Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 125/98Nález ÚS ze dne 24.09.1998Přípustnost omezení styku rodičů s nezletilými dětmi

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkrodiče
legitimace/procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 105/12 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.125.98
Datum podání20.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 31 odst.1 písm.a, § 35, § 37 odst.2, § 34, § 44

99/1963 Sb., § 19, § 63, § 178 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 125/98 ze dne 24. 9. 1998

N 105/12 SbNU 87

Přípustnost omezení styku rodičů s nezletilými dětmi

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 24. 9. 1998 v ústním jednání ve

věci nezletilých stěžovatelů I.P a Z. P., zastoupených

opatrovníkem Městem Brno, Úřadem městské části Brno-střed, právně

zastoupených JUDr. P. T., advokátem, za účasti vedlejších

účastníků ing. A. P., zastoupeného JUDr. J. Ch., advokátem AK

v Praze 1, S. Z., zastoupené Mgr. V. M., advokátem, proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997, sp. zn. 26 Co

294/97 a 26 Co 295/97, týkající se úpravy styku otce s nezletilými

dětmi, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2,

§ 72 odst. 1 písm. a), 2 a 4 zákona], napadli nezletilí

stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3.

prosince 1997 (ve věci 26 Co 294/97, 26 Co 295/97) a tvrdili, že

označený obecný soud jako orgán veřejné moci tímto pravomocným

rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod);

podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že tento

soud jako soud odvolací při projednávání odvolání jejich matky do

rozhodnutí soudu nižšího stupně - přes učiněný návrh - je ve věci

nevyslechl a nadto (úpravou styku otce jako rozvedeného manžela

jejich matky s nimi) jim uložil za povinnost něco "co jim zákon

neukládá", neboť jejich otec sice "má právo se s nimi stýkat", to

však jen potud "pokud ony sami chtějí". S odkazem též na Úmluvu

o právech dítěte (čl. 3 odst. 1 a čl. 12) proto navrhli, aby

Ústavní soud již dříve zmíněné rozhodnutí obecného soudu svým

nálezem zrušil.

Ústavní soud, přihlédnuv nejdříve k věku nezletilých

stěžovatelů (12 a 11 let) a zejména k jejich současné rozumové

úrovni tak, jak se podává ze stavu dokazování před obecnými soudy,

dospěl k závěru, že v rozsahu projednávané materie lze mít za to,

že oba nezletilí stěžovatelé mají způsobilost k právním úkonům (§

9 o. z.), a proto jim ve stejném rozsahu přiznal procesní

způsobilost (§ 19 o. s . ř., § 63 zákona) i pro řízení před

Ústavním soudem, když jinak jim pro toto řízení ustanovil

opatrovníka (§ 37 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., § 63 zákona, § 192

odst. 1 o. s. ř. per analog.), a to v osobě Úřadu městské části

Brno-střed.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze,

z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě

Ústavního soudu (§ 42 odst. 2 zákona) za účastníka řízení (§ 30

al. 3, § 76 odst. 1 zákona) k tvrzení ústavní stížnosti vyjádřila

tak, že je odmítla, odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí

a s odkazem na ustanovení § 178 odst. 2 al. 2 o. s. ř. zdůraznila,

že ústavní stížností napadené rozhodnutí respektuje zájmy všech na

řízení zúčastněných a jako takové také zcela odpovídá zákonu;

navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost nezletilých

stěžovatelů zamítl.

Vedlejší účastník, otec nezletilých stěžovatelů, se

k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že jejich zájmy byly v řízení

před obecnými soudy dostatečně hájeny ustanoveným opatrovníkem,

zdůraznil, že návrh na jejich výslech byl vznesen nikoli jimi

(příp. jejich jménem opatrovníkem), ale jejich matkou, jako

samostatnou účastnicí řízení, takže současné tvrzení ústavní

stížnosti nemá ani věcného ani procesního podkladu; proto také on

navrhl, aby Ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost zamítl.

Další vedlejší účastník, matka nezletilých stěžovatelů,

ačkoli byla Ústavním soudem k vyjádření s příslušným poučením

vyzvána, na výzvu Ústavního soudu nereagovala, nicméně s odkazem

na odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelů navrhla zrušení jimi

napadeného rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti a zejména

z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že Krajský soud

v Praze, jako soud odvolací, po projednání odvolání matky do

rozhodnutí soudu prvého stupně změnou napadeného rozhodnutí nově

(úžeji) upravil styk nezletilých stěžovatelů s jejich otcem, když

byl dospěl k závěru, že úprava tohoto styku je vzhledem ke

zjištěným skutečnostem (déle trvající absence tohoto styku,

odmítavý postoj nezletilých k otci jako odraz narušených vztahů

mezi rodiči) nezbytná, a když byl - též na podkladě znaleckého

posudku - zjistil, že - stručně shrnuto - narušené vztahy

v rozpadlé rodině nezletilých se v poslední době před jeho

rozhodnutím uklidnily a že při rozumném přístupu obou rodičů lze

právem očekávat, že toto uklidnění se rovněž promítne do vztahu

nezletilých dětí k jejich otci; na rozdíl od soudu I. stupně

upravil pak odvolací soud styk nezletilých s otcem v užším

rozsahu, který se pro překonání současných obtíží jevil jako

vhodnější a také všem rozhodným okolnostem přiměřenější.

Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí

jednoznačně svědčí o tom, že odvolací soud věnoval posouzení

rozhodujících okolností dostatek péče a že ve svém rozhodnutí

vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a že pokud přes

učiněné návrhy ze strany matky nezletilých sám již řízení dalšími

důkazy nedoplňoval - toto své stanovisko zcela vyčerpávajícím

způsobem zdůvodnil a beze zbytku tak učinil zadost svým

povinnostem uloženým mu zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); nelze

proto ani z ústavněprávních hledisek řízení před obecnými soudy

nic vytknout, tím méně pak shledat takové vady, které by měly

- z procesních důvodů - vést ke zrušení ústavní stížností

napadeného rozhodnutí, zejména jestliže meritum věci již pro svou

povahu a způsob rozhodování založené zcela na soudcovském uvážení

se z přezkumu Ústavním soudem očividně vymyká, a když nelze

dovodit ani věcnou nesprávnost posuzovaného rozhodnutí ani

porušení legality zasahující svou intenzitou již do oblasti

ústavní ochrany.

Pro navržené zrušení rozhodnutí obecného soudu nebyl

proto shledán dostatek oněch zvláštních podmínek umožňujících

ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných tak, jak

již tyto podmínky dříve v rozličných nálezech byly vyloženy

(k tomu např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky:

Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud se

neztotožnil s námitkami rozvedenými v posuzované ústavní

stížnosti; procesní postavení nezletilých účastníků v řízení před

soudem je potud specifické, že je omezeno obligatorními podmínkami

plynoucími z ustanovení zákona (§ 9 o. z., § 19 o. s. ř.), nehledě

již ani k tomu, že další ustanovení zákona (§ 178 odst. 2 al. 2 o.

s. ř.) podmiňuje výslech nezletilých před soudem podmínkou

vhodnosti, což zejména v řízení před novelou zákona o rodině

přirozeně sluší vztáhnout i na případný jejich výslech jako (svým

způsobem omezených) účastníků řízení. Jestliže tedy obecný soud

v posuzované věci od výslechu nezletilých upustil, zřejmě proto,

že - jak plyne ze smyslu podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí

- nebylo lze od tohoto výslechu očekávat další objasnění věci

(odmítavý postoj dětí k otci vzal obecný soud za zjištěný), nelze

ani tomuto procesnímu postupu z hlediska zásad spravedlivého

procesu nic vytknout, zejména nebylo-li možné vyloučit

potencionální nebezpečí, že vystoupením nezletilých dětí před

soudem se zklidňující se narušené vztahy příslušníků rozpadlé

rodiny opětně zhorší. I podle přesvědčení Ústavního soudu proto

v dané věci omezující podmínka vhodnosti takovéhoto vystoupení

(výslechu nezletilých) splněna nebyla. Nadto vývody ústavní

stížnosti, pokud odkazují právo otce na styk s jeho nezletilými

dětmi jako prakticky jedině možný způsob spolupůsobení na jejich

výchovu na okolnosti, zda "ony (se s otcem stýkat) chtějí", jsou

založeny na očividně mylném předpokladu.

Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika

příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své

rodiče ctít a respektovat (§ 35 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění zák.

č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu

dětí) je přikázána oběma rodičům (§ 34 téhož); proto také, pokud

nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení

výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 44 téhož), není - ani při plném

respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak

ústavně právního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči

nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně

omezen (jak o to v posuzované věci zřejmě před obecnými soudy

usilovala matka nezletilých stěžovatelů). Ostatně takovéto či

obdobné skutečnosti ani tvrzeny nebyly.

Přirozeně, že splnění všech dříve zmíněných povinností

a především řádná výchova nezletilých dětí po rozpadu rodiny

vyžaduje od obou rodičů přiměřený a odpovědný přístup nejen

k sobě navzájem, ale především a zejména též k péči o citový,

rozumový a mravní vývoj dítěte [§ 31 odst. 1 písm. a) označeného

zákona]; i podle přesvědčení Ústavního soudu proto obecný soud

důvodně v napadeném rozhodnutí připomenul matce nezletilých její

povinnosti spojené s přímou výchovou nezletilých dětí a s jím

upraveným stykem otce s nimi.

Všechny tyto důvody vedly Ústavní soud k závěru, že

v posuzované věci ústavně zaručená základní práva nezletilých,

pokud se týká ani identická práva plynoucí z Úmluvy o ochraně

dítěte v neprospěch stěžovatelů porušena nebyla, a proto shledal

jejich ústavní stížnost nedůvodnou; o takto posuzované ústavní

stížnosti bylo proto rozhodnuto zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1

zákona), jak ve znělce tohoto nálezu se stalo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 24. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru