Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1277/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práv... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1277.15.1
Datum podání01.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1, čl. 18, čl. 14

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 906, § 866

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1277/15 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Ječná 1, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 7. 2014 č. j. 50 P 76/2010-309, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 č. j. 72 Co 469/2014-356, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 č. j. 50 P 76/2010-79 v řízení o úpravu poměrů nezletilého D. K. svěřil nezletilého do výchovy matky J. L. a otci P. K. uložil přispívat na výživu nezletilého částkou 10 000 Kč měsíčně.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem tentýž soud rozhodl tak, že 1. nezletilý D. se svěřuje do střídavé výchovy rodičů (s podrobnostmi, za nichž bude realizována), 2. otec nezletilého je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 8 000 Kč měsíčně a matka 1 000 Kč měsíčně, 3. každý z rodičů je povinen uhradit na nákladech řízení České republice 7 000 Kč, a 4. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu původního rozhodnutí soudu o výchově nezletilého ve smyslu § 909 o. s. ř., neboť v době původního rozhodování byl nezletilý "útlého věku", matka byla na rodičovské dovolené a péči o nezletilého zajišťovala převážně sama; se vzrůstajícím věkem dítěte se však zvýšila i potřeba rozšiřování kontaktu s otcem, což je především v jeho zájmu. Soud zdůraznil, že o změně výchovných poměrů nerozhodl proto, že by jeden z rodičů (zde matka) při výchově nezletilého selhával, ale jde o situaci, kdy oba rodiče jsou stejnou měrou plně způsobilí zajistit péči o nezletilého, k němuž mají oba silnou citovou vazbu, též nezletilý je citově poután k oběma rodičům a v prostředí u každého z nich se cítí "velice spokojeně". Veškeré výtky rodičů nezletilého vůči sobě navzájem jsou pouze výrazem nezvládnutí jejich vzájemné komunikace, přičemž matka svými námitkami k dosavadní péči a zájmu otce o nezletilého "v podstatě" odmítá připustit, že by byl otec schopen péči o syna zvládnout. Podrobně pak soud též zdůvodnil rovnoměrnou úpravu styku nezletilého s rodiči ve "specifických obdobích" (školní prázdniny, Velikonoce, Vánoce), jakož výši výživného.

Odvolací soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o střídavé péči, a ohledně stanovení výše výživného jej změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého D. částkou 7 000 Kč měsíčně a matka částkou 1 500 Kč měsíčně; dále rozhodl, že každý z rodičů je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení 7 000 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě doplněného dokazování se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že návrh na změnu dosavadních poměrů byl opodstatněný, neboť i dle doporučení znalkyně a opatrovníka nezletilého je za situace, kdy oba rodiče o dítě stejně dobře pečují a zajišťují mu kvalitní domov, střídavá péče pro jeho zdravý vývoj nejvhodnější. Potřebám nezletilého též odpovídá i střídání péče rodičů po jednom týdnu a speciální režim péče v době prázdnin a svátků, jenž zajišťuje oběma rodičům možnost péče po stejnou dobu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími soudů byla porušena její práva a práva nezletilého dítěte, garantovaná v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 3 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o právech dítěte, a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy při svém rozhodování nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav, nerespektovaly právo dítěte vyjádřit se ke změně výchovy, a především se neřídily zájmem dítěte jako přednostním kritériem pro své rozhodování.

Podle jejího názoru soudy řádně nezkoumaly, zda došlo k dostatečné a podstatné změně okolností, ani se nezabývaly otázkou nutnosti přehodnocení stávajících výchovných poměrů s ohledem na zájem nezletilého na zachování stabilního výchovného prostředí, přičemž legitimně očekávala, že ke změně výchovy by nemělo dojít jen na základě takové předpokládané okolnosti, jakou je věk nezletilého. V důsledku rozhodnutí soudů tak nezletilý přišel o jistotu a fungující upořádání rodinných vztahů, přičemž nastolený režim pro spíše se zhoršující komunikaci mezi rodiči nemůže reálně fungovat. Z těchto důvodů, jakož i pro zvýšené množství konfliktů mezi rodiči v důsledku střídavé péče má stěžovatelka za to, že nová úprava výchovného prostředí v zájmu nezletilého D. není.

Stěžovatelka soudům dále vytýká, že při svém rozhodování vyšly ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného pro řízení o návrhu otce na úpravu styku (jeho rozšíření), který nebyl pro potřeby změněného návrhu (na změnu výchovy formou střídavé péče) doplněn, resp. nebyl vypracován posudek nový, i když takový požadavek v řízení vznesla. Nesouhlasí ani s tím, že před rozhodnutím o střídavé péči soudy nezjistily přání a názor nezletilého na střídavou péči, čímž upřely ochranu jeho právům.

Podrobnou argumentaci přednáší stěžovatelka ke svému tvrzení, že soudy při svém rozhodování opomenuly kritérium nejlepšího zájmu dítěte, jestliže se nezabývaly naplněním minimálních principů pro střídavou péči naplňující potřeby dítěte, které dovodil Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva, a prioritně nastolovaly "spravedlivé rozvrstvení péče", bez ohledu na nezletilého, neschopnost komunikace rodičů a jejich osobnosti, a v úvahu nevzaly ani to, že o nezletilého od narození pečovala ona, která svůj osobní a pracovní režim - na rozdíl od otce nezletilého - této péči přizpůsobila.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, 4 Listiny a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byla účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo - a to především - ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jestliže tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.

Nic takového však dovodit nelze.

Je zjevné, že obecné soudy v této věci aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěry v otázce výchovy nezletilého D., které na základě adekvátně zjištěného skutkového stavu, jakož i s ohledem na zájmy nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a ustanovení § 866 a § 906 občanského zákoníku přijaly, lze v zásadě zastávat a jsou v tomto řízení obhajitelné.

To platí i k podmínce změny poměrů a její způsobilosti ovlivnit původní rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností, jestliže z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že se oba soudy touto otázkou zabývaly a současně - vycházejíce ze standardního (a korektního) výkladu aplikovaného institutu - pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní.

Dospěly-li na tomto základě k závěru, že na straně účastníků řízení, jmenovitě nezletilého D., došlo k takové změně poměrů, pro které je namístě dřívější rozhodnutí o výchově změnit, a důraz položily zejména na jeho (nyní vyvinuté, resp. ustavené a realizovatelné) potřeby být ve stejné míře v kontaktu s oběma rodiči a na jeho právo, aby se na výchově oba rodiče podíleli rovnoměrně, nelze jejich úsudku připínat neodůvodněnou libovůli, či zjevnou nerozumnost.

I kdyby měl Ústavní soud za to, že by v úvahu mohlo připadat i jiné hodnocení existence změny poměrů, než ke kterému se obecné soudy v této věci uchýlily, nemohlo by to ve vztahu k právnímu posouzení soudem vyvolat než nesprávnost "prostou", kterou Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, korigovat nepřísluší.

Ohledně střídavé výchovy, jejíž vhodnost v tomto případě soudy hodnotily též, Ústavní soud (srov. kupř. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1554/14, sp. zn. III. ÚS 2379/14 a další) zastává názor, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů, a v této judikatuře vymezuje pro takové opatření rozhodné podmínky (viz též nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014). Avšak i v případě, kdy jsou tato kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, tj. kdy střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte (sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2587/14, sp. zn. I. ÚS 3216/13) a ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (sp. zn. III. ÚS 2379/14).

Významné přitom je, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy se otázkou střídavé výchovy zabývaly a to i z pohledu výše naznačených hledisek a zda svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatelky.

V takto předznačeném limitu ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy byly ve svém rozhodování vedeny nejen posouzením základní otázky změny poměrů, ale i stěžejními principy posouzení vhodnosti střídavé péče, jimiž se zabývaly a své právní závěry, k nimž ohledně úpravy poměrů k nezletilému D. dospěly, též odpovídajícím způsobem zdůvodnily. Je zjevné, že ve svých hodnoceních věnovaly pozornost nejen výtce stěžovatelky ohledně nedostatku komunikace mezi rodiči, kterou však nepojaly jako zásadní překážku, bránící svěření nezletilého do střídavé výchovy, ale vhodnost střídavé výchovy hodnotily především z pohledu zájmu nezletilého, když se zaměřily zejména na jeho spokojený vztah a citovou vazbu k oběma rodičům, jakož i na jeho potřebu vyrůstat v takovém výchovném prostředí, které (resp. která) mu zajistí péči obou rodičů stejnou mírou.

Okolnost, že stěžovatelka v tomto smyslu přijaté závěry nesdílí, nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud hodnotil jinak, resp. na ně nahlížel předznačenou optikou stěžovatelky, jestliže (jak již bylo řečeno) k jinému hodnocení - s výjimkou zjevného excesu - není Ústavní soud povolán.

K námitce, že obecné soudy ve vazbě na uvažovanou střídavou péči nezjistily názor resp. přání nezletilého D., a v tomto smyslu dokazování nedoplnily o další znalecký posudek, Ústavní soud dodává, že ústavní pořádek zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají (srov. sp. zn. III. ÚS 3363/10, sp. zn. I. ÚS 2661/10 sp. zn. III. ÚS 3007/09), avšak při zohlednění konkrétní situace, jmenovitě věku dítěte (viz sp. zn. III. ÚS 495/03 a sp. zn. II. ÚS 1945/08). Pro dítě je právo, aby bylo slyšeno, důležité, neboť mu dává pocítit, že není objektem a pasivním pozorovatelem událostí, ale že je významným subjektem práva a také účastníkem řízení (sp. zn. I. ÚS 3304/13). To vše ale neznamená, že by konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jakož i oprávnění k případným korekturám jeho představ a názorů o tom, co je pro něj v dané věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, jež by zde eventuálně vyjádřil v dalším znaleckém posudku, nemělo náležet právě rozhodujícímu soudu; "zásadní vodítko" ve smyslu výše zaznamenaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 nalézá svého konkrétního (včetně korektivního) výrazu v relaci k věku dítěte a jeho rozumové, citové a sociální vyspělosti.

Vyloženým principům se obecné soudy v dané věci relevantně nezpronevěřily, když nezadaly vypracování dalšího znaleckého posudku, požadovaného stěžovatelkou k ozřejmění přání nezletilého D., jestliže v dané věci rozhodovaly v době, kdy dítěti bylo šest roků.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru