

Navzdory tomu však nemohla být ústavní stížnost shledána

důvodnou; přes důkazy, které Ústavní soud sám provedl (§§ 48 odst.

1, 49 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.; obsahem protokolu o neveřejném

zasedání, z něhož dne 30. 11. 1993 napadené rozhodnutí vzešlo - č.

l. 4 sp. zn. Nt 443/93, jakož i podstatným obsahem protokolu

o hlasování z č. l. 5 téhož), nebylo prokázáno vadné složení

soudu. Z obou těchto důkazů vyšlo totiž najevo, též s přihlédnutím

k již zmíněným svědeckým výpovědím, že o prodloužení vazby

stěžovatele nerozhodoval, jak tvrdí ústavní stížnost, samosoudce,

ale senát (§ 71 odst. 2 t. ř.). I když je nutno vyslovit rozhodný

nesouhlas se způsobem, jakým k ustavení senátu v daném případě

došlo (viz svědecká výpověď H.), a i když se přihlédne k vadám

samotného rozhodnutí, jak na ně bylo již poukázáno, nelze bezpečně

dovodit, že by ústavně zaručené právo stěžovatele - jak se na ně

odvolával - bylo podstatou věcí dotčeno.

Jak již několikrát Ústavní soud vyložil (kupř. ve věci III.

ÚS 23/93), necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných

soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny

ústavní procesní zásady a zásady spravedlivého procesu,

zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních

práv a svobod; řečeno jinak, vzhledem k tomu, že Ústavní soud není

nadřazenou instancí soudů obecných, není v jeho pravomoci

napravovat svým rozhodnutím každou nesprávnost (nezákonnost),

k níž v rozhodnutí (v řízení) u obecných soudů došlo; Ústavní soud

v posuzované věci také vážil, zda postupem obecného soudu, jak

Ústavním soudem byl zjištěn, nebyla zasažena jiná ústavně zaručená

práva a svobody, než ta, na které poukazoval stěžovatel, avšak ani

v tomto směru závady nezhledal.

Aniž by Ústavní soud přezkoumával u stěžovatele důvodnost

vazby jako takovou (ústavní stížnost to ostatně ani nenamítala),

stačí odkázat na obsah trestního spisu a především též na výpověď

samotného stěžovatele před Ústavním soudem; dle nich je stěžovatel

důvodně podezřelý z rozsáhlejší trestní činnosti, a zejména pak na

to, že dle svého prohlášení před policejními orgány (č. l. 3 spisu

Nt 443/93) nehodlal by na výzvy vyšetřovatele, příp. dalších

orgánů činných v trestním řízení, reagovat; porovnají-li se tyto

okolnosti (skutečnosti), nasvědčující tomu, že obviněný alespoň

podstatnou část své trestné činnosti připouští (č. l. 48)

s formálním pochybením obvodního soudu (pro něž Ústavní soud

přirozeně nenalézá ospravedlnění), je zřejmé, že nelze bezpečně

dovodit, že by obvodní soud v podstatě věci pochybil

a o prodloužení vazby stěžovatele nerozhodl zákonem stanoveným

postupem; bude ovšem na obecném soudu, aby se podobným pochybením,

jak tato v této věci před Ústavním soudem vyšla najevo, do

budoucna vyvaroval, neboť jimi zavdává důvody k pochybnostem

o zákonnosti svého rozhodování.

Jestliže tedy nebylo v posuzované věci zjištěno porušení ani

jiných ústavně zaručených práv a svobod včetně těch, jichž se

stěžovatel dovolával, nezbylo než ústavní stížnost jako nedůvodnou

zamítnout.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 16. 6. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru