Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1291/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1291.15.1
Datum podání04.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1291/15 ze dne 21. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Václava Hasince, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 14 Co 81/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Stěžovatel podal dne 28. 4. 2009 žalobu, jíž se domáhal obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 15/2004, a kterou odůvodnil tím, že se mu dne 9. 2. 2009 podařilo zajistit listiny, které bez své viny nemohl v původním řízení navrhnout k důkazu, neboť se o jejich existenci dozvěděl až po nahlédnutí do příslušného privatizačního spisu. Obvodní soud pro Prahu 1 tuto žalobu zamítl, neboť ji shledal opožděnou, jelikož stěžovatel do uvedeného spisu nahlížel již dne 16. 10. 2006; žaloba tedy byla podána po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2015 sp. zn. 32 Cdo 2775/2014 odmítl jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí; byl-li totiž pro dané řízení osvobozen od soudních poplatků, kteréžto rozhodnutí v sobě implicitně obsahuje úsudek, že nešlo o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatnění práva, je v rozporu s tím, pakliže obecné soudy posléze zamítly jeho žalobu pro opožděnost. Takový postup považuje stěžovatel za projev nepřípustné libovůle.

Ve zbývající části své ústavní stížnosti vznesl stěžovatel celou řadu námitek, směřujících do původního řízení, jež z níže uvedených důvodů rekapitulovat netřeba.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tedy umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání - např. již pouze na základě samotného obsahu ústavní stížností, resp. povahy v ní obsažených námitek - je zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - stěžovateli příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.

Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, pročež většina stěžovatelových námitek obsažených v jeho ústavní stížnosti, jež právě k nim směřuje (str. 6 a 7), být relevantní nemůže; vůči klíčovému závěru obecných soudů, že již dříve nahlížel do předmětného privatizačního spisu, a proto je jeho žaloba na obnovu řízení opožděná, stěžovatel v ústavní stížnosti relevantní oponenturu nepředkládá. Za ni nelze bez dalšího považovat ani již dříve uplatněné tvrzení, že se při prvním nahlížení do privatizačního spisu nemohl seznámit s jeho úplným obsahem, neboť není podloženo pro ústavněprávní přezkum relevantní oponenturou skutkovým závěrům odvolacího soudu, že již v době rozhodného nahlédnutí do privatizačního spisu v něm byly nyní stěžovatelem dovolávané listiny obsaženy a k důkazu je též označoval (nehledě na to, že nebyly pro původní spor významné); přitom - dále - platí, že pro obnovu řízení nemohou sloužit tvrzení o skutečnostech, jež nastaly po skončení původního řízení.

Stěžovateli jest v této souvislosti připomenout, že (obdobně tomu, jak byl poučen dovolacím soudem ohledně skutkových námitek) ústavněprávní přezkum skutkových závěrů (zde zejména o tom, které listiny byly součástí privatizačního spisu, když do něj nahlédl) je omezen až na situace zjevných excesů, nedostatku srozumitelného odůvodnění, vnitřních kontradikcí či evidentní důkazní neúplnosti, a takovou kritiku vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů uplatnit očividně nelze.

Již jen pro úplnost - ve vztahu k výslovně "ústavněprávní" argumentaci, z níž stěžovatel dovozuje "nepřípustnou libovůli" v rozhodování obecných soudů - se sluší dodat, že samotné osvobození od soudních poplatků (a s ním spojený předpoklad, že nejde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva) možnost následného zamítnutí žaloby pro její opožděnost samozřejmě nevylučuje. Námitka "překvapivosti" rozhodnutí obecných soudů proto nemůže obstát.

Aplikace shora citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tak v dané věci odůvodněna. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo, a to očividně.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Ústavní soud již nevyvozoval stěžovateli nepříznivé důsledky z toho, že do petitu ústavní stížnosti - zjevně záměrně - nezahrnul rozhodnutí dovolacího soudu, ač tak učinit z procesních důvodů měl, přestože nebylo rozhodnutím meritorním.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru