Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 127/96Nález ÚS ze dne 11.07.1996K postupu soudu povolaného k zabezpečení ústavního práva na soudní ochranu, čemuž se příčí mj. přepjatý formalismus

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 68/5 SbNU 519
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.127.96
Datum podání07.05.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.4

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 104 odst.1, § 1, § 5, § 19, § 92 odst.2, § 95


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996

N 68/5 SbNU 519

K postupu soudu povolaného k zabezpečení ústavního práva na soudní ochranu, čemuž se příčí mj. přepjatý formalismus

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

dne 11. července 1996 ve věci

ústavní stížnosti A. T. a J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 27. února 1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73, kterým se zrušuje

rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října

1992, č. j. 7 Co 1280/93-40, a rozsudek Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32,

a řízení se zastavuje, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1996, č. j. 3 Cdon

171/96-73, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 6.

května 1996, ve lhůtě vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se

stěžovatelky domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. února 1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73, kterým se zrušuje rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 1992, č. j.

7 Co 1280/93-40, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích

ze dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32, a řízení se

zastavuje. Napadeným rozhodnutím se stěžovatelky cítí být dotčeny

na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11,

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy

České republiky.

A. T. a J. S. se v řízení před obecnými soudy domáhaly vydání

nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Po prohlášení žalovaného, označeného "Městský úřad

v R.", před Okresním soudem v Českých Budějovicích, podle něhož

pasivní legitimací disponuje město a nikoli městský úřad, a na

návrh stěžovatelek, které označily jako žalovaného město R.,

uvedený soud usnesením připustil změnu v osobě odpůrce. Z obsahu

spisu přitom nevyplývá poučení účastníků soudem o možnosti podat

proti zmíněnému usnesení odvolání ani jeho vyhotovení a doručení.

Rozsudkem ze dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32, Okresní

soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatelek zamítl. Krajský

soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. října 1992, č. j.

7 Co 1280/93-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalobě vyhověl. Do rozhodnutí krajského soudu město R. podalo

dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. února

1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73, kterým rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 2. října 1992, č. j. 7 Co

1280/93-40, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze

dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32, zrušil a řízení

zastavil.

Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodňuje poukazem na

ustanovení § 104 odst. 1., § 43 a § 19 o. s. ř. Dospívá v uvedené

věci k závěru, podle něhož v případě, kdy žalobce označí za

žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení,

přičemž označený žalovaný je jasně identifikován existujícím

jménem či názvem a bydlištěm či sídlem, soud bez dalšího řízení

zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř., a to aniž by žalobce předem

jakkoli upozorňoval na daný nedostatek podmínky řízení nebo činil

jiná opatření. Nejvyšší soud dále argumentuje tezí, podle níž

způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít

práva a povinnosti, nebo ten, komu ji zákon přiznává, přičemž tuto

způsobilost upravují předpisy hmotného práva. Z hlediska uvedeného

právního názoru Nejvyšší soud poučení o způsobilosti být

účastníkem řízení považuje především za poučení o hmotném právu,

a tudíž z pohledu § 5 o. s. ř. za poučení nepřípustné. V důsledku

toho vylučuje možnost postupu podle § 104 odst. 2 o. s. ř., a tedy

vylučuje možnost právní kvalifikace nesprávného označení obce

označením jejího orgánu (obecního úřadu) ve smyslu odstranitelného

nedostatku podmínky řízení, resp. ve smyslu nesprávného podání

podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud konečně upozorňuje i na

skutečnost, že usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích,

vyhlášené při jednání dne 19. března 1992, kterým "byla připuštěna

změna v osobě odpůrce", nutno chápat jako usnesení o záměně

účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř., proti kterému je přípustné

odvolání, a které musí být podle § 168 odst. 2 o. s. ř. doručeno,

což se nestalo. Přitom k záměně může dojít pouze u účastníka, tj.

subjektu, disponujícího způsobilostí jím být. V odůvodnění svého

rozsudku se Nejvyšší soud vyslovil i k jeho ústavním aspektům.

S ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

konstatoval, že "řízení o restitučním nároku není řízení

zvláštním", jde "o sporné řízení, pro které neplatí žádné zvláštní

procesní ustanovení o. s. ř., a ani jiný právní předpis neobsahuje

procesní ustanovení, které by mělo vést soud k jinému procesnímu

postupu, než v jiných případech sporného řízení". Z uvedeného

závěru dovodil nutnost postupu podle principu rovnosti účastníků,

zakotveného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod a v § 18 o. s. ř., v důsledku čehož

odmítl možnost tolerantnějšího přístupu k navrhovatelům v oblasti

poučovací povinnosti soudů a při odstraňování vad návrhů

v restitučních věcech.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud

nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný je v řízení před obecnými

soudy uvedl v omyl tím, že sám se ve svých podáních neoznačoval

v souladu s ustanovením § 58 odst. 3 písm. a) a b) zákona č.

367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,označením "město R.",

nýbrž "Městský úřad v R.". V této situaci bylo, podle názoru

stěžovatelek, povinností Okresního soudu v Českých Budějovicích

poučit je ihned po podání žaloby o jejich procesních právech

a povinnostech. Ačkoli tak soud neučinil, tím že připustil, podle

stanoviska stěžovatelek, nikoli záměnu účastníků, nýbrž zpřesnění

označení účastníka řízení, umožnil tím nápravu vady návrhu.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřují pak stěžovatelky, jak bylo

již uvedeno, porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné

ústavní stížnosti a od Okresního soudu v Českých Budějovicích spis

ve věci, vedené pod sp. zn. 12 C 256/91.

Ve svém vyjádření ze dne 26. června 1996 předseda senátu 3

Cdon Nejvyššího soudu odkazuje na odůvodnění dotčeného usnesení

Nejvyššího soudu a též na právní názor soudce Ústavního soudu

JUDr. V. Š., vyjádřený v jeho odlišném stanovisku ve věci, vedené

pod sp. zn. III. ÚS 74/94. Dále konstatuje, že stěžovatelky se

v ústavní stížnosti s argumentací Nejvyššího soudu nevypořádávají.

Ústavní soud obdržel k předmětné věci i vyjádření předsedy

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. července

1996. Předseda výše uvedeného kolegia upozorňuje na skutečnost, že

právní důvody stížností napadeného rozsudku sp. zn. 3 Cdon

171/96, ze dne 27. února 1996, navazují na předchozí argumentaci

některých senátů Vrchního soudu v Praze před 1. lednem 1996 (kdy

tento soud ještě rozhodoval o dovoláních), která není konformní se

stanovisky, která zastával Nejvyšší soud (srov. Stanovisko

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 50/93, publikované

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). V této

souvislosti odkazuje i na rozhodnutí Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1010/83, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1995. Předseda

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu dále ve svém vyjádření

připomíná právní názor Nejvyššího soudu k řešení případů, jestliže

se žalobce dopustil chyby v tom, že žalovaného (povinnou osobu)

označil nepřesně, avšak z jeho projevu je nepochybné, že měl na

mysli subjekt, který věc drží, přičemž tyto případy vznikají

zejména v restitučních věcech při označení povinné osoby "obecní

úřad", resp. "městský úřad" namísto "obec", resp. "město". Podle

právního názoru Nejvyššího soudu v těchto případech lze sotva bez

dalšího vyvozovat, že projednání věci brání neodstranitelná

překážka nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení. Nejvyšší

soud považuje za správnou takovou praxi, aby v těchto případech

soud postupoval podle § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. a aby zastavoval

řízení jen tehdy, pokud by žalobce přes poskytnuté poučení a výzvu

nepřesnost neodstranil a setrval na původním označení. JUDr. J.

k uvedenému právnímu názoru Nejvyššího soudu dodává, že pokud soud

v takovém případě řízení zastavuje nebo, jak se někdy děje,

i meritorně žalobu zamítá, lze se sotva ubránit tomu, že jde

o postup formalistický. Poukazuje rovněž na žádoucí řešení vztahu

vůle a projevu u právních úkonů, podle něhož hmotně právní úkon je

třeba vykládat podle skutečné vůle toho, kdo ho učinil, což platí

i o úkonu procesně právním nebo o úkonu smíšeném, jímž je

nepochybně i žaloba. Závěrem JUDr. J. konstatuje, že uvedený

právní názor nebyl Nejvyšším soudem revokován, k čemuž dodává, že

ze všech důvodů, uvedených v jeho vyjádření, odůvodnění stížností

napadeného usnesení senátu Nejvyššího soudu nepřesvědčuje.

II.

II/a

V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů,

meritem věci shodných s posuzovaným případem.

V nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. II. ÚS 79/94, se

ztotožnil se závěrem Ústavního soudu ČSFR k interpretaci zákona č.

87/1991 Sb., vyjádřené v nálezu ze dne 21. prosince 1992 sp. zn.

I. ÚS 597/92, podle níž se jedná o zákon restituční, kterým se

demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky

majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně

uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho

orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného

zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na

základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně

kompenzována. Podle stanoviska Ústavního soudu České republiky

jsou tudíž v restitučním řízení soudy povinny poučovat účastníky

o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tedy nemůže

řízení zastavit, pokud nesplní tuto svou zákonnou poučovací

povinnost. Při záměně subjektů "obec - obecní úřad" není proto

možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle

ustanovení § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. Je nutno postupovat

v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř., tj.

učinit vhodná opatření, směřující k odstranění takového nedostatku

návrhu.

Shodně konstatoval Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci,

vedené pod sp. zn. IV. ÚS 6/95: Neznalosti či pochybení

navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha

státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla

odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení.

Z těchto hledisek proto nepovažuje Ústavní soud označení povinné

osoby "městský úřad" namísto "město" za nedostatek

neodstranitelný.

Příkladem konstantnosti judikatury Ústavního soudu v dané

problematice je i rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS

74/94: V restitucích je namístě postupovat ve věci tak, aby

nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který

hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky

mimořádnými, a to do té míry, že je zd odůvodněn i mimořádný

postup soudů, co se poučení účastníků týče. Nerespektování

uvedeného může vést k porušení § 43 odst. 1 o. s. ř. a následně

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy

ČR.

Shodně uvedl Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci, vedené pod

sp. zn. II. ÚS 108/93: Označí-li žalobce v restitučním řízení

podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, nesprávně jako žalovaného obecní úřad, není možno

zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Takový postup je

v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod. Namístě je postupovat podle § 5, § 43 odst. 1 a § 104

odst. 2 o. s. ř. a učinit tak vhodná opatření k odstranění

nedostatku návrhu.

V rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 41/95, Ústavní

soud konstatoval, že není věcí obecného soudu, aby žalobce

poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to

však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného

označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá

způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní

soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní

podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti a jejíž

nedostatek vede k zastavení řízení. Soud by tedy měl předtím, než

řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit.

K otázce interpretace § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. v řízení

podle restitučních zákonů se vyjádřil i Nejvyšší soud. Ve

stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7.

1992, sp. zn. Cpnj 50/93, publikovaném pod č. 34, sešitu 7-8,

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1993, se v souvislosti

s aplikací zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů

uvádí, že bude-li to v případě konkrétních žalob třeba, poučí

a vyzve žalobce k opravě (popřípadě k doplnění) žaloby z hlediska

pasivně legitimovaného subjektu.

Nejvyšší soud publikuje ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek vybraná rozhodnutí nižších soudů za účelem

sjednocování judikatury. Tak pod č. 29/1995 byl ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek zveřejněn rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 1993, sp. zn. 6 Co 1010/83,

podle něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání

věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského

soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje podle

ustanovení § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Soud tu vyzve žalobce

k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému

odstranění jeho nedostatků.

Ústavní soud je si dobře vědom, že rozhodnutí o ústavní

stížnosti zavazují pouze pro daný případ a nemají precedenční

povahu, jakož i toho, že stanoviska občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu nemají právně závaznou povahu. Nicméně Ústavní

soud poukazuje na jejich funkci při sjednocování judikatury soudů

a vytváření jednotnosti právního řádu.

II/b

V návaznosti na závěry, obsažené v uvedených nálezech

Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, od nichž ani

v posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se odchylovat, lze uvést

následující.

Jádrem argumentace, obsažené v napadeném rozhodnutí

Nejvyššího soudu, je teze, podle níž v případě, když žalobce

označí za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem

řízení, přičemž označený žalovaný je jasně identifikován

existujícím jménem či názvem a bydlištěm či sídlem, soud bez

dalšího řízení zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř, a to aniž by

žalobce předem jakkoli upozorňoval na daný nedostatek podmínky

řízení nebo činil jiná opatření, tj. označí-li žalobce účastníky

přesně (jak tomu má být v případě označení "Městský úřad v R."),

není vadou podání okolnost, že účastník nemá způsobilost být

účastníkem řízení. Problémem tedy je, zdali se v dané věci jedná

o správné označení nekvalifikovaného účastníka nebo nesprávné

označení účastníka právně kvalifikovaného. Odpověď nutno dovodit

aplikací principu proporcionality a poměřováním principů řádného

procesu.

Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou

nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek

podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje

procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům

řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto

postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované

zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu

§ 1 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod.

Neobstojí ani námitka porušení ústavního principu rovnosti

účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého

formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků.

Z pozice odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je klíčovým

důvodem zastavení řízení a zrušení rozhodnutí nižších soudů

neodstranitelnost nedostatku podmínky v řízení. Nicméně se v něm

poukazuje i na pochybení ze strany Okresního soudu v Českých

Budějovicích. Nejvyšší soud interpretuje usnesení uvedeného soudu,

vyhlášené při jednání dne 19. března 1992, kterým "byla připuštěna

změna v osobě odpůrce", jako usnesení o záměně účastníků podle §

92 odst. 2 o. s. ř., proti kterému je přípustné odvolání, a které

musí být podle § 168 odst. 2 o. s. ř. doručeno, což se nestalo.

Upozorňuje zároveň, že k záměně může dojít pouze u účastníka, tj.

subjektu, disponujícího způsobilostí jím být. K tomu stěžovatelky

namítají, že tím, že Okresní soud v Českých Budějovicích připustil

nikoli záměnu účastníků, nýbrž zpřesnění označení účastníka

řízení, umožnil nápravu vady návrhu.

Pokud neurčitost procesního rozhodnutí soudu implikuje různé

interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži

dotčených účastníků řízení.

Pakliže z doslovného znění předmětného usnesení plyne závěr,

že se jedná o usnesení o záměně účastníků podle § 92 odst. 2 o. s.

ř., na straně druhé ze znění protokolu o jednání, podle něhož byla

navrhovateli žádána "změna návrhu", přičemž obsah požadované změny

návrhu nekoresponduje s obsahem ustanovení § 95 o. s. ř.,

a jelikož navrhovatelé nepožadovali "záměnu účastníků" podle § 92

odst. 2 o. s. ř., a protože předmětné usnesení neobsahovalo

poučení o odvolání a nebylo doručeno, což je u usnesení podle §

92 odst. 2 o. s. ř. nezbytné, svědčí víc dobrých důvodů

interpretovat jej jako usnesení, jímž bylo soudem vzato na vědomí

odstranění vady návrhu podle § 43 odst. 1, § 167 odst. 1 a § 169

odst. 2 o. s. ř. Pokud je totiž podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

akceptovatelné odstranění vady návrhu i ústně do protokolu, nemůže

být procesním pochybením, svou intenzitou odůvodňujícím zrušující

rozhodnutí vyššího soudu, jestliže se tak stalo usnesením soudu.

Argumentace Nejvyššího soudu trpí konečně i vnitřní

nekonzistentností. Pokud totiž dochází k závěru, že město R. se

v předmětné věci nestalo nikdy účastníkem řízení, nutným důsledkem

této skutečnosti by mělo následně být odmítnutí jím podaného

dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení

principů spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy a čl.

36 a násl. Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud usnesení

Nejvyššíhosoudu ze dne 27. února 1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 11. července 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru