Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 13/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí
Věcný rejstříkOdvolání
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.13.14.1
Datum podání02.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 201


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 13/14 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Edvarda Šimarka a 2) Ing. Roberta Šimarka, obou zastoupených Mgr. Petrem Křížákem, advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 6, směřující proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 13 Co 3/2013-665, a výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2012, č. j. 13 C 389/2009-530, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, svou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 13 Co 3/2013-665, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelům se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelé pak Ústavnímu soudu navrhli též to, aby tento zrušil i výroky III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 2012, č. j. 13 C 389/2009-530, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že 1) stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci (výrok III.) a že mezi žalobcem a 2) stěžovatelem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Stěžovatelé pak v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení odvolacímu soudu vytkli, že stěžovatelům náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž toto své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, když ve svém rozhodnutí neuvedl, v čem konkrétně spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž nebylo stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení přiznáno.

2. Vzhledem k tomu, že žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, vyčkal Ústavní soud s projednáním ústavní stížnosti do rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto opravném prostředku. Dne 9. 4. 2015 byl Ústavnímu soudu doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, č. j. 21 Cdo 980/2014 - 708, jímž byl ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 13 Co 3/2013-665, v plném rozsahu zrušen, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

3. Ústavní soud musel nejprve posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zák.); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky). Podmínkou projednání ústavní stížnosti je mimo jiné předpoklad pravomocně skončeného předchozího řízení - což v daném případě splněno není. Vzhledem k tomu, že k podanému dovolání žalobce byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v ústavní stížností dotčeném nákladovém výroku II., odpadl v této části předmět řízení před Ústavním soudem. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud s ohledem na dosud neskončené řízení učinil, i pokud jde o nákladové výroky III. a IV. rozhodnutí soudu prvního stupně. I ve vztahu k tomuto rozhodnutí, byť toto nebylo rozsudkem dovolacího soudu zrušeno, platí, že stěžovatelé ve vztahu k němu dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, když o jejich odvolání proti tomuto rozhodnutí bude odvolací soud povinen znovu rozhodnout a není tedy vyloučeno, že stěžovatelé se ochrany svých práv, jíž se u Ústavního soudu domáhají, domohou v rámci řízení před obecnými soudy.

5. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru