Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1287/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Jeseník
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkzdravotní péče
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1287.20.1
Datum podání04.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/2006 Sb.

99/1963 Sb., § 102


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1287/20 ze dne 7. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Patrikem Nešporem, advokátem, sídlem V Oblouku 170/1, Jeseník, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. února 2020 č. j. 69 Co 38/2020-413 a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. prosince 2019 č. j. 3 C 42/2018-397, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 30 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením domáhal zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Centrum sociálních služeb J. (dále též "žalobce") se žalobou proti stěžovateli domáhalo vyklizení jednolůžkového pokoje č. X v Domově pro seniory na adrese v J., který stěžovatel obýval na základě Smlouvy o poskytování sociální služby ze dne 6. 12. 2015, koncipované jako pobytové. Smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku, podle posledního dodatku ke smlouvě do 30. 9. 2017. Stěžovatel, ač byl průběžně informován, že v zařízení provozovaném žalobcem trvale zůstat nemůže, po uplynutí této lhůty odmítl opustit užívaný prostor. Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. 3 C 42/2018-351 žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatel je povinen předmětný jednolůžkový pokoj vyklidit a předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Rozsudek okresního soudu stěžovatel napadl odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ke dni podání ústavní stížnosti dosud nerozhodl.

3. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel navrhl, aby okresní soud předběžným opatřením nařídil žalobci poskytovat mu (zjednodušeně vyjádřeno) každý den ve stanovenou dobu pomoc při přesunu a použití WC, pomoc při servírování a konzumaci stravy a pomoc při osobní hygieně, to vše v podobě a způsobem blíže specifikovaným v návrhu. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh na vydání předběžného opatření zamítl, neboť neshledal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků. Vzal za osvědčené, že žalobce poskytuje v současné době stěžovateli sociální služby ve stejném rozsahu a způsobem obvyklým, jak je poskytuje i ostatním klientům Domova pro seniory, ais přihlédnutím k uplynutí lhůty k dobrovolnému vyklizení části nemovitosti nepovažoval namístě, aby byly stěžovateli poskytovány sociální služby v rozsahu a způsobem podstatně odlišným od sociálních služeb poskytovaných jiným klientům. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako správné. Dodal, že požadavky stěžovatele vyjádřené v návrhu na vydání předběžného opatření evidentně překračují rámec institutu předběžného opatření, který slouží toliko situacím naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů, což v daném případě nelze dovozovat.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že bez cizí pomoci je trvale ohrožen na životě a zdraví. Centrum sociálních služeb mu odpírá poskytovat péči podle objektivních možností jeho zdravotního stavu, odkazuje na nedostatek externích pečovatelů a poskytuje mu péči stálými zaměstnanci Domova pro seniory podle harmonogramu ve stejném rozsahu a způsobem obvyklým jako u jiných klientů. Stěžovatel má však odlišné individuální potřeby, pro svůj psychický blok není schopen vykonávat fyziologické potřeby jinak než vysazením na toaletu prostřednictvím elektrického jeřábu a ze zdravotních důvodů potřebuje nadstandardní osobní intimní hygienu.

5. Stěžovatel vytkl civilním soudům, že svá zamítavá rozhodnutí odůvodnily porovnáním s úkony péče, která je poskytována jiným klientům Domova pro seniory, aniž by vzaly v úvahu, že koncepce zákona o sociálních službách je postavena na základě individuálních potřeb klientů. Je přesvědčen, že byly dány podmínky pro zatímní úpravu poměrů účastníků, protože neposkytnutí mu služby v základních životních potřebách hraničí s týráním a těžkým ublížením na zdraví. K poukazu civilních soudů na uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění povinnosti vyklidit obývaný pokoj stěžovatel upozornil, že rozsudek okresního soudu nenabyl právní moci a není možné předjímat, jakým způsobem odvolací soud rozhodne.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud předesílá, že v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům zpravidla jen tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a proto by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla však činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o předběžném opatření.

9. K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Proto tato rozhodnutí podrobuje ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i tehdy - jak je tomu v posuzovaném případě - nebylo-li návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, ve kterém se Ústavní soud omezuje pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Je tomu tak proto, že předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek soudního řízení z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření prozatímní povahy s omezeným trváním [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

10. Shodně Ústavní soud postupoval i v posuzované věci. Ověřil, že napadená usnesení byla vydána příslušným soudy na základě zákona a dostatečně uvádí důvody, které vedly k zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Závěr krajského soudu, že požadavky stěžovatele vyjádřené v návrhu překračující rámec institutu předběžného opatření a že za dané situace nelze naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů dovozovat, je závěrem, který nelze označit jako svévolný či extrémní, neboť je podložen skutečnostmi, které měl soud za osvědčené, a je i dostatečným způsobem odůvodněn. Ústavní soud dodává, že neposuzoval, resp. nepřezkoumával naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření, tj. skutečnosti relevantní pro jejich nařízení, neboť není v postavení další instance v civilním řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379)].

11. K tvrzenému porušení práv stěžovatele garantovaných čl. 30 odst. 2 a čl. 31 Listiny lze jen obecně poznamenat, že tato námitka by byla relevantní v případě, kdy by stěžovatel brojil proti postupu, jehož přímým důsledkem by bylo dlouhodobé odpírání dostupnosti, resp. nedostupnosti služby sociální péče adekvátní stěžovatelovu onemocnění. Jak však vyplynulo z dosud nepravomocného rozsudku okresního soudu, připojeného k ústavní stížnosti, služby sociální péče v rozsahu jak požaduje stěžovatel, jsou dostupné v jiných zařízeních, které se specializují na klienty trpící onemocněním jako stěžovatel.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru