Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 127/03Nález ÚS ze dne 12.02.2004Restituce - posuzování tísně a nápadně nevýhodných podmínek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/32 SbNU 175
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.127.03
Datum vyhlášení12.02.2004
Datum podání13.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

28/1945 Sb., § 2 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 127/03 ze dne 12. 2. 2004

N 19/32 SbNU 175

Restituce - posuzování tísně a nápadně nevýhodných podmínek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 12. února 2004 sp. zn. III. ÚS 127/03 ve věci ústavní stížnosti B. K. a spol. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 13. 12. 2002 sp. zn. 22 Ca 255/2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně, okresního pozemkového úřadu, z 3. 6. 2002 č. j. PÚ/2311-5/93-201, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2002 č. j. 22 Ca 255/2002-37 a rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 6. 2002 č. j. PÚ/2311-5/93-201 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2002 č. j. 22 Ca 255/2002-37, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 6. 2002 č. j. PÚ/2311-5/93-201, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak Ústavní soud z napadeného rozsudku zjistil, výše citovaným rozhodnutím Okresního úřadu ve Vsetíně, okresního pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") bylo určeno, že stěžovatelé spolu s vedlejším účastníkem Janem. K. nejsou vlastníky nemovitostí v k. ú. V., specifikovaných ve výroku zmíněného rozhodnutí. Pozemkový úřad vycházel z toho, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu dne 20. 7. 1956, a to na základě kupní smlouvy uzavřené prodávajícím Josefem K. Předtím rodiče prodávajícího, Jaroslav K. st. a V. K., převzali v rámci osídlování pohraničí příděl v R. a odstupní smlouvou odevzdali předmětné nemovitosti v k. ú. V. synovi Jaroslavu K. ml. Následně dne 28. 9. 1953 - vzhledem k nastalým poměrům - změnili tuto odstupní smlouvu dodatkem tak, že se nastupitelem stává syn Josef K. Protože v příslušné knihovní vložce měla být jako vlastník po smrti svého manžela zapsána pouze V. K., jednal stát o předmětném prodeji s ní, byla s ní projednávána i kupní cena, jež byla následně akceptována Josefem K. V době uzavření kupní smlouvy byl Josef K. členem JZD v R., přičemž o smlouvě bylo jednáno v době, kdy na předmětné usedlosti nikdo nepracoval (odešli z ní dočasní uživatelé, manželé R.) a tato usedlost byla fyzicky opuštěna. Z tohoto důvodu nelze v jednání původního vlastníka, který uzavřel kupní smlouvu za předjednanou kupní cenu, spatřovat žádné náznaky tísně. Neochota starších sourozenců pracovat v zemědělství a nedostatečná zdatnost mladších sourozenců tento stav rovněž nezakládá. Tvrzení o vojensko-politickém zájmu na získání usedlosti pokládal pozemkový úřad za zkreslující, protože vykupované nemovitosti se nacházely mimo areál bývalé Z. V. Ani výpovědi svědků hodnověrným způsobem nepodpořily jejich tvrzení a v archivech se nenachází žádný průkazný materiál. Za těchto okolností nepovažoval pozemkový úřad ani za nutné nechat vypracovat kontrolní znalecký posudek a zabývat se otázkou, zda kupní cena odpovídala cenovým předpisům.

Proti uvedenému správnímu rozhodnutí podali stěžovatelé spolu s Janem K. opravný prostředek, avšak Krajský soud v Ostravě rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Vycházel přitom z toho, že dne 20. 7. 1949 manželé Jaroslav K. st. a V. K., když předtím obdrželi příděl zemědělské usedlosti v pohraničí, uzavřeli odstupní smlouvu se synem Jaroslavem, na jejímž základě jmenovanému (ve smyslu rozhodnutí Národního pozemkového fondu) odevzdali svůj nemovitý majetek v k. ú. V.; spolu s nemovitostmi měl nastupitel převzít výměnky P. K. a A. a Josefa K. Dodatkem ze dne 24. 9. 1953 byla odstupní smlouva změněna tak, že na místo Jaroslava K. nastoupil jeho bratr Josef K. Odstupní cena byla dohodnuta v částce 15 000 Kč. Ze zápisu ze dne 16. 4. 1956, sepsaného na MNV ve Vsetíně, vyplývá, že se dostavila V. K. ve věci prodeje svého hospodářství ve V.-J. č. p. 586 a prohlásila ochotu postoupit bez náhrady vojenské lesní správě své pozemky v údolí Č. bez obytných a hospodářských budov, a v případě, že by vojenská lesní správa od ní odkoupila i domek s hospodářskými budovami, požaduje za něj částku 40 000 Kč tak, aby ji obdržela čistou, tj. bez daní, přičemž si vyhradila ponechat pozemky o výměře 1,03 ha, jež nepřináležely k hospodářské usedlosti. Dopisem ze dne 9. 7. 1956 sdělovalo Státní notářství ve Vsetíně jmenované, že dne 6. 7. 1956 bylo jednáno v notářské kanceláři o provedení koupě usedlosti č. 586 a zástupce Vojenských lesů a statků uvedl, že se jmenovanou byla ujednána cena 45 000 Kč, přičemž celá usedlost bude odevzdána bez jakýchkoliv knihovních dluhů a břemen. Při tomto jednání byla přítomna tchyně jmenované, A. K., která podepsala listinu, že se vzdává svého výměnku na usedlosti s tím, že jí bude zaplacena z kupní ceny částka 5 000 Kč; dále tam bylo uvedeno, že je na usedlosti zajištěno právo bývání pro P. K., který žije u V. K., a pro Josefa K., který je řeholníkem v B., a že bylo současně zasláno oběma jmenovaným výmazné prohlášení, kterého je třeba, aby usedlost mohla být předána bez dluhů a břemen. Aby převod mohl být v zájmu V. K. co nejdříve proveden, byla požádána, aby sdělila do tří dnů, zda s prodejem za uvedenou kupní cenu souhlasí. Na tento přípis jmenovaná reagovala dopisem ze dne 11. 7. (1956), jehož obsah není znám, avšak Státní notářství v dopise ze dne 26. 7. 1956 k němu uvedlo, že Vojenské lesy a statky při nejlepší vůli nemohou zaplatit více než 45 000 Kč z důvodů, že nemovitost musí být bez dluhů a břemen a z kupní ceny musí být uhrazena náhrada za výměnek; jinak by vojenská správa usedlost nekupovala, protože by to bylo velmi nevýhodné - jedná se o tzv. úpadkové hospodářství a jiný kupitel by se v žádném případě v dnešní době nenašel. V příloze dopisu byla připojena kupní smlouva s tím, aby byla Josefem K. jako prodávajícím podepsána. Dne 30. 7. 1956 byla mezi jmenovaným a státem smlouva ohledně usedlosti č. 586 ve V. za již zmíněnou kupní cenu uzavřena. Ze správního spisu také vyplynulo, že svědek Jaroslav K. uvedl, že na něj bylo přepsáno hospodářství, nechtěl však hospodařit, a proto bylo domluveno, že je převezme jeho bratr Josef. Ten odešel na vojnu, a tak tam hospodařil strýc R., který však hospodaření nezvládal, a tak hospodářství zůstalo opuštěné. Po smrti otce se Josef ujal hospodářství v R., navíc musel nastoupit do místního JZD, a i když matka přesvědčovala sourozence, aby šli hospodařit do J. za Josefa, nebylo to možné. Dle tohoto svědka Vojenské lesy a statky na matku naléhaly, aby nemovitost prodala, protože je prázdná; ona na ní lpěla, protože ji postavila, a tato nemovitost byla v dobrém stavu. Svědkyně V. P. uvedla, že její rodiče požádali o příděl proto, že měli početnou rodinu a jejich hospodářství nestačilo k zajištění obživy. O prodeji si pamatuje jen, že nějaký notář kontaktoval její matku a tlumočil zájem Vojenských lesů a statků o koupi nemovitosti. Po smrti manžela byla odkázána i na ostatní děti, také si najala pacholka do doby, než přišel bratr Josef z vojny. Svědkyně M. Z. uvedla, že pracovala jako administrativní pracovnice na MNV v R. a že si pamatuje, že K. byli dobří hospodáři, plnili povinné dodávky. Po smrti manžela jmenovaná řešila na MNV různé problémy, jednou se od ní dověděla, že mají nějakou nemovitost a mají s ní problémy; šla s tím za tajemníkem MNV, aby jí poradil. Říkala také, že jí na Vsetínsku zabírají majetek, jak věc dopadla, není jí známo.

Při hodnocení shora uvedených důkazů vycházel krajský soud z toho, že předpokladem úspěšného uplatnění nároku v posuzovaném případě je, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž každý z těchto předpokladů, tj. jak tíseň, tak nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, i když spolu skutkově souvisí. Dle soudu zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") odlišuje skutečnosti, které jsou určující pro posuzování tísně, od skutečností, které jsou určující pro posuzování nápadně nevýhodných podmínek. Přitom tíseň soud charakterizoval jako objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, který doléhá na dotčenou osobu tak, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň je právně relevantní tehdy, má-li svůj základ ve stavu skutečně reálně existujícím a působícím, který musí být takto subjektivně pociťován a stát se tak pohnutkou pro nesvobodný projev vůle. Tíseň je tedy nedostatek jedné z náležitostí vůle na straně jednajícího, kdy projevená vůle není skutečnou vůlí jednajícího. K tomu krajský soud doplnil, že pojem tísně je nutno při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 30/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 18, nález č. 75] interpretovat v širších souvislostech, a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem, který nelze chápat jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila právní úkon, který by v právním státě neučinila. Takto objektivně nazíranou tíseň je nutno doplnit o determinované postavení prodávajícího, tj. o jeho zařazení do totalitní třídní struktury, které již samo o sobě může představovat naprostou nerovnost účastníků smlouvy. V návaznosti na výše uvedené okolnosti krajský soud dospěl k závěru, že hospodářství v J. nestačilo k obživě početné rodiny, a tak se manželé K. rozhodli odejít v roce 1945 do pohraničí, kde jim byla přidělena jiná usedlost. Předpokladem získání přídělu bylo, že zemědělec s dosavadní výměrou zemědělské půdy do 13 ha tuto půdu odevzdá Národnímu pozemkovému fondu [§ 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci]. To však manželé K. neučinili, když se souhlasem Národního pozemkového fondu ji převedli postupně na své syny, a to v období, kdy na usedlosti hospodařili příbuzní rodiny K. Dle soudu se tak jednalo z hlediska práva o nestandardní situaci. Poté, co příbuzní opustili usedlost, zemřel Jaroslav K. (5. 2. 1954) a po návratu Josefa K. z vojny (podzim 1955) musela být vzniklá neudržitelná situace nějak řešena. Z citovaného zápisu MNV ve Vsetíně ze dne 16. 4. 1956 vyplývá, že V. K. vystupovala jako vlastnice nemovitosti, ač jí již nebyla, a že již v té době byla informována o zájmu státu o koupi, přičemž stanovila podmínky, za kterých může být kupní smlouva uzavřena, a ty byly kupujícím respektovány. Pokud později v dopise ze dne 11. 7. 1956 vyjádřila nějaký nesouhlas, není to rozhodné, neboť nebyla vlastnicí nemovitostí. Vzhledem k tomu, že veškerá jednání byla vedena se jmenovanou, jež byla stále zapsána v pozemkové knize jako spoluvlastnice, a jediný úkon, který učinil Josef K. jako vlastník, bylo podepsání kupní smlouvy, lze dovodit, že se jako skutečný vlastník nechoval. Soud vzal přitom v úvahu, že jmenovaný na předmětné usedlosti nikdy trvale nehospodařil a své vlastnické právo po celou dobu trvání smlouvy nerealizoval, jen respektoval vůli svých rodičů, kteří řešili své majetkové záležitosti ve snaze udržet ve vlastnictví rodiny předmětnou i přidělenou nemovitost. Dále soud odmítl tvrzení stěžovatelů o vojenskopolitickém zájmu státu na získání předmětné usedlosti, neboť je neprokázaný, pouze hypotetického charakteru. Stejně tak je irelevantní, jak by se situace vyvíjela při očekávaném běhu událostí. Kromě toho Josef K. nepatřil v době uzavření kupní smlouvy jako člen JZD k třídní společenské struktuře do "nepřátelské" skupiny, jež byla vystavena represi. Z výše uvedených skutečností soud dovodil, že nebyla prokázána existence tísně při uzavření předmětné kupní smlouvy, a tak by bylo nadbytečné zabývat se zkoumáním nápadně nevýhodných podmínek. Proto provádění znaleckého posudku ohledně ceny by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že neprovedení znaleckého posudku o skutečné ceně předmětných nemovitostí bylo hrubým pochybením, protože zákonné podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. jsou samostatné, úzce však spolu souvisí, neboť skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena s nepřiměřeně nízkou cenou, je nejdůležitějším důkazem o tom, že prodávající jednal v tísni. Lze totiž usuzovat, že právě osoba jednající v tísni má sklon přistoupit na nevýhodnou cenu. Přitom řada svědků uvedla, že nemovitost byla v dobrém stavebním stavu, s rozsáhlou obytnou i hospodářskou částí a rozsáhlými pozemky, a tak mohla být skutečná cena vyšší. Dále stěžovatelé uvádějí, že při výkladu pojmu "tíseň" nerespektoval pozemkový úřad a krajský soud judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jestliže ji pokládaly za víceméně psychické donucení, a nikoliv za objektivně existující stav, jenž je pohnutkou pro uzavření hospodářsky nevýhodné smlouvy. Nepřípadné je i spojování kupní smlouvy s právní úpravou obsaženou v § 2 odst. 1 písm. b) dekretu č. 28/1945 Sb., protože Josef K. nezískal žádné nemovitosti přídělem v pohraničí; navíc uvedená úprava nebyla aplikována vůči jeho rodičům, což bylo z toho důvodu, že rodina K. byla velmi početná, schopná zajistit hospodaření na obou usedlostech.

Dle stěžovatelů byla uzavřena předmětná smlouva v tísni, což prokazují následující skutečnosti. V době, kdy žil Jaroslav K., bylo u obou usedlostí řádné hospodaření zajištěno, to však jen do smrti Jaroslava K. a odchodu manželů R., kteří nebyli schopni plnit stanovené dodávky zemědělských produktů. Poté bylo dohodnuto, že Josef K. převezme hospodaření po R. ve Vsetíně, což však nebylo možné, protože V. K. bez jeho pomoci nebyla schopna zajistit hospodaření v R., kde hrozilo neplnění předepsaných dodávek. O opuštěnou usedlost projevilo zájem Ministerstvo národní obrany, přičemž V. K. bylo MNV ve Vsetíně a státním notářstvím sděleno, že buď bude nemovitost prodána za určenou cenu, nebo bude posouzena jako úpadkové hospodářství a přidělena z úřední moci JZD nebo podobné organizaci za nepatrné nájemné, což by bylo v podstatě "navždy", a představovalo by to s ohledem na tehdejší způsob hospodaření naprostou zkázu staveb. Tímto sociálním a hospodářským stavem, jakož i politickým tlakem, bylo ovlivněno podepsání kupní smlouvy. Úsilí o dosažení vyšší ceny bylo marné, jak plyne z dopisu Státního notářství ve Vsetíně ze dne 26. 7. 1956. Tyto konkrétní okolnosti - předčasné úmrtí Jaroslava K., odchod manželů R., neochota sourozenců Josefa K. pracovat v zemědělství, nedostatečná zdatnost jeho mladších sourozenců zajistit spolu s V. K. hospodaření na usedlosti v R., jakož i politický zájem na získání usedlosti - vytvořily jednoznačný stav tísně, přičemž za normálních společenských poměrů by nikdo na uzavření takové kupní smlouvy nepřistoupil, neboť by ji buď pronajal nebo prodal za vyšší cenu jinému zájemci. Argumenty pozemkového úřadu a krajského soudu o neexistenci stavu tísně nejsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (Právní rozhledy č. 4/2001, str. 175 až 179) a Ústavního soudu [nález ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 382/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 27)]. Úvaha krajského soudu o tom, že cenu nemovitosti určila matka Josefa K., je nesprávná, neboť jednak nebyla vlastníkem nemovitostí, jednak záznam z jednání na MNV ve Vsetíně ze dne 16. 4. 1956, ze kterého soud patrně vychází, byl sepsán funkcionáři MNV, kteří V. K. k tomuto jednání předvolali s cílem přimět ji k převodu vlastnického práva k zemědělské usedlosti, přičemž spolehlivost tohoto záznamu zpochybňuje i skutečnost, že jmenovaná se pokusila o dosažení vyšší ceny (dopis ze dne 11. 7. 1956). Tvrzení soudu, že se Josef K. nechoval jako skutečný vlastník, je nesprávné, protože šlo o rodinnou dohodu, podle níž měl jmenovaný začít hospodařit na předmětné usedlosti po ukončení základní vojenské služby (podzim roku 1956) a v době jeho nepřítomnosti jednaly úřady s jeho matkou V. K. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že Josef K. jako člen JZD nepatřil ve třídní společenské struktuře do skupiny, která byla označována za nepřátelskou, vystavenou bez dalšího represi. Jmenovaný byl soukromým vlastníkem zemědělské usedlosti, která byla situována v blízkosti vojenského zařízení (areál Z. V.), a tak byl potenciálním třídním nepřítelem, jímž by se reálně stal, pokud by kladl odpor proti postupu státních orgánů směřujících k získání dané usedlosti.

S ohledem na výše uvedené okolnosti mají stěžovatelé za to, že orgány veřejné moci svým výkladem § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. zásadním způsobem zasáhly do práva stěžovatelů domoci se právními prostředky nápravy minulých majetkových křivd, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy a práva na spravedlivý proces, garantovaného zejména v čl. 36 a 38 Listiny. Vzhledem k tomu navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy, není důvodné, neboť uvedené ustanovení upravuje postavení soudů a z věcného hlediska je porušit nelze. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 a 38 Listiny, stěžovatelé se na soud obrátili, ten s jejich souhlasem bez nařízení jednání napadené rozhodnutí a příslušné řízení přezkoumal a ve věci rozhodl. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že věc byla projednána bez průtahů. Dále krajský soud uvedl, že ze skutečnosti, že neshledal opravný prostředek důvodným, nelze dovodit, že bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Vsetín, se patrně ztotožnilo s postupem tehdejšího Okresního úřadu ve Vsetíně. Jan K. uvedl, že se plně ztotožňuje s podanou ústavní stížností, jež je zcela v souladu s jeho vyjádřeními učiněnými v průběhu daného restitučního řízení, přičemž prokazované okolnosti jsou obdobné, jak o nich hovoří nález ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 382/2000 (viz výše). Pozemkový fond České republiky a L., s. p., se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jakým způsobem správní orgán, resp. soud interpretoval § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Ústavní soud sice mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Současně však Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 382/2000 (viz výše) poukázal na to, že mu nezbývá být při posuzování jednotlivých kauz, jde-li o restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., důraznější, byť se i nadále nepovažuje za další (odvolací) instanci; tento závěr Ústavní soud zdůvodnil jednak rozdíly mezi restitucemi podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a zákona a č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, kdy oprávněnost nároku posuzují minimálně dvě soudní instance, a mezi restitucemi podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je soud povolán přezkoumat rozhodnutí správního orgánu pouze z hlediska zákonnosti a kdy neexistuje, resp. dle tehdejší právní úpravy neexistoval, jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, než je ústavní stížnost.

Krajský soud ve svém rozhodnutí správně konstatoval, že předpokladem úspěšného uplatnění nároku na vydání nemovitého majetku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. je, že k uzavření kupní smlouvy došlo jednak v tísni, jednak za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž obě podmínky musí být splněny současně. Krajský soud dále rovněž správně uvedl, že obě podmínky spolu věcně (skutkově) souvisí, avšak tento svůj závěr již na daný případ aplikoval nedůsledně, když shledal zákonným postup pozemkového úřadu, který zaměřil své dokazování pouze na to, zda byla předmětná kupní smlouva uzavřena v tísni. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 472/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 39), tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nelze posuzovat samostatně a zúžit dokazování pouze na otázku existence tísně; přitom Ústavní soud vycházel z toho, že rozhodující je zohlednění nápadně nevýhodných podmínek ve spojení s dalšími skutečnostmi ukazujícími zejména vyvolání tísně, načež dospěl k závěru, že pokud nemovitosti byly prodány za desetinu své hodnoty dle znaleckého posudku, lze (především a právě) z této skutečnosti dovozovat prokázání existence tísně prodávajícího.

Restituční případy zpravidla představují nejen po stránce právní, ale především skutkové, značně komplikované kauzy, kdy prokazování stavu tísně ze strany oprávněných osob, často vzhledem k značnému časovému odstupu, se stává velmi obtížné až téměř nemožné. Nepochybně i z tohoto důvodu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 8. 1999 sp. zn. I. ÚS 349/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 113), vyslovil, že rovněž v případě restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. se uplatní pravidlo, že o stav tísně nejde pouze v případě, kdy projev vůle příslušné osoby v žádném směru a mimo jakoukoliv pochybnost nesouvisí s politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu na poměry panující v uvedeném období (přitom Ústavní soud odkázal na nález ze dne 9. 10. 1995 sp. zn. IV. ÚS 85/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, č. 58).

Vzhledem k těmto dříve učiněným právním závěrům Ústavního soudu nezbývá než konstatovat, že orgány veřejné moci pochybily v tom ohledu, že zkoumaly pouze otázku tísně bez souvislosti s otázkou nápadně nevýhodných podmínek, přestože obě otázky spolu bezprostředně souvisejí. Zjištění základních podmínek samotného prodeje, tzn. včetně cenových, je tedy - (eventuálně) spolu s dalšími skutečnostmi - nezbytné pro posouzení existence či neexistence stavu tísně. Dle Ústavního soudu lze snad teoreticky uvažovat o tom, že by příslušné orgány zkoumaly otázku tísně samostatně, avšak za této situace by musela být, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno výše, vyloučena jakákoliv (tj. důvodná, byť minimální) pochybnost ohledně toho, zda projev vůle tehdy učiněný nesouvisí s politickým nátlakem. To se však v posuzovaném případě správnímu orgánu nezdařilo.

Úvodem by Ústavní soud chtěl poznamenat, že neshledal argumentaci obecného soudu ohledně nestandardního neodevzdání předmětné usedlosti manžely K. po přídělu jiné nemovitosti v pohraničí případnou, neboť tyto skutečnosti nastaly již v roce 1946, a to se souhlasem Národního pozemkového fondu, kdy se zjevně očekávalo, že na zanechané nemovitosti budou hospodařit děti jmenovaných. Pokud jde o další sled událostí, lze sice vycházet ze závěru příslušných orgánů, dle nichž nebylo nikoho, kdo by na předmětné nemovitosti hospodařil, a tak se jednalo o stav, který bylo třeba nějakým způsobem řešit. Ovšem k tomu je třeba doplnit, že se předmětné události odehrály v polovině 50. let, kdy samostatně hospodařící rolníci byli osobami, které pokud nebyly označovány přímo za nepřátele tehdejšího režimu, pak se jednalo z ideologického hlediska o osoby "druhého" řádu, bez jakékoliv perspektivy. Proto se nelze pozastavovat nad tím, že Jaroslav či následně Josef K. dali přednost jinému zaměstnání.

Co však Ústavní soud považuje za rozhodující otázku, je zjištění konkrétních podmínek, za jakých se prodej odehrával, protože skutečnost, že nebylo nikoho, kdo by v rozhodné době na nemovitosti hospodařil, ještě neznamená, že předmětná transakce - v konečném důsledku - nebyla učiněna v tísni (a za nápadně nevýhodných podmínek). Ačkoli hodnocení důkazů ze strany obecných soudů (a správních orgánů) není věcí Ústavního soudu, nelze také nevzít v úvahu, že v dané době odmítnutí prodat zemědělskou usedlost za podmínek, které stát určí, by znamenalo podstoupit riziko značných represí ze strany státního aparátu. Jinak řečeno, vlastník půdy a souvisejících staveb jakožto "výrobního prostředku", jenž má náležet "lidu", byl vystaven jednak nepřímému tlaku způsobenému společenským klimatem, jednak, projevil-li stát o tyto zájem, tlaku bezprostřednímu, kdy výhrůžky "odnětím" příslušné nemovitosti, např. dáním do nuceného (a v podstatě bezplatného) nájmu, jak tvrdili stěžovatelé, nebyly v té době nijak nereálné. Ústavní soud se shoduje s názorem stěžovatelů, že okolnost, že Josef K. byl členem JZD, ještě neznamená, že se ve vztahu ke kupujícímu jednalo o rovnoprávný vztah, nehledě na to, že eventuální nátlak na jeho matku, která v podstatě o prodeji rozhodovala, by musel pociťovat jako nátlak na sebe sama.

Vzhledem k tomu je (jak bylo již výše uvedeno) důležité zohlednění skutečnosti, za jakou cenu byla předmětná usedlost státu prodána. Krajský soud vycházel sice z toho, že nemovitost byla prodána za cenu, kterou stanovila V. K., což má potvrzovat zápis z jednání na MNV ve Vsetíně ze dne 16. 4. 1956, avšak s ohledem na tehdejší společenskou a z ní vyplývající (bez)právní situaci lze důvodně o objektivitě takových "zápisů" pochybovat, když navíc výše uvedené okolnosti zpochybňuje dopis Státního notářství ve Vsetíně ze dne 26. 7. 1956, ze kterého plyne, že stěžovatelka pokládala danou cenu za nízkou. Argumentace soudu, že tento důkaz není rozhodný, protože jmenovaná nebyla vlastníkem předmětné usedlosti, nemůže obstát, neboť to byla právě ona, kdo o prodeji skutečně rozhodoval, což v postatě uvádí i krajský soud, a proto případný nátlak na její osobu by se, jak již bylo uvedeno výše, zjevně projevil i na jednání jejího syna. Aniž by Ústavní soud pokládal za potřebné dále v jednotlivostech posuzovat skutkový stav, o který opřely orgány veřejné moci svá rozhodnutí, již z výše uvedeného je patrné, že stav tísně na straně Josefa K., přestože nebyl potvrzen, na straně druhé nebyl s dostatečným stupněm jistoty vyloučen. Přitom stěžovatelé k prokázání tohoto stavu navrhovali důkaz znaleckým posudkem ohledně ceny předmětných nemovitostí, a to za situace, kdy šlo, jak bylo uvedeno výše, o důkaz nepochybně relevantní, a kdy navíc prostor stěžovatelů v oblasti dokazování - vzhledem k více než čtyřicetiletému odstupu - je značně zúžen.

S ohledem na tuto skutečnost má Ústavnísoud za to, že skutkové i právní posouzení dané věci není v souladu se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat, v důsledku čehož napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci nejsou v souladu se zákonem (§ 32 odst. 1, § 46 správního řádu, § 244 občanského soudního řádu, v tehdy platném znění), přičemž dané pochybení svou závažností a intenzitou zasahuje do oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak Ústavnísoud dovodil v řadě svých předchozích rozhodnutí, z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudů dbát "stanoveného", tj. zákonného postupu, což znamená "bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících" (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, č. 49). Vzhledem k tomu, že tomu tak z důvodů rozvedených výše nebylo, přičemž zjištěné vady mohou mít zásadní dopad na výsledek řízení, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že orgány veřejné moci při nalézání práva nepostupovaly v souladu se zásadami spravedlivého procesu, čímž porušily ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a obecný soud pak i právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny; to ve svém důsledku představuje rovněž porušení čl. 90 a 95 Ústavy.

Ústavnísoud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona stěžovatelům vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona zrušil.

Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavnísoud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru