Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1259/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Labem
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1259.14.1
Datum podání03.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 96 odst.1, § 99 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1259/14 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti R. L., zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2013 č. j. 13 Co 416/2012-564 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2012 č. j. 17 P 20/99-458, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva stěžovatele na lidskou důstojnost (ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Porušení práva na spravedlivý proces shledává stěžovatel v postupu a rozhodování obou obecných soudů, které v řízení o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilého D. částečně návrhu matky vyhověly a výživné na nezletilého syna stěžovatele zvýšily.

Stěžovatel především není spokojen s hodnocením jednotlivých důkazů, a tvrdí, že z nesprávně zjištěného skutkového stavu projednávané věci vyvodily oba soudy i nesprávný právní závěr. Podle názoru stěžovatele výše výživného, tak jak byla soudy stanovena, neodpovídá jeho výdělkovým možnostem a schopnostem a majetkovým poměrům. Oběma obecným soudům v této souvislosti vytýká, že nevzaly v úvahu výši nedoplatků na výživném, což společně s nepoměrně vyšším výživným, oproti původně soudem stanovenému, mu prý neumožňuje dostát všem jeho finančním závazkům vůči jeho staršímu nezletilému synovi. V tomto smyslu prý obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 věta první zákona o rodině.

Při stanovení výše výživného pro nezletilého syna prý soudy dostatečným způsobem nezohlednily nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, který mu údajně znemožňuje reálně dosahovat soudy předpokládaných výdělků v profesích vhodných sice podle jeho kvalifikace, nikoli však již podle jeho zdravotního omezení.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že ve svém rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu dospěl při změně rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výše výživného právě k částce 6 500,- Kč měsíčně, a proto jeho rozhodnutí v tomto smyslu shledává nedostatečně odůvodněným. Závěry soudů, že by stěžovatel mohl v pracovním poměru dosahovat výdělku ve výši 25 000,- Kč čistého měsíčně a v období od ledna do května 2010 příjmů i daleko vyšších, jsou podle názoru stěžovatele zcela hypotetické, nemající žádných podkladů v provedeném dokazování.

II.

Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 P 20/99, z něhož zjistil následující skutečnosti.

Matka se návrhem podaným v roce 2009 domáhala zvýšení výše výživného na nezletilého syna D., přičemž poukazovala na podstatnou změnu poměrů, která nastala od posledního rozhodnutí soudu o výši výživného na nezletilého syna (rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 1998 č. j. 15 C 93/98-11), a to jak na straně nezletilého syna, tak na straně stěžovatele. Zdůraznila, že dosavadní výše výživného v částce 1600,- Kč měsíčně nepokrývá v žádném ohledu odůvodněné potřeby nezletilého dítěte.

Soud prvního stupně po poměrně obsáhlém dokazování rozsudkem ze dne 31. 5. 2012 č. j. 17 P 20/99-458 rozhodl, že s účinností od 1. 9. 2009 do 31. 12. 2009 se výživné stanovené stěžovateli zvyšuje na částku 5 000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2010 do 21. 12. 2010 na částku 7 500,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2011 na částku 6 000,- Kč měsíčně (výrok I), nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením od 1. 9. 2009 do 31. 5. 2012 ve výši 159 200,- Kč uložil stěžovateli uhradit k rukám matky nezletilého do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II).

Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku ad I s účinností od 1. 9. 2013 zvýšil výživné na částku 6 500,- Kč měsíčně, ve výroku ad II změnil výši nedoplatku na výživném za období od 1. 9. 2009 do 30. 11. 2013 na částku 239 900,- Kč, kterou uložil stěžovateli uhradit do 30. 6. 2014 ve výši 89 900,- Kč a zbývající částku 150 000,- Kč zaplatit ve splátkách po 3 500,- Kč spolu s běžným výživným, počínaje měsícem po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

III.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V rodinněprávních záležitostech postupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je vždy primárním princip právní jistoty, jak ostatně vyplývá z příslušných ustanovení ústavního pořádku (viz např. usnesení ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3535/13 a ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 537/14). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je v takových případech zúžen a jeho přezkumná pravomoc se koncentruje jen na posouzení toho, jestli se v napadených rozhodnutích nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je porušováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu ze strany obou obecných soudů však v projednávané věci nedošlo.

Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací své rozhodnutí o výživném dostatečným a přiléhavým způsobem odůvodnily, přičemž se při řešení otázky podstatné změny poměrů, která je určujícím pro rozhodování o návrhu na zvýšení výživného, řádně zabývaly majetkovými poměry a výdělkovými možnostmi a schopnostmi stěžovatele i matky a zohlednily i ostatní (zdravotní) okolnosti na straně stěžovatele (snížená pracovní schopnost stěžovatele, tvrzená invalidita v návaznosti na pobírání invalidního důchodu), samozřejmě s přihlédnutím k tomu, jestli byly v době jejich rozhodování relevantní či nikoli.

Obecné soudy vzaly při svém rozhodování rovněž v úvahu nárůst odůvodněných potřeb nezletilého syna i skutečnost, že stěžovatel byl veden v evidenci uchazečů na úřadu práce jen krátkodobě (od 9. 5. 2005 do 21. 6. 2005, viz č. l. 511 spisu), že od roku 2009 nepobírá žádnou z dávek státní sociální podpory (č. l. 503). Soud prvního stupně se rovněž podrobně zabýval příjmy stěžovatele, jichž dosahoval ve společnosti L1B KOLOSEUM s. r. o., výdělky ve společnosti L+H s. r. o., jeho majetkovými poměry, náklady na bydlení a na úhradu výživného pro dalšího nezletilého syna stěžovatele. Zástupce stěžovatele na jednání dne 29. 5. 2012 uvedl, že skutkový stav projednávané věci byl zjištěn úplně (č. l. 454), což vyvrací námitku stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci. Oba soudy při stanovení vyživovací povinnosti k nezletilému D. vycházely ze zásady potencionality výdělku stěžovatele, přičemž z provedeného dokazování dospěly k závěru, že je v možnostech stěžovatele dosahovat vyššího příjmu, než je ten, který je mu vyplácen ve zkráceném pracovním poměru u společnosti L+H s. r. o. Soudy rovněž konstatovaly, že stěžovatel se zbavil značného majetku tím, že svým rodičům bez vážného důvodu daroval nemovitost v hodnotě 3 800 000,- Kč, i když toto jednání může poškodit zájmy nezletilého dítěte.

Rozhodnutí obou obecných soudů tak nepochybně naplnilo limity vymezené v ustanoveních § 85 odst. 2, odst. 3, § 96 odst. 1 a § 99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění.

Ústavní soud k argumentaci stěžovatele vztahující se k závěrům nálezu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 (N 139/70 SbNU 305) je nucen zdůraznit, že skutková situace v nyní projednávané věci je odlišná.

Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelem tvrzená práva napadenými rozhodnutími obou obecných soudů porušena nebyla. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru