Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 124/06Usnesení ÚS ze dne 09.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříksoudce/podjatost
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.124.06
Datum podání17.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 124/06 ze dne 9. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem v Praze 3, Libická 1832/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, čj. Nco 282/2005-3241, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora označeného usnesení. Vrchní soud v Praze tímto usnesením rozhodl k podání stěžovatele tak, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. Jaromír Harmach není vyloučen z projednávání a rozhodování o návrhu stěžovatele (v řízení před obecnými soudy úpadce) na zproštění funkce správce konkursní podstaty úpadce. Vrchní soud upozornil, že stěžovatel (úpadce) argumentuje předchozím procesním postupem soudce ve stěžovatelově věci, což není ve smyslu ust. § 14 odst. 4 o. s. ř. důvod pro vyloučení soudce z projednávané věci.

Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti upozorňuje na údajné protizákonnosti, kterých se dopouští ve svém postupu v konkursním řízení správce konkursní podstaty, na to, že soudce JUDr. Harmach opakovaně zamítl návrh na zproštění správce konkursní podstaty funkce, na to, že si na postup soudce stěžovatel opakovaně stěžoval. Stěžovatel shrnuje, že je mezi soudcem a správcem zvláštní poměr, což ve smyslu judikatury Ústavního soudu jsou důvody pro vyloučení soudce z rozhodování o návrhu na zproštění správce konkursní podstaty funkce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Některé argumenty stěžovatele se předně netýkají a týkat nemohou napadeného usnesení, ale naopak stěžovatelem tvrzených nezákonností v průběhu konkursního řízení. Tyto důvody ústavní stížnosti ovšem Ústavní soud nemůže vůbec posuzovat, protože je vázán petitem stížnosti, která brojí jen proti v záhlaví uvedenému usnesení Vrchního soudu, kterým Vrchní soud rozhodoval o podjatosti soudce JUDr. Harmacha.

V žádném rozhodnutí Ústavní soud kromě toho nejudikoval, že by důvodem podjatosti konkursního soudce bylo i to, že jmenuje určitého správce konkursní podstaty, a proto již nemůže takovéhoto správce nijak posuzovat ani ho odvolat. Pokud odkazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, ta se týká jiné situace. Např. v případě nálezu III. ÚS 449/04, i podle řady dalších nálezů citovaných stěžovatelem, šlo o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení, a současně s tím projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení). "Incidenční řízení je řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty. Vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty má specifickou povahu a není zcela neutrální. Podle Ústavního soudu je třeba právě tuto okolnost považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví § 14 odst. 1 o. s. ř." (viz Sb.n.u.ÚS, sv. 35, str. 541). Naopak na situaci, kdy týž soudce jmenuje správce konkursní podstaty a pak k návrhu úpadce rozhoduje o jeho odvolání, není nic protiústavního. Ústavní soud proto nevidí ani nic protiústavního na tom, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení aplikoval ust. § 14 odst. 4 o. s. ř., podle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Ústavní soud se konečně nemůže ztotožnit ani s třetí rovinou stěžovatelových argumentů, podle nichž si stěžovatel na soudce opakovaně stěžuje, což muselo vzbudit značnou nelibost soudce, který se musel nutně stát podjatým. V případě akceptace takovéhoto výkladu by se stala otázka podjatosti soudce zcela závislá od procesních úkonech účastníků řízení, což je zcela zjevně neudržitelná výkladová konstrukce, zjevně rozporná nejen se zákonem, ale též s ústavním pořádkem.

Ze všech těchto důvodů nemohla být ústavní stížnost úspěšná. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Co se týče návrhu stěžovatele na přiznání úhrady nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na ust. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález II. ÚS 53/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 195 (na str. 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, neshledal důvody k takovémuto postupu.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2006

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru