Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 126/97Nález ÚS ze dne 11.12.1997K pojmu "státní podnik" podle zákona č. 111/1990 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/osvobození
Státní podnik
správní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 158/9 SbNU 367
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.126.97
Datum podání15.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

111/1990 Sb., § 1, § 32 odst.1 písm.a, § 32 odst.1 písm.c

157/1989 Sb., § 26 odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 126/97 ze dne 11. 12. 1997

N 158/9 SbNU 367

K pojmu "státní podnik" podle zákona č. 111/1990 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti obchodní společnosti H., spol. s.r.o., zastoupené JUDr.

F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca

366/95-20, ze dne 16. 12. 1996, za vedlejší účasti Finančního

ředitelství v Brně, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 366/95-20, ze dne

16. 12. 1996, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj.

FŘ-1985/93-220, ze dne 22. 3. 1994, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 14. 4. 1997 ústavní stížnost, která

byla doručena Ústavnímu soudu dne 15. 4. 1997. Ústavní stížnost

směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca

366/95-20, ze dne 16. 12. 1996, kterým byl zamítnut návrh na

zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, čj.

FŘ-1985/93-220, ze dne 22. 3. 1994, jímž bylo zamítnuto odvolání

proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Z., čj.

FÚ/1/2019/93/K1, ze dne 2. 4. 1993. Napadeným rozsudkem bylo podle

názoru navrhovatele porušeno ust. čl. 11 odst. 5 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost

byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal soudní

spis, sp. zn. 29 Ca 366/95, dále vyjádření Krajského soudu v Brně

k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti i vyjádření

vedlejšího účastníka, tj. Finančního ředitelství v Brně.

Z písemných materiálů Ústavní soud zjistil, že navrhovatel

uplatnil osvobození od placení důchodové daně za rok 1992 podle

§ 26 odst. 2 písm. b) zák. č. 157/1989 Sb., o důchodové dani.

Finanční úřad ve Z. však rozhodnutím, čj. FŘ-1985/93-220, ze dne

22. 3. 1994, nepřiznal navrhovateli právo na osvobození od placení

důchodové daně a vyměřil mu dodatečně důchodovou daň za rok 1992

s odvoláním na ust. § 26 odst. 2 písm. b) zák. č. 157/1989 Sb.

a ust. § 2 odst. 5 Opatření Ministerstva financí ČR, čj.

153/47630/1991 (dále jen "Opatření"). Svoje rozhodnutí odůvodnil

finanční úřad tím, že navrhovatel neoprávněně uplatňoval

osvobození od důchodové daně, a to v rozporu s ust. § 2 odst. 5

Opatření. Tento závěr dovodil finanční úřad ze skutečnosti, že

navrhovatel jako společnost s ručením omezeným byl založen

společenskou smlouvou, jejímž účastníkem je již existující

právnická osoba, a to obchodní společnost M. Z., spol. s r.o.,

která má v nově ustavené společnosti H., s.r.o. (navrhovatel) 51

% účast.

Proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Z. podal navrhovatel

odvolání, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím,

čj. FŘ-1985/93-220, ze dne 22. 3. 1994, tak, že odvolání zamítlo.

Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že v návaznosti na znění

§ 26 odst. 2 písm. b) zák. č. 157/1989 Sb. má osvobození od

placení důchodové daně fakultativní charakter, podmínky pro toto

osvobození jsou konkretizovány v cit. Opatření. Podle ust. § 2

odst. 5 tohoto Opatření vylučuje Ministerstvo financí ČR

osvobození pro subjekty, jejichž zakladatelem (společníkem) je

tuzemská právnická osoba. Finanční ředitelství dále uvádí, že

v předmětném případě podle zápisů v Obchodním rejstříku bylo

zjištěno, že společníkem (zakladatelem) nově vzniklé společnosti

H., s.r.o., byla tuzemská právnická osoba - firma M., spol.

s r.o. Z. vedle dalších dvou společníků - fyzických osob. Dále

finanční ředitelství v odůvodnění ještě uvedlo, že podle výpisů

z Obchodního rejstříku se potvrdilo zjištění finančního úřadu

o tom, že u nově vzniklé společnosti nedošlo k zásadní změně

v předmětné činnosti ve srovnání s předmětem činnosti společníka

- firmy M.

Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podal

navrhovatel správní žalobu, kterou se domáhal zrušení napadeného

rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Oběma

rozhodnutím navrhovatel vytýkal nesprávné právní posouzení věci

spočívající v tom, že navrhovatel není subjektem nově vzniklým ze

stávajících organizací a nevznikl ani vyčleněním z nich. Naopak

vznikl na základě společenské smlouvy, jejímiž účastníky byly

a jsou dvě fyzické a jedna právnická osoba. Skutečnost, že se na

založení nového subjektu podílí již existující subjekt však, podle

názoru navrhovatele, nelze interpretovat tak, že nová organizace

vznikla právě z této již existující organizace.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož

i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl přitom k závěru, že

v dané věci jde jen o posouzení právní otázky, a proto o žalobě

rozhodl bez nařízení ústního jednání. Krajský soud v Brně

rozsudkem, čj. 29 Ca 366/95-20, ze dne 16. 12. 1996, žalobu

zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se nejdříve

zabýval posouzením právní povahy cit. Opatření a dospěl k závěru,

že toto Opatření je možné považovat za obecně závaznou normu

sekundární právní síly, a proto finanční ředitelství nepochybilo,

jestliže z ní při rozhodování ve věci vycházelo. Pokud jde

o interpretaci ust. § 2 cit. Opatření, uvedl krajský soud, že lze

přijmout tvrzení navrhovatele o tom, že není nově vzniklým

subjektem, vzniklým ze stávajících státních či jiných organizací.

Správné je, podle názoru krajského soudu, i tvrzení navrhovatele

o tom, že obchodní společnost může vzniknout ze stávajícího

subjektu pouze přeměnou původní obchodní společnosti v jinou

právní formu nebo jejím sloučením či splynutím, případně

rozdělením. Obchodní zákoník, který je třeba na navrhovatele

aplikovat, totiž v ust. § 69 jiný způsob vzniku obchodní

společnosti ze stávajícího subjektu nezná. Krajský soud se však

neztotožnil se závěrem navrhovatele, že nevznikl ani vyčleněním ze

stávajících státních či jiných organizací. Je skutečností, že

stávající obchodní zákoník pojem vyčlenění nezná, což však podle

názoru krajského soudu neznamená, že by v platné právní úpravě

nebylo možné najít způsob, jak tento pojem vyložit. Pojem

vyčlenění je možno vyložit z ust. § 32 odst. 1 písm. c) zák. č.

111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění platném do 13. 7. 1995,

podle kterého zakladatel může do 31. 12. 1990 na návrh podniku

nebo jeho vnitřní organizační jednotky anebo i bez tohoto návrhu

rozhodnout o vyčlenění vnitřní organizační jednotky a jejím

začlenění do jiného podniku. Pojem vyčlenění se vyskytuje též

v ust. § 32 odst. 1 písm. a) zák. č. 111/1990 Sb., podle něhož

může zakladatel za stejných podmínek vyčlenit z podniku vnitřní

organizační jednotku za účelem založení dalšího podniku. Lze tedy

říci, že pojmové znaky vyčlenění představuje nejen převod části

obchodního jmění (organizační jednotky) do nově vznikajícího

subjektu, ale i možnost, aby na nově vznikajícím subjektu

participovaly i subjekty jiné [§ 32 odst. 1 písm. c) zák. č.

111/1990 Sb.]. Krajský soud v Brně z těchto právních závěrů

dovodil, že navrhovatel je novým subjektem vyčleněným ze stávající

organizace tak, jak to má na mysli ust. § 2 odst. 5 cit. Opatření.

Vzhledem k tomu, že předmět podnikání navrhovatele je téměř

identický s předmětem podnikání subjektu, ze kterého se vyčlenil,

rozhodlo finanční ředitelství správně, když osvobození od placení

důchodové daně nepřiznalo. Krajský soud v Brně proto výše uvedeným

rozsudkem žalobu zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 366/95-20,

ze dne 16. 12. 1996, podal navrhovatel ústavní stížnost, protože

podle jeho názoru bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho

ústavně zaručeného práva platit daně jen na základě zákona ve

smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovatel

nesouhlasí s názorem krajského soudu o tom, že s použitím ust.

zák. č. 111/1990 Sb. může organizace nově vzniknout i vyčleněním

ze stávajícího subjektu. Podle názoru navrhovatele by tato právní

konstrukce obstála pouze tehdy, pokud by takto vyčleněná majetková

podstata, kterou nutno rozumět věcné i personální složky podniku,

tvořila nový právní subjekt. Podle názoru navrhovatele může nový

subjekt vzniknout vyčleněním ze stávající organizace pouze tehdy,

pokud jde o vznik rozhodnutím samostatného existujícího subjektu,

ať už se jedná o rozhodnutí samotného subjektu, z něhož je nový

subjekt vyčleněn, nebo o rozhodnutí zakladatele. Jde-li však

o konsenzuální akt, kdy navrhovatelova právní subjektivita je

založena společenskou smlouvou tří samostatných právních subjektů,

z nichž pouze jeden vložil do nově vznikající společnosti určitý

finanční vklad, nelze podle názoru navrhovatele hovořit o vzniku

subjektu vyčleněním ze stávající organizace. Daňová povinnost,

uložená navrhovateli, nebyla za této situace založena zákonem, ale

nesprávnou interpretací podzákonné právní normy. Navrhovatel proto

žádal, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu

v Brně.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.

Z vyjádření krajského soudu vyplynulo, že nesouhlasí s tvrzením

navrhovatele o zásahu soudu do jeho ústavně zaručených práv, a to

z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného

rozsudku. Krajský soud zdůraznil, že podle jeho názoru je

navrhovatel novým subjektem vyčleněným ze stávající organizace

tak, jak je uvedeno v ust. § 2 cit. Opatření, a proto mu nelze

přiznat osvobození od placení důchodové daně. Krajský soud v Brně

proto navrhl, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zcela

zamítl.

Dále si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal

i vyjádření Finančního ředitelství v Brně jako vedlejšího

účastníka řízení. Ve svém vyjádření finanční ředitelství uvedlo,

že Ministerstvo financí ČR ust. § 2 odst. 5 Opatření sledovalo

zejména skutečnost, aby již existující tuzemské právnické osoby,

jejichž daňové popř. odvodové výnosy tvořily základnu státního

rozpočtu, nebyly zvýhodňovány a de facto tak snižovaly

předpokládané příjmy státního rozpočtu. Ze znění § 2 odst. 5 cit.

Opatření vyplývá, že toto omezení se nevztahovalo pouze na

subjekty vzniklé ze státních podniků, ale i jiných existujících

organizací. Dále vedlejší účastník uvedl, že neposkytnutí

osvobození od placení důchodové daně je založeno především na tom,

že jeden ze společníků navrhovatele - obchodní společnost M.,

spol. s r.o. Z. se podílí převážně vkladem do kmenového jmění

navrhovatele, má s navrhovatelem navíc téměř shodný předmět

činnosti. Na základě těchto skutečností, tj. majoritní majetkové

účasti "jiné organizace" s téměř totožným předmětem činnosti jako

u navrhovatele, se vedlejší účastník domníval, že na straně

navrhovatele nejsou splněny podmínky, které cit. Opatření spojuje

s možností přiznání osvobození. Podle jeho názoru se jedná

o poplatníka ve smyslu § 2 odst. 5 Opatření a uplatňované

osvobození bylo čerpáno v rozporu se stanovenými podmínkami. Pokud

by správce daně postupoval podle výkladu navrhovatele, bylo by

umožněno obcházení vydaného Opatření, tj. uplatnění osvobození

u nových subjektů řetězově a zcela proti účelu, se kterým bylo

Opatření vydáno. Podle názoru vedlejšího účastníka nedošlo

v předmětné věci k porušení základního práva podle čl. 11 odst.

5 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl vedlejší

účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil ve svých rozhodnutích,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo

vykonávat "dozor" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout

pouze tehdy, došlo-li rozhodnutím veřejného orgánu k porušení

základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že

se navrhovatel domáhá ochrany svého práva podle čl. 11 odst. 5

Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení,

které mu předcházelo.

Na základě přezkoumání výše uvedených spisových materiálů

dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V ust. § 26 odst. 2 písm. b) zák. č. 157/1989 Sb.,

o důchodové dani, je Ministerstvo financí ČR zmocněno zcela nebo

zčásti osvobodit od důchodové daně nově zřízené organizace, a to

nejvýše na dobu dvou let od zahájení činnosti. Na rozdíl od

stanoviska Krajského soudu v Brně Ústavní soud dospěl k názoru, že

výše uvedené zmocnění obsažené v § 26 odst. 2 písm. b) zák. č.

157/1989 Sb. není zmocněním k obecně závazné právní úpravě

podzákonným normativním aktem, ale zmocněním k vydání aktu

aplikace práva spojeného s institutem správního uvážení. Citované

Opatření pak není obecně závaznou právní normou, ale rozhodnutím,

kterým Ministerstvo financí ČR na základě zmocnění v cit. zákoně

osvobodilo v rozhodnutí uvedené subjekty od povinnosti platit

důchodovou daň. Vzhledem k tomu pak lze dovodit, že osvobození od

důchodové daně je cit. Opatřením poskytnuto subjektům v tomto

rozhodnutí uvedeným. V ust. § 2 odst. 5 cit. Opatření je uvedeno,

na které nově vzniklé subjekty se osvobození od placení důchodové

daně nevztahuje. Negativní vymezení subjektů je výsledkem využití

správního uvážení a je součástí rozhodnutí Ministerstva financí ČR

přijatého na základě v zákoně obsaženého zmocnění. Z dané právní

situace pak je nutno dovodit, že cit. Opatření se vztahuje jen na

subjekty v tomto opatření uvedené a nelze ho rozšiřujícím výkladem

vztahovat na další subjekty.

Krajský soud v Brně správně dovodil, že formulaci "osvobození

nepřísluší novým subjektům, které vznikly ze stávajících státních

či jiných organizací" nelze vztahovat na případy, kdy stávající

obchodní společnost je účastníkem společenské smlouvy, jíž se

zakládá nová obchodní společnost. Právní případy, kdy předmětnou

vazbu mezi existující společností a nově vzniklou společností lze

nalézt, jsou vymezeny v ust. § 69 obchodního zákoníku. V případech

v tomto ustanovení uvedených lze jedině hovořit o tom, že nová

společnost je právním nástupcem společnosti původní, a tudíž by

i pro osvobození od důchodové daně platilo to, co uvedl ve svém

vyjádření vedlejší účastník, totiž v rozporu s cílem osvobození by

docházelo k "řetězovému" využívání této možnosti.

Krajský soud v Brně však dovodil, že předmětný případ je

nutno posoudit analogicky podle ust. § 32 odst. 1 písm. a) a c)

zák. č. 111/1990 Sb. a považovat založení obchodní společnosti

v případě, že jedním ze společníků je již existující obchodní

společnost, za "vyčlenění ze stávající organizace". S tímto

právním závěrem se Ústavní soud neztotožňuje. Zákon č. 111/1990

Sb. je zákonem upravujícím postavení a činnost státního podniku,

přičemž sám v § 1 a násl. definuje, co se rozumí pojmem "státní

podnik". Pokud je takto vymezen předmět právní úpravy, nelze

výkladem rozšiřovat tuto právní úpravu i na právní subjekty, které

v tomto vymezení nejsou zahrnuty, i kdyby se tím sledoval účel

prospěšný pro společnost jako celek. Obchodní společnost založenou

podle ustanovení obchodního zákoníku nelze v žádném případě

považovat za státní podnik, a nelze proto na ni aplikovat

ustanovení zák. č. 111/1990 Sb. Navíc podle ust. § 32 odst. 1 cit.

zákona bylo možno postupovat v časově omezeném období, a to do

31. 12. 1990, což uvedl i krajský soud v odůvodnění rozsudku.

V takovém případě pak samo ustanovení, o které je posouzení otázky

vyčlenění ze stávajících organizací opřeno, již v čase, kdy bylo

aktuální osvobození od důchodové daně navrhovatele, nebylo

použitelné.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že

navrhovatel je obchodní společností nově vzniklou, na kterou se

nevztahuje negativní vymezení v § 2 odst. 5 cit. Opatření, a proto

jí náleželo osvobození od placení důchodové daně pro rok 1992.

Pokud finanční orgány tuto důchodovou daň svým rozhodnutím

předepsaly a zamítl-li soud správní žalobu proti jejich

rozhodnutím, došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva

navrhovatele podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Navíc tímto postupem

bylo porušeno ust. čl. 2 odst. 2 Listiny, v němž je stanoveno, že

státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo než rozhodnout tak, jak

je ve výroku uvedeno s tím, že Ústavní soud si je vědom toho, že

je na místě zasahovat do rozhodování jednotlivých orgánů ve věci

činných pouze v nezbytném rozsahu. V dané věci však byla zasažena

ústavně zaručená práva již v rozhodnutích orgánů státní správy,

a proto, navíc i z hledisek procesní ekonomie, rozhodl jak uvedeno

ve výroku tohoto nálezu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 11. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru