Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1290/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jičín
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/ústavní zdravotnická péče (držení nemocných, toxi... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
lékařské vyšetření
Trestní řízení
orgán činný v trestním řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1290.10.1
Datum podání03.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 116 odst.2, § 2 odst.4, § 66 odst.1, § 90


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1290/10 ze dne 24. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Dmitrijem Pavlenkem, advokátem se sídlem Jičín, Husova 820, proti usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 2. 2010 č. j. 25 Nt 1101/2010-8 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2010 č. j. 11 To 76/2010-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu zaručené článkem 8 odst. 1, 2 a 6 Listiny základních práv a svobod, jakož i její článek 2 odst. 2 (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že opatřením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Východočeského kraje, územního odboru SKPV Jičín, ze dne 18. 12. 2009 č.j. KRPH-20467-31/TČ-2009-050471 byla ve stěžovatelově trestní věci přibrána znalkyně MUDr. Š. M. k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Na základě návrhu Okresního státního zastupitelství v Jičíně nařídil dle ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 4. 2. 2010 č. j. 25 Nt 1101/2010-8 pozorování stěžovatele v Psychiatrické léčebně Kosmonosy pro potřeby znaleckého zkoumání duševního stavu a vypracování znaleckého posudku.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 2. 2010 č. j. 11 To 76/2010-20 odmítl stěžovatelovu stížnost pro nedůvodnost, neboť se ztotožnil s názorem okresního soudu, že pro zpracování znaleckého posudku je ústavní pozorování nezbytné. Uvedl, že stěžovatel se nedostavil k ambulantnímu vyšetření, ač byl znalkyní řádně předvolán, současně je patrna jeho kategorická neochota ke spolupráci a je tedy zřejmé, že mimo postup dle ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu neexistuje řešení této situace. Se zřetelem k projevenému názoru znalkyně uzavřel, že bez psychiatrického vyšetření (formou ústavního pozorování) nelze spolehlivě posoudit duševní stav stěžovatele a zodpovědně učinit diagnostické závěry.

Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že se nedostavil k vyšetření, ačkoli byl řádně předvolán, avšak nařízení ústavního pozorování považuje nepřiměřené; soud měl zvážit další alternativy vyšetření jeho duševního stavu, kupříkladu opětovným předvoláním. Sdělení znalkyně o nutnosti ústavního pozorování, ze kterého soudy při rozhodování vycházely, je podle jeho názoru "ve všech směrech spíše doporučující, nejednoznačné, zakládající se na domněnkách a opírající se pouze o listinné podklady namísto osobního posouzení stěžovatele", což odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/06, dle kterého z vyjádření znalce musí být nepochybné, že bez nařízení ústavního pozorování nelze dosáhnout diagnostických závěrů o duševním stavu vyšetřované osoby. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu mu před zadržením a dodáním do ústavního zařízení nebylo doručeno.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících omezení stěžovatelovy svobody nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu, jmenovitě § 116 odst. 2 trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod. Obecně platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Z ústavní stížnosti plyne, že v době podání ústavní stížnosti byl již stěžovatel z ústavního pozorování v psychiatrické léčebně propuštěn, a tudíž omezení osobní svobody, které stěžovatel vnímá jako protiústavní, přestalo být aktuální. Ačkoli je zásadním požadavkem úspěchu ústavní stížnosti, aby "spor" ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou (viz princip "minimalizace zásahů" do rozhodnutí obecných soudů), Ústavní soud přesto stěžovatelovu ústavní stížnost meritorně posoudil, jelikož výrok eventualně vydaného vyhovujícího nálezu by nebyl jen výrokem akademickým, neboť je způsobilý mít pro stěžovatele právní význam (srov. ustanovení § 6a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo bezesporu z nejvýznamnějších; pakliže Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo uvážlivě zkoumáno, a možnosti jejich uplatnění vykládány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné [§ 2 odst. 4 tr. řádu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 289/2000, 177/20 SbNU 249, I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327)].

Uchýlit se k nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu dle ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu lze jen tehdy, není-li možné duševní stav obviněného vyšetřit jinak, čímž má zákon na mysli primárně aspekty odborné povahy, spojené s náročností vyšetření duševního stavu (srov. rozhodnutí sp. zn. 9 To 852/97 Krajského soudu v Brně, uveřejněné pod č. 18/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak tehdy, jestliže z odborného vyjádření znalce je nepochybné, že bez takového pozorování nemohou být učiněny spolehlivé diagnostické závěry; soud sám takový závěr učinit nemůže, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327). Na odmítání spolupráce s orgány činnými v trestním řízení včetně projeveného odporu dostavit se k vyšetření, je proto třeba reagovat pomocí jiných prostředků trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 289/2000 N 177/20 SbNU 249), např. uložením pořádkové pokuty podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu nebo předvedením k vyšetření dle ustanovení § 90 trestního řádu per analogiam (srov. zmíněný judikát R 18/97).

Stěžovateli je tedy namístě přisvědčit potud, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí - zčásti mimosměrně - zabývaly též okolností, že se nedostavil k vyšetření, ačkoli byl řádně předvolán. Z pohledu výše předloženého ústavněkonformního výkladu ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu je však podstatné, že vycházely (výslovně soud stížnostní) současně ze závěru soudní znalkyně, že ambulantní vyšetření duševního stavu stěžovatele nebude k vypracování znaleckého posudku dostačující. Úsudek znalkyně o nepoužitelnosti ambulantního vyšetření je (oproti stěžovatelově hodnocení) jednoznačný, a lze jej tak považovat za relevantní (a určující) podklad pro nařízení ústavního pozorování, přičemž okolnosti ostatní (neochota stěžovatele k součinnosti, absence omluvy či odhad nedostatku vůle ku spolupráci se znalkyní v budoucnu) mají povahu doplňkovou.

Je proto na místě závěr, že obecné soudy aplikovaly dotčené ustanovení trestního řádu z ústavněprávního hlediska uspokojivě a přijatá rozhodnutí - v rozhodném směru - i adekvátně odůvodnily. Vzhledem k tomu je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci takových porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru