Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1260/19 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
důkazní břemeno
Darování
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1260.19.1
Datum podání15.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 630

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1260/19 ze dne 5. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, sídlem Šumavská 991/31, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 2479/2018-419, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. ledna 2018 č. j. 29 Co 178/2017-396 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. ledna 2017 č. j. 17 C 245/2009-323, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Josefa Víta a Aleny Vítové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 3 200 000 Kč s úrokem ve výši 8% ročně z této částky. Žalobu zakládal na tom, že tato částka má sloužit jako náhrada namísto vrácení nemovitosti, kterou na vedlejší účastníky převedla jeho matka a jejíhož vrácení se stěžovatelova matka následně domáhala. Tato žaloba byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") zamítnuta a po stěžovatelově odvolání napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení, přičemž uvádí, že soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého soudního řízení. Nesouhlasí s odmítnutím dovolání, neboť má za to, že v něm brojil proti nesprávnému výkladu listinných důkazů. Dodává, že i procesní vada spočívající v porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, která má zásadní vliv na výsledné rozhodnutí, může být způsobilým dovolacím důvodem. Ve své ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů, provedené okresním soudem a krajským soudem, tvrdí, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, a že závěry, ke kterým dospěly, nemají oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru obecné soudy rozhodování zatížily projevem libovůle, neboť ignorovaly důkazy o tom, že stěžovatelovi rodiče neměli v úmyslu předmětnou nemovitost prodat, ale darovat. K tomuto tvrzení stěžovatel soustřeďuje svoje argumenty a předkládá svoji verzi převodu předmětné nemovitosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, pro které nemohl v dovolacím řízení pokračovat, je ústavní stížnost proti jeho usnesení zjevně neopodstatněná. Jelikož tím ale stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva dává, je v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

6. Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se postupu okresního soudu a krajského soudu v rámci procesu dokazování Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však soudy hranice dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, Ústavní soud nepřehodnocuje jejich hodnocení důkazů, resp. znovu neposuzuje zjištěný skutkový stav. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle kvazimeritorního přezkumu Ústavního soudu nenastal.

7. Okresní soud i krajský soud při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti (jež však postrádají ústavněprávní rozměr), se dostatečně vypořádaly a své právní závěry velmi podrobně zdůvodnily. Neprovedené důkazy (deník stěžovatelovy matky, lékařské zprávy o napadení matky novými vlastníky předmětné nemovitosti) okresní soud zhodnotil jako nadbytečné (viz str. 7 rozsudku), neboť dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva, a nebylo tedy třeba provádět další dokazování směřující ke zjištění vztahů mezi účastníky. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěrem okresního soudu, že obsah smlouvy uzavřené mezi stěžovatelovou matkou a vedlejšími účastníky není možné označit za bezúplatný, a že žaloba směřující k vrácení daru není důvodná (viz odst. 13 odůvodnění usnesení krajského soudu). Oba soudy se podrobně věnovaly důkazům směřujícím k otázce vůle smluvních stran, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že nebylo prokázáno, že by kupní smlouva byla pouze simulovaná (bod 21). Ústavní soud považuje argumentaci soudů, na rozdíl od stěžovatele, za přesvědčivou a nacházející oporu v provedeném dokazování.

8. Obecné soudy případně zdůraznily, že notářský zápis (kupní smlouva byla uzavřena touto formou) představuje veřejnou listinu, přičemž na stěžovateli leží důkazní břemeno prokázání opaku. V případě veřejné listiny je třeba trvat na tom, aby byl její obsah vyvrácen jednoznačně a prostřednictvím zcela věrohodných důkazů, což se v posuzovaném případě nestalo.

9. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelem podané dovolání. Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, stěžovatel nedostál své povinnosti vyplývající z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho mimořádný opravný prostředek stanoveným postupem projednán. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost v předmětné věci neshledal.

10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že postup soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a závěry vyslovené v napadených rozhodnutích odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudů považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, nezatíženou projevem libovůle.

11. Nicméně, s ohledem na výše zjištěné (bod 4.) nesplnění procesních předpokladů řízení Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru