Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1252/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Držba
Vydržení
Dobrá víra
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1252.15.1
Datum podání28.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 130, § 134

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1252/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti spolku Svaz klubů mládeže, sídlem Praha 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 2015 č. j. KSHK 42 INS 12769/2011, 42 ICm 934/2012, 22 ICdo 59/2013-303, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 42 ICm 934/2012, 101 VSPH 200/2013-255 (KSHK 42 INS 12769/2011) a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013 č. j. 42 ICm 934/2012-214 (KSHK 42 INS 12769/2011), za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 15. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2015 a doplněné podáním ze dne 22. 6. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2015, se spolek Svaz klubů mládeže, se sídlem v Praze 9 (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "insolvenční soud") dne 2. 4. 2012, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byly z majetkové podstaty dlužníka Asociace dětských domovů o. s. vyloučeny specifikované nemovitosti (tzv. areál Voletiny), s tvrzením, že jsou vlastnictvím žalobce.

Dne 28. 1. 2013 rozsudkem č. j. 42 ICm 934/2012-214 (KSHK 42 INS 12769/2011) insolvenční soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Insolvenční soud konstatoval, že žalobce se stal vlastníkem předmětného majetku v roce 1969 v souvislosti se zánikem ČSM. Majetek byl vícekrát převáděn a po roce 1990 byl převeden ve prospěch Agrostavu Pardubice a. s., a následně pak ve prospěch dnešního dlužníka Asociace dětských domovů o. s. Podle insolvenčního soudu Agrostav Pardubice a. s. od roku 1992 nakládal s předmětnými nemovitostmi jako s vlastními, a ani dokazováním svědeckými výpověďmi a listinami předloženými žalobcem, nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné shledat důvody pro zpochybnění dobré víry této společnosti k výkonu vlastnického práva. Protože Agrostav Pardubice a. s. držel v oprávněné držbě areál Voletiny po dobu delší 10 let, nabyl dle názoru insolvenčního soudu vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, a předmětné nemovitosti platnou smlouvou převedl na dlužníka. Proto byla žaloba o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítnuta.

Dne 27. 6. 2013 rozsudkem č. j. 42 ICm 934/2012, 101 VSPH 200/2013-255 (KSHK 42 INS 12769/2011) Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek insolvenčního soudu ze dne 28. 1. 2013 č. j. 42 ICm 934/2012-214 (KSHK 42 INS 12769/2011) ve výroku I potvrdil a v nákladovém výroku II změnil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Podle odvolacího soudu zásadní otázkou pro posouzení odvolání byla důvodnost obrany žalovaného spočívající v jeho tvrzení o vydržení nemovitosti tvořící areál Voletiny právním předchůdcem dlužníka Agrostavem Pardubice, a. s. Odvolací soud vycházel při posouzení této otázky ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která považoval za správná a úplná, a dospěl k závěru, že o oprávněné držbě dlužníka i jeho právního předchůdce Agrostavu Pardubice, a. s., nejsou žádné objektivní pochybnosti. Sama skutečnost, že Agrostav Pardubice, a. s., je nástupnickým subjektem dřívější socialistické organizace Agrostav, společný podnik Pardubice (rovněž osoby odlišné od státu), není pro posuzování jeho dobré víry rozhodná. Žalobce mohl svá práva uplatňovat cestou obecných právních předpisů, což ve lhůtě rozhodné pro vznik vlastnického práva vydržením neučinil. Z provedeného dokazování nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující obeznámení právního předchůdce dlužníka s uplatněním vlastnického nároku žalobce k předmětnému areálu Voletiny.

Dne 28. 1. 2015 usnesením č. j. KSHK 42 INS 12769/2011, 42 ICm 934/2012, 22 ICdo 59/2013-303, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 42 ICm 934/2012, 101 VSPH 200/2013-255 (KSHK 42 INS 12769/2011) odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání shledal nepřípustným již z toho důvodu, že žalobce ve skutečnosti nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by stálo řešení odvolacího soudu, nýbrž toliko rozporuje zjištěný skutkový stav podle provedeného dokazování a jeho následnou právní kvalifikaci, čímž pokračuje v polemice napadající závěry obou soudů nižších stupňů ohledně dobré víry vydržitele, která však k přípustnosti dovolání nepostačuje. Nad rámec uvedeného dovolací soud neshledal, že by závěry obou soudů nižších stupňů o dobré víře právního předchůdce právního předchůdce úpadce byly zjevně nepřiměřené.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a došlo k výkonu ústavně zakázané libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.

Obecné soudy všech stupňů dle tvrzení stěžovatele nesprávně aplikovaly na posuzovanou právní věc ustanovení § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1, 3 občanského zákoníku, pokud dospěly k závěru, že dobrá víra a oprávněná držba právního předchůdce dlužníka, tj. Agrostavu Pardubice, a. s., i dlužníka samotného, byla prokázána. Stěžovatel zdůrazňoval, že Agrostav Pardubice, a. s., nemohl být v dobré víře a podrobně a rozsáhle polemizoval s opačným názorem obecných soudů; poukázal na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

K tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou s obecnými soudy v řádném civilním řízení zjištěným skutkovým stavem a jeho následnou právní kvalifikací, což samo o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemohlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru