Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1243/19 #2Usnesení ÚS ze dne 30.07.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
základní práva ... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.1243.19.2
Datum podání14.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 10, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888, § 901, § 907, § 913

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1243/19 ze dne 30. 7. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. N., zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, sídlem Kobližná 53/24, Brno, a 2) nezletilého E. J. N., zastoupeného opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 19 Co 14/2019-574 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. srpna 2018 č. j. 15 P 38/2011-553 (60 P a Nc 314/2015, 60 P a Nc 307/2018), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Z. V. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 24 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 8. 2018 č. j. 15 P 38/2011-553 (60 P a Nc 314/2015, 60 P a Nc 307/2018) byl druhý stěžovatel (dále též "nezletilý") svěřen do péče vedlejší účastnice jako matky (dále též "matka") [výrok I.], prvnímu stěžovateli jako otci (dále též "otec") bylo stanoveno výživné na nezletilého ve výši 3 500 Kč počínaje dnem 1. 9. 2018 se splatností do 20. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II.), dále byl upraven styk otce s nezletilým tak, že otec je oprávněn stýkat se s ním v každém lichém kalendářním týdnu od pátku od 14,00 hodin do neděle do 19,00 hodin s převzetím v místě matčina bydliště s tím, že v případě třetího lichého víkendového styku si matka převezme nezletilého v místě bydliště otce v 16,30 hodin; dále byl upraven styk o podzimních prázdninách, o vánočních svátcích, o velikonočních, o letních a o jarních prázdninách (výrok III.). Tím byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 15 P 38/2011-78 ve spojení s usnesením č. j. 15 P 38/2011-142 a s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 19 Co 21/2016-170 (výrok IV.). Dále byl zamítnut návrh otce na změnu péče, výživy a styku ze dne 16. 7. 2018 (výrok V.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal první stěžovatel odvolání. Rozsudkem městského soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 19 Co 14/2019-574 byl rozsudek obvodního soudu v I. výroku o péči o nezletilého, ve II. výroku o výživném, ve IV. výroku o změně stávající úpravy péče, výživy a styku avV. výroku o zamítnutí návrhu otce potvrzen (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 1. 2019 ve výši 5 000 Kč je otec povinen zaplatit do 31. 5. 2019 k rukám matky (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku III. o styku otce s nezletilým mění jen v části týkající se běžného styku tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu a) počínaje prvním lichým víkendem po právní moci tohoto rozsudku a následně vždy ob lichý víkend od pátku 14,00 hodin do neděle 19,00 hodin s tím, že na počátku uvedeného termínu převezme otec nezletilého v místě bydliště matky a na konci uvedeného termínu ho předá zpět matce v místě jejího bydliště; b) počínaje druhým lichým víkendem po právní moci tohoto rozsudku a následně vždy ob lichý víkend od pátku 16,00 hodin do neděle 17,00 hodin s tím, že na počátku uvedeného termínu matka předá nezletilého otci v místě bydliště otce a na konci uvedeného termínu si matka nezletilého převezme v místě bydliště otce, jinak byl v tomto výroku ohledně styku otce s nezletilým o prázdninách a svátcích, povinnosti matky připravit nezletilého ke styku a přednostní úpravy prázdnin a svátků před běžným stykem rozsudek potvrzen (výrok III.). Dále byl rozsudek obvodního soudu v VI. výroku o nákladech řízení mezi účastníky a v VII. výroku o nákladech státu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV.).

II.

Argumentace stěžovatelů

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilého do péče matky a namítají, že závěr obecných soudů, že stabilnějším prostředím pro nezletilého je prostředí matky, obecné soudy dostatečně neodůvodnily. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že odmítly provést specializované vyšetření nezletilého a dovozují, že porucha autistického spektra tak nebyla u nezletilého nikdy řádně diagnostikována. Stěžovatelé vyjadřují pochybnosti o prospěšnosti docházky nezletilého do Auticentra v Č., neboť zde nezletilý nebyl v kontaktu s běžným dětským kolektivem a jeho osobnost tak nebyla rozvíjena, docházelo pouze ke koncentraci na autistické chování nezletilého, čímž byl ohrožen rozvoj schopností a vzdělávacích možností nezletilého. Stěžovatelé dále namítají, že současným způsobem vzdělávání, kdy nezletilý dochází do základní školy s asistentkou pedagoga a je považován za dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, je nezletilý znevýhodněn do budoucna, pokud jde o rozvoj jeho schopností. Stěžovatelé dále namítají, že matka se bez souhlasu prvního stěžovatele jako otce odstěhovala do vzdáleného bydliště, čímž došlo ke ztížení kontaktu prvního stěžovatele s nezletilým.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

9. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy při svém rozhodování o péči o nezletilého přihlédly především k jeho zájmům s tím, že sice obecně je v zájmu nezletilého, aby byl v péči obou rodičů, v dané věci však měl obvodní soud za prokázanou psychickou zátěž projevující se u nezletilého v důsledku střídavé péče a střídání školních zařízení, a proto oba soudy shodně dospěly k závěru o nutnosti změny péče o nezletilého a rozhodly o jeho svěření do péče matky. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

10. Vytýkají-li stěžovatelé obecným soudům, že nevyhověly jejich návrhům na provedení dalšího důkazu specializovaným vyšetřením, je nutné připomenout, že právo na řádný proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Pokud však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51).

11. Námitku stěžovatelů, že obvodní soud neprovedl důkaz vyšetřením nezletilého specialistkou PhDr. Krejčířovou, která by vyloučila či potvrdila Aspergerův syndrom, shledal městský soud shodně s obvodním soudem nedůvodnou s tím, že uvedený důkaz je nadbytečný, neboť zásadní pro změnu výchovy nebyla tato diagnóza, ale závažné změny a projevy chování u nezletilého v souvislosti se změnou výchovného prostředí.

12. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odstěhováním se matky došlo ke ztížení styku nezletilého s otcem, Ústavní soud v této námitce stěžovateli přisvědčuje, ale současně poukazuje na to, že městský soud k uvedené skutečnosti při svém rozhodování přihlédl, když dospěl k závěru, že by matka s ohledem na velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, kterou zapříčinila svým odstěhováním se z P., měla na realizaci styků aktivně participovat, neboť uvedené klade nároky na čas i finance. Tuto skutečnost pak městský soud zohlednil při rozhodování o místě předávání a přebírání nezletilého rodiči.

13. V posuzované věci bylo rozhodnutí obecných soudů odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy přihlédly především k zájmům nezletilého. Svým rozhodnutím upravují péči o nezletilého jinak, než si stěžovatelé představují. Ústavní stížnost je tedy, podle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelů se závěry obecných soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud dodává, že do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

14. Ústavní soud považuje argumentaci soudů, rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru