Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1276/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Louny
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Louny
SOUD - OS Louny
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestní stíhání/zahájení
vazba/vzetí do vazby
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1276.11.1
Datum podání02.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 67 písm.c, § 2 odst.5, § 134 odst.2, § 160 odst.1, § 68 odst.1, § 2 odst.6, § 2 odst.2

40/2009 Sb., § 175


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1276/11 ze dne 23. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Louny, SKPV OOK - I. oddělení, ze dne 21. 2. 2011 č. j. KRPU-5116-20/TČ-2011-040771, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 4. 3. 2011 č. j. ZT 99/2011-25, usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 2. 2011 č. j. 0 Nt 156/2011-38 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2011 č. j. 7 To 152/2011-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 28. 4. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu a zákonné trestní stíhání zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a také že byla porušena zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Louny, SKPV OOK - I. oddělení (dále jen "policejní orgán"), ze dne 21. 2. 2011 č. j. KRPU-5116-20/TČ-2011-040771, bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) stěžovatele jako osoby obviněné ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, tu však státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech (dále jen "státní zástupce") usnesením ze dne 4. 3. 2011 č. j. ZT 99/2011-25 pro nedůvodnost zamítl. Usnesením Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 2. 2011 č. j. 0 Nt 156/2011-38 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) tr. ř. Proti tomu si stěžovatel podal stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 3. 2011 č. j. 7 To 152/2011-62 jako nedůvodnou zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl policejním orgánem obviněn pouze na základě trestního oznámení poškozeného R. V., které - jak posléze stěžovatel tvrdí - je plné rozporů, a že se ve spise nenacházejí žádné důkazy, ze kterých by vyplynulo důvodné podezření, že by se dopustil daného trestného činu. V případě přepisu záznamu hovoru s poškozeným, který byl do spisu založen, stěžovatel upozorňuje na údajné zjevné nesrovnalosti a vytýká orgánům činným v trestním řízení, že se nad nimi "nepozastavily". Dále stěžovatel shledává "absurdním", že obecné soudy důvod vazby spatřovaly v jeho zadržení policejní zásahovou jednotkou, a namítá, že takový zásah nic neodůvodňovalo, přičemž tvrdí, že vůči poškozenému nepoužil fyzické násilí, a ani mu nevyhrožoval. Dále odmítá, že by věci nalezené v jeho osobním automobilu s daným případem nějak souvisely a že proto argumentace obecných soudů postrádá logiku. Stěžovatel upozorňuje rovněž na okolnosti provázející podání trestního oznámení, tedy že k napadení mělo dojít dne 17. 2. 2011, že poškozený kontaktoval ÚOOZ Teplice patrně dne 19. 2. 2011 v ranních hodinách a že protokol byl sepsán v bydlišti poškozeného v 9.20 hod. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry státního zástupce stran vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v této souvislosti tvrdí, že obvinění mělo být přesné a určité. Současně tvrdí, že ve spise žádné výhrůžky nejsou zadokumentovány, státní zástupce postupuje jednostranně, resp. nepostupuje podle § 2 odst. 4 a 5 tr. ř., protože se sice zúčastnil výslechu poškozeného, nikoliv však důležitého svědka. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že pouze převzal argumentaci státního zástupce a nevypořádal se s tím, zda jsou dány zákonné důvody vazby, a krajskému soudu pak, že měl pouze "opsat" odůvodnění usnesení okresního soudu a že na jeho osobu "přenesl jednání spoluobviněných v jejich trestní věci", se kterou "nemá nic společného". Oběma soudům vytýká rovněž, že nezhodnotily jeho osobu i osobu poškozeného, jakož i jejich vzájemný vztah, jejich rodinné poměry, apod. Závěrem stěžovatel upozorňuje na výjimečnost daného opatření, na povšechné, resp. obecné odůvodnění soudních rozhodnutí, na absenci "přezkoumatelného" odůvodnění, proč převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem svobody jednotlivce, a dále označuje argumentaci obecných soudů, odůvodňující vazbu předstižnou (tedy že bude požadovat peníze po poškozeném), za absurdní, protože by pak každý věřitel musel být vzat do vazby. Stěžovatel se následně vyjadřuje ke vzniku předmětného dluhu a k údajně nekorektnímu chování poškozeného coby dlužníka, jenž má být - také vzhledem k nesrovnalostem ve svých tvrzeních - zřejmě nevěrohodnou osobou. Stěžovatel měl být poškozen i tím, že mu napadené usnesení krajského soudu bylo doručeno až dne 5. 4. 2011, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a navazujícímu usnesení státního zástupce o stěžovatelově stížnosti, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně. Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Ingerence Ústavního soud není ani v tomto ohledu zcela vyloučena, omezena je však v podstatě jen na případy, kdy orgány činné v trestním řízení postupují zjevně svévolně či (dokonce) trestním stíháním sledují jiný než zákonem předpokládaný účel. Z toho plyne, že relevantními zde mohou být vady zcela zásadního charakteru, jako je např. absence odůvodnění či odůvodnění obsahující skutečně "extrémní" (nesrozumitelnou, od reality odtrženou) argumentaci. Naopak námitky, jež jsou věcnou polemikou s důvody, o které orgány činné v trestním řízení opřely své rozhodnutí, žádnou relevanci nemají, a tudíž nemohou ani založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud má za to, že v daném ohledu žádné ústavně relevantní námitky z ústavní stížnosti neplynou a ani žádné vady sám nezjistil (k tomu viz také níže). Namítá-li stěžovatel nedostatečné vymezení skutku, který je mu kladen za vinu usnesením o zahájení trestního stíhání, danou námitkou se zabýval státní zástupce a řádně se s ní vypořádal ve svém rozhodnutí, takže ani zde nic porušení ústavnosti nenasvědčuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nedůvodnost trestního stíhání, a tedy (zřejmě) namítá i neexistenci tzv. důvodného podezření, které je dle § 67 tr. ř. podmínkou pro vzetí obviněného do vazby. Striktně odmítá, že by poškozenému R. V. jakkoliv vyhrožoval, a v této souvislosti zpochybňuje věrohodnost tohoto (klíčového) svědka, dále interpretuje záznam telefonního hovoru s poškozeným a vysvětluje, k jakému účelu sloužily věci, které byly nalezeny v jeho osobním voze. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Je tedy věcí obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, jimiž jsou (stručně řečeno) jednak existence některého z vazebních důvodů, jednak "důvodného podezření" a také soulad případné vazby s principem subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu je především přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o naplnění uvedených podmínek řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a tedy zda jejich rozhodování nenese známky libovůle. Jde-li o věcné posouzení zmíněných podmínek, ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodování se omezuje výlučně na vady mající za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Jaké to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, v principu lze ale říci, že musí jít o zcela zásadní pochybení.

Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal, zda obecné soudy zmíněnou otázku "důvodného podezření" ústavně konformním způsobem zhodnotily. Z napadeného usnesení okresního soudu je patrno, z jakých konkrétních skutečností, majících oporu ve spisovém materiálu, uvedený soud vycházel a k jakému závěru dospěl. Na základě námitek obsažených v opravném prostředku (stížnosti) proti rozhodnutí o vzetí do vazby se touto otázkou znovu zabýval krajský soud, načež dospěl ke stejným závěrům jako soud okresní. Nutno dodat, že i když uvedené soudy své závěry v daném ohledu odůvodnily poměrně stručně, nemůže tento postup být předmětem výtky ze strany Ústavního soudu, neboť jedinou zásadní zpochybňovanou skutečností je zde forma, v jaké stěžovatel a spoluobvinění vymáhali na poškozeném předmětnou pohledávku, a v tomto ohledu mají orgány činné v trestním řízení k dispozici důkazy či indicie (a nejde jen o výpověď poškozeného), které podporují tu eventualitu, že daný dluh byl vymáhán násilím a pohrůžkami. Pokud stěžovatel na jejich základě Ústavnímu soudu předestírá jinou možnou alternativu, tato námitka opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, protože Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat, jaká interpretace je "správnější".

S výše uvedeným pak úzce souvisí otázka naplnění vazebních důvodů dle § 67 písm. b) a c) tr. ř., neboť existuje-li zde velká pravděpodobnost, že se obvinění dopustili jednání popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání, pak je zde i veliké riziko toho, že by obdobným způsobem mohli postupovat vůči poškozenému i v budoucnu. Obecné soudy ostatně naplnění vazebních důvodů velmi podrobně odůvodnily, takže postačuje stěžovatele na jejich úvahy (a závěry) plně odkázat. Namítá-li stěžovatel průtahy při doručování usnesení krajského soudu, tato skutečnost žádný vliv na ústavnost tohoto rozhodnutí mít nemohla, neboť nastala až po jeho vydání.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru