Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1243/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříkpozemek
užívací právo
Bezdůvodné obohacení
Pozemní komunikace
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1243.14.1
Datum podání02.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 7 odst.2

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 132, § 224, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1243/14 ze dne 15. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Merunky, zastoupeného JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 484, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. prosince 2013 č. j. 18 Co 24/2013-330, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 1. 4. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

2. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 4. 10. 2012 č. j. 108 C 114/2009-259 zastavil řízení ohledně částky 34 951 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2010 do zaplacení (výrok I), žalovanému (stěžovateli v řízení o ústavní stížnosti) uložil povinnost zaplatit solidárně oprávněným žalobcům 9 784 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení dalších 13 285 Kč (výrok III), žalovanému uložil povinnost nahradit solidárně oprávněným žalobcům náklady řízení ve výši 25 084 Kč (výrok IV), žalovanému uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení částkou 4 646 Kč (výrok V) a žalobcům uložil povinnost doplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi nebo kolkovými známkami do spisu soudní poplatek ve výši 1 720 Kč (výrok VI).

3. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud v dané věci rozhodoval k žalobě, kterou se žalobci proti žalovanému (stěžovateli) domáhali vydání bezdůvodného obohacení s tím, že mu vzniklo užíváním jejich pozemků p. č. X1, X2, X3, X4 a X5 (v obci a katastrálním území Vyžice), neboť pozemková parcela č. X1 je zastavěna čerpací stanicí pohonných hmot provozovanou žalovaným, pozemky p. č. X2, X3 a X4 žalovaný užívá pro přístup k čerpací stanici a pětimetrový pás z pozemkové parcely č. X5 přilehlý k pozemkové parcele č. X1 je ochranným pásmem čerpací stanice žalovaného. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím, že žalobcům hradí 2 400 Kč ročně za celou jím užívanou plochu. V průběhu řízení začal žalovaný namítat, že pozemková parcela č. X2 je účelovou komunikací, kterou může užívat kdokoli, a že v roce 1996 uzavřel nájemní smlouvu se žalobci na příjezd k čerpací stanici a nájemné podle ní platí.

4. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) spolu s Antonínem Semrádem jako účastníci sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku mají na pozemkové parcele č. X1 v k. ú. Vyžice umístěnou čerpací stanici pohonných hmot a že pozemky p. č. X2, X3 a X4 oni a jejich zákazníci používají k přístupu a k odjezdu od čerpací stanice. Žalovaný sice užívá pozemkovou parcelu č. X1 pro umístění čerpací stanice se svým společníkem ze sdružení Antonínem Semrádem, ale žalovaný je ve smyslu ust. § 835 odst. 2 občanského zákoníku solidárně odpovědný, a pokud žalobci žalovali pouze žalovaného, je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován v plném rozsahu. Příjezdová komunikace k čerpací stanici se nachází na pozemkových parcelách č. X4, a X2, jakož i X3, a byť měl okresní soud za to, že se jedná o účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997, sloužící k provozování čerpací stanice žalovaného, provozu Ing. Turka a provozu truhlárny pana Karely, uzavřel, že žalovaný by měl vydat za užívání těchto pozemků bezdůvodné obohacení, a s ohledem na užívání těchto pozemků třemi subjekty stanovil povinnost vydat za užívání bezdůvodné obohacení pouze ve výši 1/3, když u pozemku pod čerpací stanicí uložil povinnost k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému v plném rozsahu, přičemž pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, vycházel ze znaleckého posudku znalce Petra Brodského. O nákladech řízení mezi účastníky pak okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobcům přiznal plnou náhradu nákladů řízení za jejich zastoupení advokátem (za odměnu dle vyhl. č. 484/2000 Sb.) s tím, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Ze stejného důvodu uložil žalovanému, aby státu nahradil náklady řízení na vypracování znaleckého posudku.

5. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadeného výroku I a III v části, v níž byla okresním soudem zamítnuta žaloba co do částky 6 656 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2010 do zaplacení, mění takto: "Žalovaný je povinen zaplatit solidárně oprávněným žalobcům částku 8.376,- Kč s 8% úrokem z prodlení ročně od 1.4.2010 do 30.6.2010, se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, se 7,5% úrokem z prodlení ročně od 1.7.2012 do 4.10.2012 a dále po dobu prodlení žalovaného ve výši dvoutýdenní repo sazby České národní banky platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, vždy povýšené o sedm procentních bodů až do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba se co do dalších 8.037,- Kč zamítá.". Dále krajský soud rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit solidárně oprávněným žalobcům náklady řízení před okresním soudem ve výši 43 227,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. V odůvodnění krajský soud uvedl k pozemkové parcele č. X1, že žalovaný užívá cizí majetek, tedy majetek žalobců pro umístnění své stavby - čerpací stanice - a tudíž by měl za toto užívání majetku ve vlastnictví jiného zaplatit vlastníkům pozemku peněžité plnění. Žalovaný namítal, že tak činí, neboť má se žalobci (spolu s panem Semrádem) uzavřenu nájemní smlouvu na užívání pozemku pod čerpací stanicí a ta podle něho nadále trvá, když byla uzavřena dne 29. 3. 1996 na dobu určitou (od 1. 10. 1995 do 30. 9. 1996) mezi původními žalobci Františkem a Miladou Hronkovými jako pronajímateli a žalovaným a Antonínem Semrádem jako nájemci, následně byly uzavřeny dva dodatky k nájemní smlouvě na období od 1. 10. 1996 do 30. 9. 1997 a od 1. 10. 1997 do 30. 9. 1998, když poté se nájemní smlouva prodlužovala vždy na rok, neboť žalobci nepodali žalobu na vyklizení, resp. odstranění stavby čerpací stanice, resp. pokud ji podali, vzali tuto žalobu následně zpět, a tím se obnovila nájemní smlouva. Této námitce žalovaného však odvolací soud nepřisvědčil, když tak neučinil ani okresní soud, neboť sice podle ust. § 676 odst. 2 občanského zákoníku by se mohla i po skončení nájmu nájemní smlouva prodloužit, pokud by nebyla u soudu podána žaloba na vyklizení nemovitosti či odstranění stavby. Pokud tak však žalobci u soudu učinili a podali dne 29. 10. 2001 žalobu na vyklizení pozemkové parcely č. X1 aYvk. ú. Vyžice proti žalovanému Antonínu Semrádovi, nájemní poměr uzavřený mezi žalobci a žalovaným a Antonínem Semrádem se znovu v roce 2001 neobnovil na další rok, a i když byla žaloba později vzata zpět a řízení bylo zastaveno, má odvolací soud za to, že zastavením řízení se nájemní poměr mezi účastníky rozhodně znovu neobnovil. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem tudíž uzavřel, že žalovaný neužívá pozemkovou parcelu pod čerpací stanicí na základě nájemní smlouvy, ale bez právního důvodu. Pokud jde o požadavek žalobců, aby jim žalovaný vydal bezdůvodné obohacení i za užívání pozemkových parcel č. X2, a X3 a X4, které slouží mimo jiné i k přístupu k čerpací stanici žalovaného (nejde přitom o běžnou čerpací stanici, ale žalovaný má zhruba 30 zákazníků - zemědělců, kteří si sami čerpají v této stanici pohonné hmoty do svých zemědělských strojů), dospěl odvolací soud k závěru, že i tento požadavek žalobců je důvodný. Odvolací soud nesdílí námitku žalovaného, že jde o veřejnou účelovou komunikaci, byť Obecní úřad ve Vyžicích soudu sdělil, že tyto nemovitosti za účelovou komunikaci považuje. Odvolací soud však má za to, že žalobci nikdy nedali souhlas k veřejnému užívání svých pozemků (pozemky se nacházejí v bývalém areálu JZD, který nyní není sice oplocený, ale přesto ho lze podle fotografií založených ve spise považovat za určitý areál, který není běžně veřejností užíván, rozhodně ho k průjezdu nepotřebuje, neboť vedle areálu bývalého JZD je státní silnice) a odkazuje proto na četnou judikaturu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 4003/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2As 44/2011-99), podle níž je nezbytnou podmínkou užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace souhlas vlastníka, který v dané věci absentuje. Této skutečnosti si ostatně musel být žalovaný vědom již v době, kdy koupil stavbu čerpací stanice na cizím pozemku, neboť s žalobci původně uzavřel nájemní smlouvu, která ho opravňovala k užívání jak pozemku pod čerpací stanicí, tak ostatních pozemků, které mu slouží k podnikání, tedy i k tomu, aby jeho klienti mohli čerpat pohonné hmoty v jeho čerpací stanici. Žalobci mají navíc uzavřeny nájemní smlouvy i s dalšími vlastníky staveb v areálu bývalého JZD, a to Ing. Turkem a Tomášem Karelou, kteří ke svému podnikání rovněž využívají pozemky jiných vlastníků - žalobců a nájemné za užívání předmětných pozemků žalobcům platí.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především následující. Okresní soud zjistil správně ze zprávy silničního správního úřadu (která je podle názoru stěžovatele pro soudu závaznou), že pozemky p. č. X1, X2, X3 a X4 jsou veřejnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., avšak přesto uzavřel, že stěžovatel se bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníků pozemků, které jsou veřejnou účelovou komunikací. To je však protimluv, protože účelovou komunikaci lze jako pozemní komunikaci užívat bezplatně (dále stěžovatel píše formulačně o obecném užívání). S tím se však okresní soud nevypořádal, načež odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru o charakteru pozemků - že nejde o účelovou komunikaci z důvodu neexistence souhlasu vlastníků pozemků k veřejnému užívání jejich pozemků, aniž by stěžovatele o svém odlišném právním závěru poučil, a postupoval tak překvapivě. Odvolací soud k tomuto závěru (o neexistenci souhlasu vlastníků pozemků k veřejnému užívání jejich pozemků) nedospěl na podkladě důkazů, ale jen na podkladě vlastní úvahy. To přesto, že postačuje konkludentní jednání a toto jednání lze spatřovat v tom, že nejméně 24 let jsou pozemky zcela veřejně přístupné a žalobci nikdy nežádali silniční úřad o změnu stanoviska, že pozemky nejsou účelovou komunikací. Stěžovatel dále namítá, že došlo k obnovení nájmu pozemků a že Ing. Turek a Tomáš Karela pozemky rovněž užívají, a přesto po nich žalobci ničeho nepožadují. Stěžovatel též nesouhlasí s tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit veškeré náklady řízení, když byly žalobci ze 2/3 neúspěšní.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby žalovaným v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly. Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jejich argumentaci (viz výše). Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.

12. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. S námitkou o obnovení nájmu pozemků se odvolací soud přesvědčivě vypořádal na str. 7. Pokud stěžovatel namítl, že Ing. Turek a Karela též pozemek žalobce užívali a žalobci po nich nic nepožadovali, pak Ústavní soud uvádí, že je jen věcí úvahy žalobců, zda těchto zbývajících 2/3 bezdůvodného obohacení budou vymáhat či nikoli. Totiž jen žalobci jsou nositeli práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž jde o právo, nikoli o povinnost, a z definice subjektivního práva plyne, že právo může, ale nemusí být vymáháno, neboť respektuje svobodu (autonomii vůle) svého nositele. Nákladům řízení se soudy řádně věnovaly (nalézací soud na str. 5, odvolací soud na str. 9 předmětného rozhodnutí). Stěžovatel namítl překvapivost právního názoru odvolacího soudu, podle kterého nejde o účelovou komunikaci z důvodu neexistence souhlasu vlastníků pozemků k veřejnému užívání jejich pozemků. Podle Ústavního soudu však nejde o právní názor, který účastník řízení nemohl předpokládat. Stěžovatel nejprve před okresním soudem účelovou komunikací vůbec neargumentoval. To se stalo až v pozdějším průběhu řízení (srov. str. 2 rozsudku okresního soudu, str. 3 odvolacího rozsudku), pročež mu muselo být zřejmé, že je "ve hře" i závěr, že pozemek tento charakter mít nemusí. To i proto, že tuto námitku o účelové komunikaci žalobci (v žalobě, resp. v řízení) zjevně nesdíleli. Proti překvapivosti tohoto názoru dále konkrétně argumentuje i odvolací soud (srov. str. 8 rozsudku). Stejně tak nelze hovořit o vázanosti odvolacího soudu názorem správního orgánu, neboť ze strany obecního úřadu šlo pouze o zprávu (sdělení) v rámci tohoto civilního řízení (a contrario předcházející např. rozhodnutí, případně zakládající právní jistotu). Stěžovatel dále rozporuje skutkové zjištění odvolacího soudu o neexistenci souhlasu vlastníků pozemků k veřejnému užívání jejich pozemků. To i v tom smyslu, že podle jeho názoru postačuje konkludentní jednání, které lze spatřovat v tom, že nejméně 24 let jsou pozemky zcela veřejně přístupné. I na tomto poli však odvolací soud racionálně argumentuje, když sice uznává neoplocení pozemku, avšak na straně druhé poukazuje na fotografie ve smyslu z nich plynoucího závěru, že jde o areál, který není běžně veřejností užíván, která ho k průjezdu nepotřebuje, neboť vedle je státní silnice. Zde odvolací soud argumentačně dodává, že touto skutečností si musel být vědom i sám stěžovatel, neboť se žalobci původně uzavřel nájemní smlouvu, která ho opravňovala k užívání jak pozemku pod čerpací stanicí, tak ostatních pozemků, které mu slouží k podnikání.

13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru