Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1281/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
rozhodčí nález
rozhodce
občanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1281.14.1
Datum podání04.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31 písm.b, § 31 písm.c, § 33


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1281/14 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jiřího Trpálka a 2. Marcely Trpálkové, obou zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III. - Jeřáb, 1. máje 535/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2014 č. j. 23 Cdo 3892/2012-148 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. 5 Cmo 77/2011-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich věci, a to s tvrzením, že byla porušena jejich práva na spravedlivý proces, zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 č. j. 5 Cmo 77/2011-97 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 5 Cm 205/2009-57, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů (žalobců) na zrušení rozhodčího nálezu č. j. 1 RI 06/2008 ze dne 7. 8. 2008 vydaného Arbitrážním institutem ČR, v. o. s. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelé žalobu opřeli o důvody uvedené v ustanovení § 31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), které měli podle ustanovení § 33 tohoto zákona uplatnit již v rozhodčím řízení, a doplnil, že judikatura vážící se k tzv. nepřípustným doložkám ve spotřebitelských smlouvách nebyla ve věci stěžovatelů uplatnitelná, protože nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy (spor měl původ ve smlouvě o dodávce zboží jako smlouvě "podnikatelské").

Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 1. 2014 č. j. 23 Cdo 3892/2012-148 dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož dovolací námitky stěžovatelů nebyly způsobilé naplnit předpoklad zásadního právního významu. Konstatoval pak, že právní názor odvolacího soudu, podle kterého je předpokladem úspěšnosti žaloby o zrušení rozhodčího nálezu uplatnění námitky neplatnosti rozhodčí doložky již v rozhodčím řízení, je v souladu s právní úpravou, obsaženou v ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení, jakož i dosavadní judikaturou.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozhodčí smlouva, která založila pravomoc rozhodce k rozhodnutí a vydání předmětného rozhodčího nálezu, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ohledně způsobu výběru rozhodce pouhým odkazem na jednací řád vydaný společností Arbitrážní institut ČR, v. o. s., jelikož není stálým rozhodčím soudem. Rozhodčí nález, vydaný takto určeným rozhodcem, je nicotným právním aktem, který nemá žádné právní účinky, pročež zde není prostor pro argument, že bylo nezbytné vznést námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy před vydáním rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález tak nemůže dostát požadavkům předvídatelnosti, nezávislosti a nestrannosti, a tím ani spravedlivého procesu.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti předně dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelům však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo a srozumitelně stěžovatelům vysvětlily, z jakého důvodu nelze na jejich věc aplikovat judikatorní závěry ohledně neplatnosti rozhodčí doložky ve věcech tzv. spotřebitelských, a především, že nelze prominout neuplatnění námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy a rozhodování rozhodcem k tomu nepovolaným ve smyslu ustanovení § 31 písm. b), c) zákona o rozhodčím řízení již v rozhodčím řízení.

Posledně prezentovaný názor odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, jmenovitě usnesení sp. zn. III. ÚS 1208/10 ze dne 30. 6. 2010, a zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 1560/14 ze dne 4. 8. 2015, v němž se uvádí, že opírá-li se žaloba o důvody uvedené v tomto ustanovení, soud ji podle § 33 tohoto zákona zamítne, pakliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději předtím, než začala jednat ve věci samé; je zjevné, že tak je tomu v právě posuzované věci.

Příznačné je, že ustanovení § 33 in fine zákona o rozhodčím řízení s účinností ode dne 1. 4. 2012 (za účelem uvedení právní úpravy rozhodčího řízení do souladu právem Evropské unie) zní tak, že "soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv".

Patří se nadto zaznamenat, že v dané věci o spor ze spotřebitelské smlouvy nešlo, a protisměrný úsudek nepředestírají ani stěžovatelé; nemohli by se tudíž efektivně dovolávat ani nyní účinné právní úpravy.

Podstatné však je, že stěžovatelé relevantně neargumentují, že odpovídající důvody ve smyslu § 31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení uplatnili v rámci rozhodčího řízení, resp. že je uplatnit nemohli.

Požadavek procesně regulérního uplatnění příslušné výhrady (tj. vznesení námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy včas v rozhodčím řízení) - ústavněprávně rozhodný - výkladový exces stěžovateli napadených rozhodnutí obecných soudů nejen nepředstavuje (viz výše vzpomínaná rozhodnutí Ústavního soudu), nýbrž je i součástí konstantní soudní judikatury.

V této souvislosti stojí za připomenutí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozsudek 27. 7. 2010 sp. zn. 32 Cdo 761/2009, rozsudek ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, usnesení ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2647/2013 a usnesení ze dne 2. 7. 2015 sp. zn. 23 Cdo 297/2015.

Otázkou, zda napadený rozhodčí nález je způsobilý být efektivním titulem v případném exekučním řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť předmětem řízení před obecnými soudy nebyla.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru