Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 124/03Nález ÚS ze dne 11.12.2003Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci - objektivní odpovědnost

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat m... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Vlastnictví
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 144/31 SbNU 281
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.124.03
Datum vyhlášení11.12.2003
Datum podání11.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

23/1991 Sb., § 1 odst.1, § 6 odst.1

40/1964 Sb., § 442 odst.1, § 442 odst.2

58/1969 Sb., § 1 odst.1, § 1 odst.2, § 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 124/03 ze dne 11. 12. 2003

N 144/31 SbNU 281

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci - objektivní odpovědnost

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 11. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 124/03 ve věci ústavní stížnosti F. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 330/2001 o zamítnutí stěžovatelova dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 17. 8. 2000 sp. zn. 15 Co 320/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze 7. 3. 2000 sp. zn. 4 C 146/99, jímž bylo částečně vyhověno stěžovatelově žalobě proti České republice, Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. prosince 2002 sp. zn. 25 Cdo 330/2001 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 330/2001, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve spojitosti s tím i jeho právo upravené v čl. 11 Listiny.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, stěžovatel se podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, žalobou domáhal na České republice, Ministerstvu spravedlnosti, náhrady škody ve výši 1 193 800 Kč. Uvedená částka měla představovat ušlý zisk - nájemné, které by získal z pronájmu domu č. p. 14, postaveného na parcele č. 88 v obci a katastrálním území S. Ohledně uvedených nemovitostí rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 3. 1984 sp. zn. 1 T 16/84 [kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. c) trestního zákona] byl stěžovateli uložen podle § 51 odst. 1 písm. b) trestního zákona trest propadnutí majetku, načež stěžovatelovo odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 6. 1984 sp. zn. 3 To 461/84 zamítl. V dané věci poté Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 25. 6. 1996 sp. zn. 2 Tzn 79/96 rozhodl tak, že citovaným rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele, a proto jej spolu s rozsudkem okresního soudu zrušil. Následně Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 9. 3. 1998 sp. zn. 5 T 172/96 zprostil stěžovatele v celém rozsahu obžaloby. Výše zmíněné žalobě na náhradu škody Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 8. 7. 1999 č. j. 4 C 146/99-29 vyhověl, když dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou stěžovateli nezákonným rozhodnutím podle § 1 odst. 1 a 2 a § 6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., jež mu vznikla ve formě ušlého zisku ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku; přestože občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991 tento pojem neznal, uvedené ustanovení dle soudu umožňovalo náhradu "jiné škody" spočívající v tom, že v důsledku škodné události nedošlo u poškozeného ke zvětšení nebo rozmnožení jeho majetku. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře však svým usnesením ze dne 9. 11. 1999 č. j. 15 Co 637/99-50 rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil, a to (mimo jiné) ve výroku ohledně částky 930 251,50 Kč, přičemž vytknul okresnímu soudu také to, že stěžovateli přiznal náhradu jiné škody podle § 442 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, aniž by zdůvodnil existenci zavinění ve formě úmyslu na straně škůdce, jež je podmínkou pro přiznání náhrady této škody.

Dne 7. 3. 2000 vydal pod č. j. 4 C 146/99-70 Okresní soud v Pelhřimově rozsudek, kterým žalobě stěžovatele v částce 403 951,50 Kč vyhověl, v částce 513 300 Kč žalobu zamítl a v částce 13 000 Kč řízení na návrh stěžovatele zastavil. V odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval, že nárok stěžovatele se posuzuje podle zákona č. 58/1969 Sb. a je třeba jej rozdělit na dvě časová období, a to do 31. 12. 1991 a od 1. 1. 1993. Pokud jde o prvně uvedené období, dle závazného právního názoru vysloveného v předcházejícím usnesení krajského soudu je možno náhradu "jiné škody" podle § 442 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, přiznat jen, bude-li prokázáno, že trest byl stěžovateli ukládán s úmyslem způsobit mu škodu. To se však nepodařilo prokázat, neboť soudce, jenž rozhodoval, měl sice v úmyslu rozsudek vyhlásit tak, jak posléze i učinil, ale jako osoba, která aplikuje na určitý skutkový základ právo, nikoliv jako osoba, která by měla v úmyslu stěžovateli způsobit svým rozhodnutím škodu. Jak totiž vyplynulo z příslušného trestního spisu, původní rozsudek byl sice zrušen Nejvyšším soudem na základě stížnosti pro porušení zákona, avšak nebylo tomu tak pro trestný čin soudce, který rozsudek vyhlašoval, ale v důsledku právní úvahy, resp. výkladu práva, a ne v úmyslu soudce při rozhodování. K odvolání stěžovatele i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 8. 2000 č. j. 15 Co 320/2000-98 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil přitom námitce stěžovatele vztahující se k nároku na náhradu škody do 31. 12. 1991 v tom smyslu, že zákon č. 58/1969 Sb. vychází z objektivní odpovědnosti státního orgánu za škodu způsobenou jeho rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, avšak neztotožnil se s ním, pokud jde o jeho tvrzení, že zkoumání jakékoliv formy zavinění při rozhodovací činnosti státního orgánu je nepatřičné. Odvolací soud byl toho názoru, že pokud z hlediska způsobu a rozsahu náhrady škody je nutno podpůrně aplikovat občanský zákoník, nezbývá než se zabývat otázkou případného úmyslu; v případě, že nebude prokázán, nelze náhradu "jiné škody" přiznat. V posuzované věci stěžovatel neprokázal, že by soudci navrhovateli uložili trest propadnutí majetku s úmyslem způsobit mu škodu. Uložení trestu vyplývalo z povahy trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, a tak rozhodování soudců jako osob aplikujících právo na určitý skutkový stav, nelze považovat za úmyslné jednání ve vztahu ke způsobené škodě.

Rozsudkem Nejvyššího soudu, jenž je napaden touto ústavní stížností, pak bylo zamítnuto (rovněž) dovolání stěžovatele proti výše citovanému rozsudku krajského soudu. Dovolací soud, obdobně jako soud odvolací, vyjádřil souhlas s tvrzením stěžovatele, že odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb. je odpovědností objektivní (odpovědností za výsledek), tzn. bez ohledu na zavinění, a že stát se při splnění podmínek odpovědnosti nemůže zprostit své povinnosti nahradit škodu, a to ani poukazem na okolnost, že škodu nezavinil. K závěru o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o trestu se nezkoumá otázka zavinění, ale jen podle § 6 citovaného zákona to, zda byl zčásti nebo zcela vykonán trest a v pozdějším řízení došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, zda vznikla škoda a mezi těmito skutečnostmi existuje příčinná souvislost. Zákonem stanovené podmínky odpovědnosti státu za škodu však nelze zaměňovat s podmínkami, které jsou významné pro rozsah náhrady škody. Protože zákon č. 58/1969 Sb. neobsahuje - ve vztahu k posuzovanému případu - žádné speciální ustanovení o rozsahu náhrady škody, posuzuje se tato otázka podle občanského zákoníku (§ 442). Podle § 686 občanského zákoníku není-li uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992, avšak vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před tímto datem se posuzují podle předpisů dosavadních. Proto je třeba nárok na náhradu škody vzniklý stěžovateli před rokem 1992 posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 1991. Ten vedle náhrady "skutečné škody" (§ 442 odst. 1) upravoval též náhradu "jiné škody" (§ 442 odst. 2) spočívající v tom, že nenastalo zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikovaného pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971. Soud však mohl povinnost k náhradě jiné škody uložit pouze tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně a odporovalo-li by její nepřiznání pravidlům socialistického soužití. Z toho je zřejmé, že i v případech tzv. objektivní odpovědnosti, při níž se jinak zavinění nezjišťuje, bylo zavinění ve formě úmyslu na straně škůdce zákonnou podmínkou pro přiznání náhrady "jiné škody". Jestliže odvolací soud dovodil, že zavinění touto formou nebylo prokázáno, a vyšel-li ze správného právního názoru, že není splněna podmínka pro přiznání nároku na náhradu jiné škody spočívající v ušlém zisku za pronájem nemovitosti před 31. 12. 1991, posoudil věc po právní stránce správně.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy mu sice daly za pravdu v tom, že odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. je odpovědností objektivní, ale na druhou stranu po něm žádaly, aby v řízení prokazoval, že tzv. jiná škoda (tj. ušlý zisk) mu byla způsobena úmyslně, jak upravoval § 442 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992. Vzhledem k povaze odpovědnosti podle zákona č. 58/1969 Sb. není třeba zavinění prokazovat. Dle názoru stěžovatele je ústavní pořádek České republiky založen na principu maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva, přičemž obsahem práva vlastnického je právo majetek vlastnit, z čehož pak vyplývají další vlastnická práva, např. brát užitky z takového majetku. V daném případě byl stěžovateli odňat majetek nezákonným rozhodnutím soudu, čímž byl po řadu let vyloučen z veškerých vlastnických práv. Již s ohledem na princip obecné spravedlnosti se stěžovatel domnívá, že by mu takto vzniklá škoda měla být uhrazena. Podle závěrů obecných soudů by ovšem každý, komu byla nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem způsobena "jiná škoda" do 1. 1. 1992, byl zcela vyloučen z možnosti její náhrady. Stěžovatel dále poznamenal, že si nedokáže představit, jakým způsobem by mohl prokázat, že rozhodnutím v trestním řízení, na kterém se podílelo šest soudců, mu tito soudci svou rozhodovací činností způsobili škodu úmyslně. Odpovědnost za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. je založena na principu objektivní odpovědnosti právě proto, že nic podobného prokazovat nelze. Navíc citovaný zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním. Dle stěžovatele uvedená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny a v souvislosti s tím i čl. 11 odst. 1 Listiny, k čemuž stěžovatel dodává, že upravuje-li podmínky a podrobnosti realizace práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny), pak takový zákon nemůže nárok na náhradu škody zcela negovat a ústavně zaručené základní právo popřít. S ohledem na výše uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 zákona zrušil.

Ústavní soud si vzhledem k ustanovení § 42 odst. 4 zákona vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud odkázal na svou argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, přičemž ji považuje i nadále za správnou. K tomu doplnil, že požadavek dřívější právní úpravy na úmyslné zavinění pro přiznání náhrady jiné škody vyplýval ze společných ustanovení o rozsahu a způsobu náhrady škody, která platila ve vztahu ke všem případům obecné i zvláštní odpovědnosti včetně odpovědnosti objektivní. Není proto důvodu z tohoto právního režimu vyjímat vztahy, v nichž je stranou povinnou stát. Dále uvedený účastník poukázal na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže si atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, postupují-li ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny; proto mu nepřísluší přezkoumávat právní závěry obecných soudů, a to ani tehdy, kdyby se s nimi sám neztotožňoval, jestliže napadené rozhodnutí nezasahuje do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost spočívající v polemice s právními závěry obecných soudů pouze s obecnou výtkou protiústavnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, jež mu nepřísluší. Vzhledem k tomu účastník řízení navrhuje ústavní stížnost podle § 42 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout. Ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdává.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout až tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Taková skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu i v posuzovaném případě, a tak je ústavní stížnost důvodná.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uplatňuje své námitky vztahující se k interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva obecnými soudy, konkrétně zákona č. 58/1969 Sb. ve spojení s občanským zákoníkem, a to z velké části tak, jak je uplatnil v řízení před obecnými soudy, nicméně ústavní stížnost nepostrádá ani ústavněprávní argumentaci, kdy stěžovatel v návaznosti na tyto své námitky poukazuje (primárně) na čl. 36 odst. 3 a v souvislosti s ním na čl. 11 Listiny, jež měly být v důsledku tohoto údajně nesprávného výkladu a použití práva porušeny, a současně v ústavní stížnosti předkládá pro toto své tvrzení zdůvodnění. Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) byl proto nucen se především vypořádat s otázkou výkladu a případného použití čl. 36 odst. 3 Listiny na posuzovaný případ.

Za obecné a prvotní východisko považuje Ústavní soud právní závěry, jež vyslovil ve svém nálezu ze dne 22. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 245/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 128). V tomto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné uvedl, že Listina, jejíž součástí je i zmiňovaný čl. 36 odst. 3, byla do našeho právního řádu (resp. do právního řádu tehdejší ČSFR) začleněna ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky, tento zákon byl schválen dne 9. 1. 1991 a účinnosti nabyl dne 8. 2. 1991. Základním ustanovením tohoto zákona byl § 1 odst. 1, podle něhož "Ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou.", a dále § 6 odst. 1, jenž ukládal, že "Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou nejpozději do 31. 12. 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou nejsou v souladu.". Z toho pak Ústavní soud dovodil, že by bylo v rozporu s Listinou po 8. 2. 1991, kdy tato ústavní norma vstoupila v platnost, používat při aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. výklad, který by byl v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny a v důsledku toho rovněž s principy materiálního právního státu a s chápáním spravedlnosti jako cíle, kterého má být v soudním řízení dosaženo.

Z toho vyplývá, že byť nezákonné rozhodnutí bylo vydáno a posuzovaná škoda v zásadě vznikla stěžovateli před tím, než Listina nabyla účinnosti, daný případ je nutné posuzovat nejen z hlediska zákona č. 58/1969 Sb. a občanského zákoníku, ale také, resp. především z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny. Uvedené ustanovení přitom hovoří o právu každého na "náhradu škody". Škodou se v občanskoprávní nauce rozumí majetková újma (ztráta), kterou lze objektivně vyjádřit (vyčíslit) obecným ekvivalentem, tj. penězi; škodu je možno třídit z více hledisek, přičemž za základní je považováno její dělení na škodu skutečnou a na ušlý zisk (prospěch) (srov. např. Knappová, M., Švestka, J., a kol.: Občanské právo hmotné, sv. II., 3. vydání, ASPI 2002, str. 446 a násl.; Fiala, J., a kol.: Občanské právo hmotné, 3. vydání, MU a Doplněk, Brno, 2002, str. 353 a násl.). Z toho lze dovozovat, že současná právní teorie pod pojem "škoda" zahrnuje jak škodu skutečnou, tak ušlý zisk, a takto škodu chápe i pozitivní právní úprava (§ 442 odst. 1 občanského zákoníku), jež nahradila úpravu postavenou na poněkud zavádějící koncepci rozlišování škody na "škodu" a "jinou škodu" (viz např. Češka, Z., a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Díl II., Panorama, Praha, 1987, str. 475). Ústavnímu soudu není znám důvod, proč by tomu mělo být jinak z hlediska ústavněprávního, a tak je možno konstatovat, že používá-li čl. 36 odst. 3 Listiny pojem "škoda", je tím nepochybně míněna jednak škoda skutečná, jednak ušlý zisk. Vznik škody ve formě ušlého zisku není na vzniku "skutečné" škody nijak závislý a také často může představovat škodu jedinou, jak je tomu ostatně i v posuzovaném případě.

Současná právní úprava v občanském zákoníku vychází ze zásady plné občanskoprávní náhrady způsobené škody, jež dle obecně uznávané občanskoprávní nauky "náleží v současných podmínkách tržního hospodářství, demokracie a posilování úlohy právního státu k hlavním zásadám občanského práva" (viz Knappová, M., Švestka, J., a kol., lit. shora, str. 422 - 423). I když tato zásada nemusí být přijímána jednotně (srov. i § 1324 obecného zákoníku občanského), zřejmě nebude sporu o tom, že smyslem a účelem čl. 36 odst. 3 Listiny je odčinění (z hlediska posuzovaného případu majetkové) újmy v takovém rozsahu, aby negativní následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci ve vztahu k dotčenému subjektu byly zcela eliminovány nebo alespoň v maximální možné míře minimalizovány. Ostatně jiné pojetí náhrady škody by mohlo být v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, protože na základě čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva") zjistí-li Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") porušení příslušných ustanovení Úmluvy, může přiznat poškozenému, není-li náprava dle vnitrostátního práva dostatečná, spravedlivé zadostiučinění. Při aplikaci uvedeného ustanovení pak posuzuje jak nemateriální, tak materiální újmu, resp. peněžní a nepeněžní škodu (non-pecuniary a pecuniary damage), a v rámci druhého případu zohledňuje i ušlý zisk (loss of profit). V této souvislosti poukazuje Ústavní soud např. na rozhodnutí Evropského soudu ze dne 15. 11. 2002 ve věci Tona v. Italy, č. 33252/96 (nepubl.), ve kterém stěžovateli, jakožto vlastníkovi bytu, který nemohl - v důsledku porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 6 odst. 1 Úmluvy státem - používat, byla přiznána kompenzace ušlého příjmu z nájemného.

V návaznosti na výše uvedené okolnosti však může vyvstat otázka, zda či do jaké míry lze právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny omezit, a to s ohledem na čl. 36 odst. 4 Listiny, jenž zakotvuje, že podmínky a podrobnosti i práva na náhradu škody nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem stanoví zákon. Při jejím posuzování je třeba vycházet z čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny, který stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, přičemž musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Obdobně tomu je i v případech odškodnění na základě čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle něhož je povinností státu, jak je dovozováno v odborné literatuře, poskytnout spravedlivé či přiměřené odškodnění, a přestože každý stát v daném ohledu má určitý prostor k uvážení, podstatný obsah práva na odškodnění musí zůstat nedotčen; přitom je třeba brát ohled i na konkrétní okolnosti případu (viz Frowein, J., Peukert, W.: Europäische Menschenrechts-konvention, EMRK-Kommentar, 2. vydání, E. P. Engel Verlag, Kehl, 1996, str. 810 a násl., vč. odkazů na judikaturu Evropského soudu; obdobně tomu je i u odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, viz str. 148).

Z výše uvedeného vyplývá, že pro posouzení daného případu je rozhodující, zda podstata a smysl práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny zůstaly s přihlédnutím k čl. 4 Listiny zachovány, resp. byl-li zachován podstatný obsah tohoto práva. Přestože obecné soudy dospěly k závěru, že odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., jež stěžovateli byla způsobena do 31. 12. 1991 ve výši 513 300 Kč, je dána, její náhradu nelze přiznat, neboť tomu brání ustanovení § 442 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (ve spojení s § 20 zákona č. 58/1969 Sb.), jenž upravuje způsob a rozsah náhrady škody a podle kterého lze náhradu "jiné škody" (tj. i ušlý zisk) přiznat pouze tehdy, byla-li mimo jiné způsobena úmyslně. Je tedy zřejmé, že škoda, jež vzhledem k okolnostem daného případu vznikla pouze v podobě ušlého zisku, nebyla nahrazena. Jak však Ústavní soud dovodil již výše, z ústavněprávního hlediska v zásadě postrádá smysl rozlišovat, zda se jedná o skutečnou škodu nebo ušlý zisk. Pro škodu jako takovou či pro její jednotlivé druhy by mělo platit, že zákon může upravit způsob a rozsah toho, jak má být škoda hrazena, to však za předpokladu, bude-li podstata daného práva zachována. Tomu tak samozřejmě není tehdy, je-li takové právo nejen zásadním způsobem omezeno, ale (dokonce) zcela popřeno, jak se stalo v posuzovaném případě.

V obecné rovině snad lze diskutovat o důvodech, které by mohly vázání náhrady ušlého zisku na úmyslné jednání škůdce věcně ospravedlňovat, v posuzovaném případě však je takový postup ústavně neakceptovatelný. Odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí má v systému obecné odpovědnosti za škodu specifickou povahu a je, jak poukazuje stěžovatel, vystavěna, resp. z povahy věci musí být vystavěna na principu objektivním; jsou-li již předpoklady vzniku odpovědnosti naplněny, je protismyslné požadovat po poškozených "navíc" prokázání zavinění, byť již v rámci ustanovení o rozsahu náhrady škody (viz dále), aby se domohli spravedlivého odškodnění, nehledě na to, že zřejmě u většiny případů ušlého zisku, jak rovněž stěžovatel poukazuje, by byla pro povahu věci náhrada škody zcela vyloučena. Jinak řečeno, Ústavnísoud nezjistil důvod pro to, aby u škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bylo, a to z hlediska předpokladů pro její náhradu, rozlišováno, zda tato škoda byla způsobena státem úmyslně či nikoliv. V této souvislosti nelze nepřipomenout, že obdobná podmínka, alespoň pokud jde o její "smysl", zakotvená v § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), byla důvodem zásahu Ústavního soudu, jak je zřejmé z jeho nálezu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (vyhlášen pod č. 234/2002 Sb. a uveřejněn též ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53). Ústavní soud v uvedeném nálezu v daném kontextu konstatoval následující: "Má-li tedy každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání vzniklé zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít.".

Argumentace Nejvyššíhosoudu, že příslušná úprava způsobu a rozsahu náhrady škody platila i pro jiné druhy objektivní odpovědnosti, nemůže obstát, neboť v posuzovaném případě se jedná o případ zvláštní odpovědnosti, kdy právo stěžovatele je ústavně garantováno, a kromě toho je otázkou, zda i u jiného typu objektivní odpovědnosti by se nejednalo o úpravu v rozporu s principy právního státu. Ve vztahu k právním názorům Nejvyššího soudu lze konstatovat, že § 442 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 1991) v posuzovaném případě nelze svou podstatou považovat za úpravu rozsahu náhrady škody, nýbrž za další, a s ohledem na § 1 zákona č. 58/1969 Sb. nepřípustný předpoklad odpovědnosti státu za způsobenou škodu, resp. z pohledu čl. 36 odst. 3 Listiny nepřípustnou překážku (podmínku) náhrady škody z této odpovědnosti vyplývající. Tyto důvody vedly Ústavní soud k plnému ztotožnění se s názorem stěžovatele v tom, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu porušuje jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 11 Listiny. Toliko jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že interpretace § 20 zákona č. 58/1969 Sb. ve spojení s § 442 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění v předmětné době, hledisky plynoucími z čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny je omezena toliko na skutkové a právní okolnosti rozhodované věci a nepředstavuje rozšíření podmínek občanskoprávní odpovědnosti s retroaktivními dopady.

Vzhledem k tomu, že na daný případ aplikovaná právní úprava byla zrušena (zákon č. 58/1969 Sb.), resp. novelizována (§ 442 občanského zákoníku), přičemž příslušná přechodná ustanovení (§ 868 občanského zákoníku, § 36 zákona č. 82/1998 Sb.) sama o sobě protiústavní patrně nejsou, není postup podle § 78 odst. 2 zákona možný a ostatně ani nezbytný, neboť vzniklou protiústavnost lze ze strany obecnýchsoudů odstranit ústavně konformním výkladem předmětných právních norem, dle něhož vzhledem k čl. 36 odst. 3 Listiny, ale i § 1 zákona č. 58/1969 Sb., nelze § 442 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 1991) aplikovat.

Ústavnísoud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona stěžovateli vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru