Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1285/18 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na azyl
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkazyl
cizinec
Vyhoštění
vykonatelnost/odklad
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1285.18.1
Datum podání10.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 43

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 73 odst.2

325/1999 Sb., § 10a odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1285/18 ze dne 15. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 16. března 2018 č. j. 63 Az 3/2018-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a byla jím porušena rovnost účastníků řízení zaručená v čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel společně s podáním ústavní stížnosti podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který však bližším způsobem neodůvodnil, a zároveň požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti.

2. Krajský soud usnesením, které je napadeno ústavní stížností, nepřiznal odkladný účinek žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (tj. vedlejšího účastníka) ze dne 17. 1. 2018 č. j. OAM-712/ZA-ZA11-K01-2017, jímž byla vyslovena nepřípustnost stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), a jímž bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno dle § 25 písm. i) zákona o azylu. Krajský soud posuzoval návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, jehož podstatou bylo tvrzení, že v případě návratu stěžovatele do jeho země původu, tj. do Demokratické republiky Kongo, by mu hrozilo bezprostřední pronásledování či nebezpečí vážné újmy v důsledku jeho politických názorů a aktuální represivní politiky státních orgánů vůči masám občanů protestujícím proti vládní politice. Zmínku o masách protestujících občanů, jimž hrozí pronásledování, dle krajského soudu nelze zobecnit tak, aby nebezpečí pronásledování bylo možno vykládat natolik široce, že by hrozilo komukoli. Krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel nekonkretizoval, jakého jednání či osob se v zemi původu obává nebo jak by mohl být jeho život ohrožen. Poznamenal, že ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel projevoval své politické názory, pro které by mu hrozilo pronásledování. Dále poukázal na protokol ze dne 4. 9. 2017 o poskytnutí údajů založený ve správním spise, kde je zaznamenáno tvrzení stěžovatele, že párkrát byl na manifestačních pochodech, ale policisté k němu nikdy nepřišli. Tento protokol obsahuje též stěžovatelovo tvrzení, že ve vlasti studoval, pracoval a vedl normální život. Krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel dostatečně netvrdil a neosvědčil první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku dle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jímž je skutečnost, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí pro něj znamenaly újmu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pro účely čl. 13 Úmluvy je účinný jen takový prostředek nápravy, který může zamezit výkonu opatření, které je v rozporu s Úmluvou a jehož následky jsou nenahraditelné. Z této judikatury dle něj plyne, že vznese-li hájitelné tvrzení o možném porušení čl. 3 Úmluvy při navrácení do země původu, musí mít opravný prostředek proti opatření, jehož důsledkem je navrácení, odkladný účinek, jinak jej nelze považovat za účinný. Stěžovatel je přesvědčen, že poukazem na zprávy o zemi původu, z nichž vyplývá užívání nepřiměřeného násilí při potlačování demonstrací, předestřel hájitelné tvrzení o možném porušení čl. 3 Úmluvy v zemi původu.

4. Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal se všemi jeho argumenty, které zmínil v návrhu na přiznání odkladného účinku. Bez reakce soudu zůstalo tvrzení, že v případě nepřiznání odkladného účinku žalobě bude stěžovateli upřeno právo na soudní ochranu, neboť v případě vycestování mu bude upřena možnost hájit své zájmy a důvody žádosti o mezinárodní ochranu před soudem v České republice. Stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012 č. j. 4 As 56/2012-58, z něhož vyplývá, že je-li následkem správního rozhodnutí nucené opuštění České republiky, již samotná nemožnost hájení práv před soudem postačí k přiznání odkladného účinku žalobě.

5. Porušení rovnosti stran stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud na něj kladl nepřiměřeně přísné důkazní břemeno k prokázání újmy způsobené nepřiznáním odkladného účinku žalobě. Při rozhodování o odkladném účinku žaloby postačí nižší důkazní standard než při rozhodování o samotné žalobě. Postačí poukázat na pouhou možnost vzniku újmy, v posuzovaném případě možnost vystavení zacházení odporujícímu čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2331/14 (N 172/74 SbNU 493), který se týkal odkladného účinku žaloby v situaci, kdy mělo dojít k předání žadatele do jiného členského státu Evropské unie a kde Ústavní soud upozornil, že nepřiznání odkladného účinku by mohlo mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí vedlejšího účastníka, ačkoliv posléze soud uzná, že situace v určitém členském státě s ohledem na čl. 3 Úmluvy takovéto přemístění neumožňuje.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o žalobě. Proto je nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí dílčímu a dočasnému, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno. Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); a dále např. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17; ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17; ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17 a ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1028/18]. Napadené usnesení krajského soudu mělo zákonný podklad v § 73 s. ř. s. a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole.

10. Stěžovatel namítl, že nepřiznáním odkladného účinku jeho žalobě bylo porušeno jeho právo na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy. Odkazoval na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ve věci Diallo proti České republice ze dne 23. 6. 2011 č. 20493/07; ve věci Gebremedhin proti Francii ze dne 26. 4. 2007 č. 25389/05, a další rozhodnutí tohoto soudu). Ústavní soud konstatuje, že dle Evropského soudu pro lidská práva v případě extradice nebo vyhoštění a tvrzení týkajícího se článku 3 Úmluvy (zákaz mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu) požadavky kladené na účinný prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy zahrnují "automatický" odkladný účinek tohoto prostředku (viz rozsudek ve věci Diallo proti České republice, § 74; rozsudek ze dne 21. 1. 2011 ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku ze dne 21. 1. 2011 č. 30696/09, § 293, kde je zmíněna další judikatura).

11. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelova žaloba neměla "automaticky" odkladný účinek ze zákona [§ 32 odst. 2 ve spojení s § 25 písm. i) a § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu]. Na základě návrhu podaného společně se žalobou (§ 32 odst. 1 zákona o azylu) je možné jej přiznat dle § 73 s. ř. s. Podstatné však je, že rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní ochraně dle § 25 písm. i) a § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není podkladem, na jehož základě by stát mohl fyzicky provést vyhoštění stěžovatele. Požadavek "automatického" odkladného účinku dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se pojí právě s vyhoštěním či extradicí. Rozhodnutím, na jehož základě by stát mohl fyzicky provést vyhoštění stěžovatele, by bylo až rozhodnutí o vyhoštění dle § 118 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince má ze zákona "automaticky" odkladný účinek, ledaže byl cizinec vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Při rozhodování o vyhoštění se posuzuje, zda je vycestování cizince možné (§ 120a odst. 1 ve spojení s § 179 zákona o pobytu cizinců). Vycestování není možné mj. v případě důvodné obavy, že by byl cizinec vrácen do státu, kde by mu hrozilo skutečné nebezpečí spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestu [§ 179 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců].

12. Důsledkem právní moci rozhodnutí vedlejšího účastníka, které stěžovatel napadl žalobou, je vedle rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu též zánik oprávnění setrvat na území, které má žadatel o udělení mezinárodní ochrany do právní moci rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany [§ 3d odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu; u stěžovatele nešlo o další opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, která tento účinek nemá]. Není-li cizinec oprávněn na území České republiky pobývat z jiného důvodu, znamená právní moc rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu zánik pobytového oprávnění. K situaci s obdobnými důsledky (rozhodnutí o neudělení víza a absence pobytového oprávnění z toho plynoucí) se již v minulosti Ústavní soud vyjadřoval v bodě 31. odůvodnění nálezu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (N 86/65 SbNU 161), kde vzal za rozhodné, že ze strany státu dochází k donucení opustit území až v důsledku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

13. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci nepovažuje za přiléhavý odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vyžadující "automatický" odkladný účinek právního prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, jde-li o vyhoštění či extradici. Na základě samotného rozhodnutí vedlejšího účastníka, které stěžovatel napadl žalobou, ho totiž nelze fyzicky vyhostit [k tomu srov. body [7] a [8] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 9 Azs 33/2018-39 (dostupné z www.nssoud.cz), kde šlo o odkladný účinek ve věci zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu na základě totožných ustanovení zákona o azylu jako ve věci, jíž se týká ústavní stížnost]. Byť žaloba v posuzované věci neměla odkladný účinek ze zákona, stěžovatel využil možnosti podat návrh na jeho přiznání a krajský soud se tímto návrhem zabýval.

14. Ústavní soud si vyžádal soudní a správní spis a ověřil si, že v návrhu na přiznání odkladného účinku vznik újmy stěžovatel spatřoval v tom, že v případě návratu do země původu by mu hrozilo pronásledování či nebezpečí vážné újmy v důsledku jeho politických názorů a aktuální represivní praxi státních orgánů směřující proti masám občanům protestujícím proti vládní politice. Krajský soud uvedené tvrzení konfrontoval s vyjádřením samotného stěžovatele ve správním řízení (záznam o poskytnutí údajů ze dne 4. 9. 2017, pořadové č. 17 správního spisu), kde stěžovatel uvedl, že pokud si někoho policie na manifestačních pochodech všimne, chodí k němu domů. Za stěžovatelem dle jeho vyjádření však policie nepřišla. Krajský soud si byl vědom, že stěžovatel ve správním řízení dne 4. 9. 2017 vypověděl, že na demonstrace párkrát šel, vypověděl rovněž, že v zemi původu vedl normální život, pracoval a studoval. Krajský soud tak mj. s ohledem na výpověď samotného stěžovatele neshledal tvrzenou újmu v podobě možného pronásledování. Ústavní soud zastává názor, že hodnocení krajského soudu za svévolné označit nelze vzhledem k tomu, že na stěžovatelova tvrzení krajský soud reagoval a své hodnocení založil na konkrétních poznatcích o stěžovateli.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že na něj krajský soud kladl při doložení újmy ve smyslu § 73 s. ř. s. nepřiměřeně přísné požadavky, které kolidují s rovností stran. Ústavní soud konstatuje, že byť krajský soud uvedl, že zprávy o situaci v zemi původu stěžovatel k žalobě nepřiložil (v žalobě je tvrzení, že v Demokratické republice Kongo státní orgány násilným způsobem zasahují proti demonstrujícím), v napadeném usnesení soud nijak výslovně nezpochybnil zhoršující se situaci ohledně protestů v zemi původu. Krajskému soudu však zejména při znalosti vyjádření stěžovatele ze správního řízení chyběl průmět širších okolností ve státě původu do jeho situace, o níž si udělal představu na základě vyjádření samotného stěžovatele. Ústavní soud shledal, že krajský soud stěžovateli především vytýkal nedostatek konkrétních tvrzení k újmě, výtky směřovaly k břemenu tvrzení (krajský soud v bodě 6. svého usnesení uvádí, že tvrzení stěžovatele jsou obecná a není z nich možno dovodit jejich skutečný obsah ve vztahu k jeho subjektivnímu příběhu), stěžovatel se však v ústavní stížnosti vymezuje k důkaznímu břemenu.

16. Ani z nálezu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2331/14 (N 172/74 SbNU 493), na který poukázal stěžovatel, nevyplývá, že by se při posuzování odkladného účinku žaloby mohl spokojit s tvrzeními, u nichž neshledal dostatečný vztah k účastníku řízení. Ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2331/14 šlo rovněž o nepřiznání odkladného účinku žaloby. Rozdílné od nyní posuzované věci je, že vedlejší účastník vedle zastavení řízení o mezinárodní ochraně ve výroku uvedl, že k projednání žádosti o mezinárodní ochranu je dle práva Evropské unie příslušná Maltská republika. O tomto rozhodnutí pak Ústavní soud pojednával jako o rozhodnutí, "na jehož základě má dojít k přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu" (bod 19. odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 2331/14). V nyní posuzované věci nemůže být samotné rozhodnutí vedlejšího účastníka podkladem pro nucenou realizaci opuštění území (viz body 11. a 12. shora, případně body [7] a [8] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 9 Azs 33/2018-39).

17. Ústavní soud neshledal opodstatněnost ani námitky, že se krajský soud nevypořádal se všemi důvody, které stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku uváděl. Ústavní soud konstantně judikuje, že rozsah povinnosti soudu odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [např. nález ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19)]. Současně není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68.]. Stěžovatel v návrhu na odkladný účinek uvedl, že v případě, že bude nucen opustit Českou republiku, nebude pro něj mít rozhodnutí krajského soudu žádný význam, jelikož se jen těžko bude domáhat návratu či udělení víza, a bude mu upřena možnost hájit své zájmy. Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka nemůže být samo o sobě podkladem pro nucenou realizaci opuštění území, lze ještě z hlediska ústavnosti akceptovat rozsah odůvodnění usnesení, které bylo napadeno ústavní stížností. Krajský soud se srozumitelným způsobem vypořádal s tvrzeními, která tvořila základ návrhu na odkladný účinek. Své usnesení přitom založil na dostatečně uceleném argumentačním systému, nelze je tak ani z tohoto pohledu označit za svévolné.

18. S ohledem na výše uvedené důvody byla ústavní stížnost odmítnuta bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Svým postupem Ústavní soud fakticky vyhověl žádosti o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, protože o ústavní stížnosti rozhodl s nejvyšším urychlením po odstranění jejích vad a obdržení spisu od krajského soudu. Stěžovatel společně s podáním ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu. Ústavní soud tento návrh odmítl, protože jde o návrh akcesorický k ústavní stížnosti a sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru