Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1235/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1235.15.1
Datum podání27.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1235/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Danou Juroškovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Mírové náměstí 3d/519, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2014 č. j. 5 To 87/2014-2463 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2014 č. j. 45 T 10/2010-2445, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 27. 4. 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele a V. Z., jako spoluodsouzeného, na povolení obnovy řízení. Krajský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že návrhy obou odsouzených nepřinášejí žádné nové skutečnosti ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť všechny skutečnosti, kterými se odsouzení snaží dokázat nesprávnost původního odsuzujícího rozsudku, byly soudy známy již v původním řízení. Stížnosti, které oba odsouzení podali proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu, zamítl napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatelova stížnost byla přitom podána toliko formálně, zůstala však neodůvodněna. Ani jedné ze stížností však nemohl vrchní soud vyhovět a ztotožnil se s hlavními argumenty soudu krajského.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že vrchní soud neměl nechat jeho stížnost neodůvodněnou, ale měl stěžovatele kvalifikovaně vyzvat k jejímu doplnění, spolu s poučením o následcích jejího nedoplnění. Vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti lze uvádět nové důkazy a skutečnosti, byl stěžovatel zkrácen na svých procesních právech. Dále stěžovatel obsáhle uvádí kontext případu a jednotlivé skutečnosti, kterým soudy dle jeho názoru nevěnovaly dostatečnou pozornost. Soudy měly kupříkladu provést výslechy osob, jejichž výpovědi byly v původním řízení toliko čteny. Rozhodující soudy dle něj rovněž nerespektovaly závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1326/13 ze dne 4. 12. 2013. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Za nejdůležitější ze stěžovatelem uplatněných námitek je nutno považovat tvrzené pochybení vrchního soudu, spočívající v nezaslání výzvy stěžovateli k doplnění jím podané stížnosti. Tuto námitku však považuje Ústavní soud za neopodstatněnou z toho důvodu, že z principů spravedlivého procesu nelze dovodit povinnost soudu vyzývat nota bene advokátem zastoupeného účastníka k doplnění podaného řádného opravného prostředku, k jehož podání je navíc účastníkům ze zákona dána jen krátká lhůta (srov. ustanovení § 143 trestního řádu). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že mezi vydáním usnesení krajského soudu a vydáním usnesení vrchního soudu přitom uplynuly téměř tři měsíce a stěžovatel i tak mohl mít bezpochyby dostatek času odůvodnit jím podanou stížnost.

7. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v napadeném řízení nevyužil kvalifikovaným způsobem všechny opravné prostředky, lze všechny jeho ostatní námitky považovat pro účely řízení o ústavní stížnosti za irelevantní, neboť Ústavní soud může jen těžko prohlásit postup při vyřizování pouze formálně podané stížnosti za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Jen pro úplnost Ústavní soud stručně konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zjevné, že obecné soudy se nově předloženým skutečnostem dostatečně pečlivě věnovaly, načež dospěly k racionálnímu a nesvévolnému názoru o nesplnění podmínek pro obnovu řízení. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy nerespektovaly závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1326/13 ze dne 4. 12. 2013. Vrchní soud na str. 4 napadeného usnesení uvádí ve shodě s uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, že smlouva předložená odsouzenými v řízení o povolení obnovy řízení je sice novou skutečností, nemá však žádný vliv na rozhodující závěry o vině stěžovatele.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru