Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 126/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.126.20.1
Datum podání13.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 4 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 126/20 ze dne 10. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Novotného, zastoupeného Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou, sídlem Paťanka 2687/1c, Praha 6 - Dejvice, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. 55 Co 231, 233/2019-126 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. června 2019 č. j. 40 C 264/2017-109, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Valentýny Hypšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v řízení o zaplacení částky ve výši 460 414 Kč s příslušenstvím a o vydání věcných darů (in eventum o zaplacení částky celkem ve výši 752 776 Kč s příslušenstvím) usnesením ze dne 21. 6. 2019 č. j. 40 C 264/2017-109 zamítl návrh stěžovatele (žalobce) na vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku. Ve věci samé (viz rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 4. 2019 č. j. 40 C 264/2017-89) byla žaloba zamítnuta, neboť vedlejší účastnice řízení (žalovaná) svým jednáním, byť je bylo možno označit jako vypočítavé, nenaplnila podmínky pro odvolání daru pro nevděk (viz § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Co se týče zaplaceného soudního poplatku, stěžovatel se domníval, že soudní poplatek neměl být vyměřován ve výši 2 000 Kč za každou jednotlivou věc (celkem šlo o 67 předmětů, jejichž vrácení se stěžovatel po vedlejší účastnici řízení domáhal), nýbrž souhrnně ve výši 2 000 Kč za všechny položky. Obvodní soud konstatoval, že soudní poplatek byl vyměřen správně, neboť žaloba zněla na vydání jednotlivých movitých věcí, přičemž vydání každé z těchto jednotlivých movitých věcí mohlo být samostatným předmětem řízení.

3. K odvolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 55 Co 231, 233/2019-126, v němž rozhodoval i o odvoláních stěžovatele a vedlejší účastnice řízení (žalované) proti rozsudku ve věci samé, usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že soudní poplatek byl vyměřen správně v souladu s položkou 4 bod 1 písm. c) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "sazebník soudních poplatků"). Obvodní soud správně dovodil, že každá z movitých 67 položek, které byly předmětem sporu, mohla být věcí, kterou bylo možno žalovat samostatně a stát se svébytným předmětem sporu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se způsobem výpočtu soudního poplatku podle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků za každou jednotlivou položku, jejíhož vydání se domáhal. Násobení sazby u vrácení každého daru považuje stěžovatel za nepřiměřené a přepjatě formalistické, a to i s ohledem na to, že některé dary nedosahují ani hodnoty 2 000 Kč. Aplikace způsobu výpočtu soudního poplatku nutí stěžovatele vybrat pouze ty dary, u kterých má smysl je žádat zpět. Tím je mu upíráno právo na soudní ochranu. Poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí spočívající v tom, že každý dar v žalobě na odvolání darů pro nevděk by mohl být samostatným předmětem sporu. Pro takový postup však není racionální ani procesní důvod a zákon ani takový postup při vrácení darů nepředpokládá.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. V dané věci stěžovatel zpochybňuje závěry soudů ohledně jeho poplatkové povinnosti, kdy byl vybrán poplatek ve výši 2 000 Kč za každý předmět, jehož vydání (vrácení) se podanou žalobou domáhal. K tomu Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že rozhodováním soudů ve věcech náhrady nákladů řízení, jejichž součástí jsou i soudní poplatky, a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, se ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Připomíná proto, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě, neboť přestože se samotný spor o náhradu nákladů řízení, resp. o výši soudních poplatků, může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv. Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) či usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a rozhodnutí zde citovaná (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

8. Ústavní soud dále konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Je totiž zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Shodná tvrzení o nesprávném určení výše soudního poplatku pak byla obsažena již v odvolání stěžovatele proti usnesení obvodního soudu a městský soud se s nimi sice stručně, ale zcela jednoznačně vypořádal. Úvaha soudu, že každá položka, jejíž vrácení stěžovatel požaduje, může být samostatným předmětem řízení, a tudíž je třeba za každou vybrat 2 000 Kč, je úvahou logickou a z ústavněprávního hlediska proti ní nelze mít žádné výhrady. Ve prospěch této úvahy svědčí i to, že ohledně každé položky by muselo být (bylo-li by to zapotřebí) vedeno samostatné dokazování.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru