Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 129/97Usnesení ÚS ze dne 09.10.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.129.97
Datum podání16.04.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 129/97 ze dne 9. 10. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 129/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky J.S., zastoupené advokátkou JUDr. L.S.,

takto:

Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, čj. 11 Co 394/96-50, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1996, čj. E 802/94-24.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo nařízeno provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu v P., do náhradního bytu 3 + 1 s příslušenstvím I. kategorie v domě čp. 679 v P. Toto rozhodnutí se stalo vykonatelným. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 2. 1995, č.j. E 802/94-6 byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením povinné z bytu a přestěhováním věcí povinné a všech, kdo s ní bydlí, na základě jejího práva do náhradního bytu v P., o velikosti 3 + 1. K odvolání povinné odvolací soud usnesením ze dne 30. 5. 1995, čj. 11 Co 174/95-11, usnesení soudu I. stupně ve výroku o nařízení výkonu rozhodnutí a ve výroku o nákladech řízení

1

III. ÚS 129/97

potvrdil a ve výroku vyslovujícím, že výkon bude proveden přestěhováním povinné a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, do náhradního bytu, byl změněn tak, že o provedení výkonu bude rozhodnuto dodatečně. V odůvodnění tohoto usnesení se pak podává, že řízení bude třeba doplnit, pokud jde o zajištění bytové náhrady pro povinnou, např. podepsáním nájemní smlouvy. Soud prvého stupně v tomto směru řízení doplnil a znovu usnesením rozhodl (č.j. E 802/94-24).

Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání a namítala, že vyklizovaný byt je bytem 5 + 1, bydlí v něm dvě rodiny (ona se svým dospělým synem a manželé O.), a proto požadovala dva oddělené byty. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 30. 12. 1996, pod čj. 11 Co 394/96-50, usnesením potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud uvádí, že z rozsudku, který má být vykonán, vyplývá, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu je pouze povinná. Její povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění náhradního bytu, (jednalo se o přiměřený náhradní byt). Povinná ostatně ani nenamítala, že by někdo (manželé O.) žil v její domácnosti, jako její příslušník, nebo že by někomu svědčilo jakékoliv jiné právo bydlení v tomto bytě. Náhradním bytem je ve smyslu § 172 odst. 2 občanského zákoníku byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Protože povinná o žádných příslušnících domácnosti nehovoří, měl odvolací soud za to, že třípokojový byt je více než přiměřený potřebám povinné a zajišťuje její lidsky důstojné bydlení.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včas ústavní stížnost. V ní uvádí, že uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena její základní práva vyplývající z čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že již ve vlastním nalézacím řízení uplatňovala, že v bytě s ní bydlí manželé O. a její dospělý syn. Měl-li soud z hlediska počtu osob bydlících ve vyklizovaném bytě pochybnosti, měl vyzvat stěžovatelku k doložení

2

III. ÚS 129/97

příslušných dokladů, na které se odvolávala, případně ji k těmto skutečnostem vyslechnout. Městský soud rozhodl o odvolání bez nařízeného jednání. Protože prokázání počtu osob v bytě bydlících, bylo zásadní otázkou pro posouzení přiměřenosti poskytovaného náhradního bytu, měla stěžovatelce být poskytnuta možnost vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Není zřejmé, jak dospěl Městský soud k závěru, že

manželé O. nemají k bytu žádný právní titul a zcela pominul dospělého syna stěžovatelky. Soud si měl při posuzování začlenění manželů O. z hlediska náhradního bytu ověřit, zda s nimi stěžovatelka hodlá nadále sdílet společné bydlení a v takovém případě by zjistil, že tomu tak je. Právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním. Napadené rozhodnutí je proto v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 27. května 1997, podepsaném JUDr. J.Z., odkázal na zdůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že rozsudek Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 1. 7. 1993, čj. 31 C 491/92-12, přiznal stěžovatelce právo na bytovou náhradu, a nikoliv jak vyplývá z ústavní stížnosti, přiměřený náhradní byt. Městský soud proto vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka má zajištěno právo na náhradní byt. Pojem náhradního bytu definuje ust. § 712 odst. 2 OZ, podle něhož náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidský důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Domácnost pak podle ust. § 115 OZ tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že o takový případ se nejedná, ale že se jednalo o podnájem. Za této situace je třeba náhradní byt 3+1 I. kategorie považovat za byt poskytovaný v souladu s citovaným ust. OZ, protože podle přesvědčení soudu takový byt zajišťuje lidsky důstojné ubytování stěžovatelky a jejího syna, tedy dvou osob. Protože z vykonávaného rozhodnutí vyplývá, že pro stěžovatelku je třeba zajistit bytovou náhradu ve formě náhradního bytu, nikoliv přiměřeného náhradního bytu, a skutečnost, že manželé O. nejsou příslušníky domácnosti stěžovatelky, nepovažoval městský soud za potřebné nařídit ve

3

III. ÚS 129/97

věci odvolací jednání.

Ústavní soud ČR si vyžádal k posouzení věci spisy Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 31 C 491/92, a E 802/94. Z nich zjistil, že dne 20. 10. 1992 podali ing. J.V. a ing. E.V. žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem, sp. zn. 31 C 491/92, ze dne 1. 7. 1993, k výpovědi přivolil a uložil stěžovatelce povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Rozsudek nabyl právní moci

21. 8. 1993.

Protože stěžovatelka se odmítala do zajištěných náhradních bytů odstěhovat (s odůvodněním, že nemají přesně stejný výměr, jako vyklizovaný byt), podali manželé V. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Soud výkon rozhodnutí po řadě jednání nařídil dne 18. 6. 1996, pod čj. E 802/94-24. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž uvádí, že v předmětném bytě 5+1 bydlí dvě

rodiny, a to ona se svým synem a manželé O. Byt je tvořen dvěma podlažími v rodinném domku, každé má vlastní sociální zařízení. Obě rodiny tvoří samostatné jednotky. Nabízený byt ve V. by byl vhodný pro jednu rodinu, je však naprosto nevhodný pro dvě rozdílné rodiny. Stěžovatelka proto vyslovila požadavek na dva oddělené byty. Městský soud v Praze pak svým usnesením ze dne 30. 12. 1996, čj. 11 Co 394/96-50, rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (č1. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se proto zaměřil v dané věci především na posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy

4

III. ÚS 129/97

byly dodrženy principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru však nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení ústavních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka především namítá, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo dané jí čl. 4 Ústavy. Zmíněný článek konstatuje, že základní práva svobody jsou pod ochranou soudní moci. Jednáním soudu nemohlo být toto ustanovení Ústavy porušeno. Jedná se o určení pravomoci soudů ve vztahu k základním právům a povinnostem. Soudy o návrzích stěžovatelky jednaly a posuzovaly stěžovatelčina základní práva.

Dále je namítáno porušení čl. 90 Ústavy. Tento článek stanoví, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Spolu s rovněž namítanými porušenými právy podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jsou tato ustanovení vykládána jako "právo na spravedlivý proces". Tato práva stěžovatelky rovněž

nebyla porušena. Soudy o věci řádně jednaly, prováděly důkazy a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Skutečnost, že městský soud o odvolání stěžovatelky proti nařízení exekuce rozhodl bez nařízeného jednání, byla plně odůvodněna tím, že v případném nařízeném jednání nemohly být předloženy žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí. To ostatně vyplývá i z ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka opakuje argumenty, které již uvedla v odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1.

Podle dále namítaného porušeného čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem. Městský soud ve věci rozhodl v intencích platných zákonů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 491/92, ze dne 2. září 1992, bylo stanoveno, že stěžovatelka je povinna vyklidit předmětný byt a vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Tento byl stěžovatelce zajištěn, avšak ona se do něj odmítla nastěhovat. Jak vyplývá z uvedeného spisu obvodního soudu, ve vyklizovaném bytě bydlely dvě samostatné rodiny, tedy

5

III. ÚS 129/97

dvě samostatné domácnosti. Domácnost stěžovatelky tvořila stěžovatelka a její dospělý syn. Druhou domácnost tvořili manželé O. Byt 3+1, který byl stěžovatelce pro její domácnost nabídnut je třeba považovat za plně vyhovující pro zajištění lidsky důstojného ubytování stěžovatelky a příslušníků její domácnosti. Poskytnutí náhradního bytu manželům O. nebylo nikdy požadováno. Navíc je zřejmé, že právo na náhradní byt mohli uplatnit pouze manželé O., nikoliv stěžovatelka, protože manželé O. s ní nesdíleli společnou domácnost, ale byli jejími podnájemníky. Pokud jde o poskytnutí přiměřeného bytu i pro manžele O., není stěžovatelka aktivně legitimována k podání podobného návrhu, respekt. ústavní stížnosti.

Dále namítané porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod rovněž nebylo rozhodnutím soudu porušeno. Zmíněné ustanovení je především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci "obyčejnému", aby při zákonném stanovení mezí základních práv a svobod šetřil jejich podstaty a smyslu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), d) zák. č. 182/1993 Sb. návrh jako zjevně neopodstatněný a zčásti též jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, odmítnout.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru