Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 128/10 #2Usnesení ÚS ze dne 08.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDružstvo
likvidace
obchodní rejstřík/zápis
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.128.10.2
Datum podání18.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 260, § 75b odst.2

72/1994 Sb.

99/1963 Sb., § 200e odst.3, § 94 odst.1, § 9 odst.3 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 128/10 ze dne 8. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. 33, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2009, č.j. 8 Cmo 210/2009-78, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2009, č. j. 9 Cm 162/2008-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu vyplývá následující.

Krajský soud v Brně výše uvedeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na "zrušení zápisu výmazu Družstva nájemníků domu Vachova č. 1 v Brně, družstvo v likvidaci, se sídlem v Brně, Vachova 1, PSČ 602 00, IČ 607 25 605, zapsaného v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně v oddíle Dr, vložce 2615, na obnovení likvidace družstva a na jmenování likvidátora družstva z řad insolvenčních správců".

Soud prvního stupně shledal žalobu za "předčasnou", což odůvodnil konstatováním, že nedošlo k naplnění předpokladu obnovení likvidace podle § 75b odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 260 obch. zák. spočívající v zjištění dosud neznámého majetku družstva, neboť řízení vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 17 C 45/2007 doposud pravomocně neskončilo. V rámci tohoto řízení se žalující stěžovatel domáhá určení, že vlastníkem označeného nemovitého majetku (který pokládá za relevantní z hlediska výše uvedených ustanovení obchodního zákoníku) je nadále družstvo a zůstává povinno nabídnout mu jeho "převod"; dovozuje, že došlo k porušení (stěžovatelova) zákonného předkupního práva a následné smluvní dispozice jsou proto absolutně neplatné. Krajský soud též rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení účastníku (bývalému likvidátorovi Ing. J. P., zastoupenému JUDr. V. H., advokátem) částku 23 463,48 Kč. Odvolací soud dovodil, že o dosud neznámý majetek ve smyslu § 75b odst. 2 obch. zák. jít nemůže, neboť "podle navrhovatele (stěžovatele) družstvo vlastnictví bytu nikdy nepozbylo, a to z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o jeho prodeji", tudíž "rozhodnutím Městského soudu v Brně o jeho (určovací) žalobě nevznikne znovu vlastnické právo k objektu sporu". Odvolací soud vyslovil právní názor, že nosné důvody usnesení Nejvyššího soud ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, na posuzovanou věc nedopadají, jelikož "družstvo i likvidátor" byli "přesvědčeni", že sporný majetek "patří jinému subjektu".

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy "velmi úzkým" výkladem podmiňujícím aplikaci § 75b odst. 2 obch. zák. pouze "nabytím vlastnictví" mu "znemožnily domoci se práv soudní cestou". Podle stěžovatele je podstatné, že v katastru nemovitostí jsou zapsány coby vlastníci předmětného majetku osoby odlišné od družstva, přičemž o soudním sporu se "bývalý likvidátor" dozvěděl - jak předvídá výše zmiňované usnesení dovolacího soudu - až po výmazu této právnické osoby z obchodního rejstříku.

Odvolací soud rovněž měl pochybit nákladovým výrokem, neboť "bývalý likvidátor byl oprávněn vyjadřovat se v tomto řízení (ze kterého vzešla posuzovaná ústavní stížnost) pouze z pozice svědka a žádat jen svědečné a ušlou mzdu".

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).

Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady občanskprávního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu v dané věci.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů - oproti názoru stěžovatele - nikterak nestojí v kolizi s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, podle něhož majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, za dosud neznámý majetek ve smyslu ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. zásadně považovat nelze, přičemž výjimku představuje jen situace, kdy by likvidátor prokázal, že o probíhajícím sporu nevěděl a vzhledem k okolnostem případu, vědět nemohl.

I pokud zásilku obsahující žalobu ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 17 C 45/2007 žalované družstvo (v úložní době počínající dnem 19. 7. 2007) nepřevzalo a uplatnila se fikce doručení, není (materiálně) neudržitelné spatřovat v tomto průběhu doručování (postrádajícím součinnost adresáta) Nejvyšším soudem předvídanou okolnost, v důsledku které nelze efektivně namítat, že o probíhajícím sporu likvidátor "vědět nemohl", a potažmo vylučující obnovení likvidace.

Z vyjádření bývalého likvidátora Ing. J. P. (procesní spis, č.l. 59 a násl.) je navíc zřejmé, že i kdyby věděl, že je veden spor o předmětný majetek, stěžovatelovu argumentaci by nepřevzal a - tak jako tak - podal návrh na výmaz družstva z obchodního rejstříku; jak dovodil Nejvyšší soud výše citovaným usnesením, likvidátor za této situace odpovídá za škodu způsobenou takovým rozhodnutím společnosti či jejím společníkům, avšak nejde o důvod k postupu podle ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák.

K otázce náhrady nákladů řízení se pak Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. b), § 19, § 94 odst. 1 a § 200e téhož předpisu měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Jen na vysvětlenou stěžovateli je namístě zaznamenat následující:

Ustanovení § 200e odst. 3 o. s. ř. stanoví, že účastenství ve věcech uvedených v odstavci 1 se řídí ustanovením § 94 odst. 1, věty první, téhož předpisu. Odkazovaný odstavec prvý dopadá též na řízení ve věcech uvedených v § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř., zahrnujícím statusové věci obchodních společností a družstev. Že řízení o zrušení zápisu o výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku představuje řízení ve statusové věci obchodní společnosti, potvrzuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 1154/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2005 a v časopisu Soudní judikatura pod č. 76/2004.

Stěžovatel tudíž v podstatě předestřel právní otázku, zda je bývalý likvidátor osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech má být v řízení (o zrušení zápisu o výmazu družstva z obchodního rejstříku) jednáno. V rovině podústavního práva z judikatury obecných soudů nevyplývá výslovná odpověď, nicméně obchodní zákoník v § 75b odst. 2 a 3 (a další ustanovení § 70 a násl. téhož předpisu) vymezuje práva a povinnosti dopadající na likvidátora po obnovení likvidace.

Absence ústavněprávního rozměru daného výkladového problému je ovšem zřejmá.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn; jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Vzhledem k tomuto výsledku řízení pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru