Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1233/11 #1Nález ÚS ze dne 15.09.2011Porušení práva navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení a k odstranění vad návrhu jako důsledek nesplnění zákonné poučovací povinnosti soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
poučení
kupní smlouva
právní úkon/neplatný
vlastnické právo/přechod/převod
Poučovací povinnost
Bezdůvodné obohacení
procesní postup
legitimace/aktivní
vůle/svoboda/vážnost
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 161/62 SbNU 401
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1233.11.1
Datum vyhlášení04.10.2011
Datum podání27.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 457, § 553 odst.1, § 37 odst.2, § 458 odst.1, § 458 odst.2

513/1991 Sb., § 446, § 262 odst.1

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 5, § 118a odst.3, § 205a odst.1 písm.d, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Povinnost předložit důkazy k prokázání svých tvrzení nemůže jít k tíži účastníka řízení, jestliže obecný soud porušil svou poučovací povinnost a o nutnosti předložit návrhy důkazů (resp. doplnit dokazování) účastníka řádně nepoučil.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. K. zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nálezem ze dne 15. 9. 2011 rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 101/2010-81 ze dne 19. 1. 2011 a rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 52 C 255/2006-60 ze dne 1. 10. 2009 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Návrh vedlejšího účastníka P. S., aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost náhrady nákladů řízení, byl zamítnut.

Narativní část

Stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem dvě kupní smlouvy na automobil, přičemž první smlouva neobsahovala ujednání o ceně a druhá obsahovala ujednání o tom, že závazkový vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem. V době uzavření smlouvy byl vlastníkem automobilu subjekt, jenž stěžovateli poskytl úvěr na jeho koupi; této skutečnosti si stěžovatel nebyl vědom. Stěžovatel následně podepsal dvě uznání závazku, na jejichž základě podal vedlejší účastník proti stěžovateli žalobu na zaplacení částky 85.000,- Kč, jíž městský soud napadeným rozsudkem vyhověl. Napadeným rozsudkem také městský soud zamítl nárok vedlejšího účastníka na smluvní pokutu, dále pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítl stěžovatelův návrh na vydání předmětného vozidla oproti zaplacení rozdílu mezi cenou ke dni 10. 11. 2004 a cenou současnou a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí městského soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení. Podle stěžovatele jej obecné soudy nepoučily o potřebě navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení a krajský soud navíc důkaz prokazující jeho aktivní legitimaci odmítl jako nepřípustné novum.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti zaměřil především na posouzení, zda obecné soudy neporušily stěžovatelovo právo na poučení a právo navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. V této souvislosti konstatoval, že obecné soudy se velmi vágně vypořádaly s otázkou vlastnictví předmětného automobilu a s ním spojenou otázkou aktivní legitimace stěžovatele k žádosti o jeho vydání. Obecné soudy nezkoumaly existenci nároku stěžovatele na vydání věci; odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že je vlastníkem předmětného vozidla, resp. k důkazu, který za účelem prokázání této skutečnosti předložil, uvedl, že šlo o důkaz nepřípustný, protože mohl být předložen v řízení před soudem prvního stupně, a že navíc ani stěžovatelovo tvrzení neprokazuje. Jestliže se ovšem stěžovatel domáhal vydání věci, bylo vzhledem k ustanovení § 5 a § 118a odst. 3 o. s. ř. povinností soudu prvního stupně stěžovatele poučit o jeho procesních právech, tedy konkrétně tak, že musí prokázat, že mu svědčí vlastnické právo k věci (případně právo jiné, na jehož základě se může jejího vydání domáhat). To se ovšem nestalo, a tudíž se nemohlo jednat o nepřípustný důkaz. Stěžovatel sice v odvolacím řízení předložil k prokázání této skutečnosti konkrétní důkaz, ovšem to, že k prokázání jeho vlastnického práva nepostačuje, se dozvěděl až z rozsudku odvolacího soudu. Procesní prostor, který měl stěžovatel k prokázání dané skutečnosti, byl tak dle názoru Ústavního soudu zcela nedostatečný.

Obecné soudy se nezabývaly ani určením výše peněžitého plnění, jež mělo být přiznáno vedlejšímu účastníkovi P. S. Stěžovatel v soudním řízení opakovaně tvrdil, že vedlejší účastník vozidlo poškodil, a tudíž že jeho současná hodnota je podstatně menší než v době jeho převzetí vedlejším účastníkem; současně před soudem prvního stupně učinil návrh, aby ke stanovení rozdílu mezi cenou věci v době prodeje a cenou aktuální byl vypracován znalecký posudek. Uvedený důkazní návrh soud prvního stupně zamítl, aniž by zdůvodnil, proč se tak stalo. Odvolací soud pak konstatoval, že soud prvního stupně o návrhu na vrácení rozdílu v ceně vůbec neměl jednat, neboť tento nebyl dostatečně určitý. Pokud byl daný návrh na doplnění dokazování skutečně nesrozumitelný či neurčitý, pak bylo povinností především soudu prvního stupně stěžovatele vyzvat, aby daný nedostatek napravil. Předčasně byl dle Ústavního soudu také zamítnut stěžovatelův návrh na vypracování znaleckého posudku. Nejde přitom jen o procesní vadu, která by byla pouze "formální" povahy, tedy která by nijak nemohla ovlivnit výsledek daného soudního sporu.

Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nesplnily zákonnou poučovací povinnost, v důsledku čehož byl stěžovatel zkrácen na svém právu navrhovat důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, řádně se nezabývaly jeho procesními návrhy, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí z hlediska ústavnosti akceptovatelným způsobem nezdůvodnily, proč jim nevyhověly. Protože dle Ústavního soudu napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, byla napadená soudní rozhodnutí zrušena. Návrhu vedlejšího účastníka P. S., aby mu byly náklady řízení nahrazeny stěžovatelem, Ústavní soud nevyhověl, neboť neshledal důvody pro mimořádnou aplikaci § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1233/11 ze dne 15. 9. 2011

N 161/62 SbNU 401

Porušení práva navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení a k odstranění vad návrhu jako důsledek nesplnění zákonné poučovací povinnosti soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 15. září 2011 sp. zn. III. ÚS 1233/11 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011 č. j. 19 Co 101/2010-81 a proti výrokům I, III a IV rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 č. j. 52 C 255/2006-60, kterými byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Ing. P. S. jako žalobci peněžitou částku (výrok I), zamítnut návrh vedlejšího účastníka na to, aby byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit mu smluvní pokutu (výrok II), a rovněž stěžovatelův návrh na vydání vozidla oproti zaplacení rozdílu v ceně (výrok III), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ing. P. S. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011 č. j. 19 Co 101/2010-81 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 č. j. 52 C 255/2006-60 se ve výrocích I, III a IV ruší.

II. Návrh vedlejšího účastníka Ing. P. S., aby Ústavní soud uložil stěžovateli J. K. nahradit mu náklady řízení, se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 26. 4. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Kromě toho stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Tento návrh však stěžovatel vzal podáním ze dne 27. 8. 2011 zpět.

Jak je patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Ing. P. S. jako žalobci částku 85 000 Kč (výrok I), kromě toho jím byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na to, aby byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit mu smluvní pokutu (výrok II), a rovněž stěžovatelův návrh na vydání vozidla Honda Accord oproti zaplacení rozdílu v ceně ke dni 10. 11. 2004 a ceně současné (výrok III), a dále městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně v (napadených) výrocích I, III a IV potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že uzavřel s vedlejším účastníkem dvě písemné kupní smlouvy o prodeji automobilu, v první nebylo obsaženo ujednání o ceně, druhá kupní smlouva obsahovala ujednání o tom, že je uzavírána "ve smyslu § 409 a následně obchodního zákoníku", tj. ujednání, že se závazkový vztah mezi účastníky řídí obchodním zákoníkem. Dále uvádí, že v době prodeje automobilu nebyl jeho vlastníkem, protože byl k němu sjednán zajišťovací převod vlastnického práva ve prospěch osoby, která mu poskytla na jeho koupi úvěr, tj. CCB Finance, a. s.; této skutečnosti si však nebyl vědom. Následně si vedlejší účastník na něm nátlakem vynutil podpis dvou uznání závazků, na jejichž základě podal zmíněnou žalobu. Městskému soudu pak stěžovatel vytýká jeho závěr, že účastníci v pořadí druhou smlouvu považovali za potvrzení již proběhlého obchodu a že jejich vůle již nesměřovala k tomu, aby jí přičítali nové právní následky. Pakliže uvedený soud uvádí, že tuto skutečnost měl potvrdit i stěžovatel v účastnické výpovědi, není tomu prý tak, neboť nikdy neřekl, že by podepsání kupní smlouvy nepřikládal žádný právní význam, ale pouze to, že neví, kdy přesně byla druhá kupní smlouva uzavřena. Dané skutkové zjištění je dle stěžovatele v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Dle stěžovatelova názoru se obě smlouvy spíše doplňují, než si odporují, a obecné soudy při jejich interpretaci formalisticky vycházely z názoru, že později uzavřená smlouva je automaticky smlouvou neplatnou, k čemuž dospěly bez dokazování skutečné vůle účastníků. K tomu stěžovatel dodal, že neplatnost kupní smlouvy by bylo možné konstatovat na základě zjištění neexistence vážnosti vůle jejích účastníků.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že závěr o absenci věcné legitimace k návrhu na vydání věci městský soud učinil v rozporu s jeho tvrzením, že všechny jeho závazky vůči třetí osobě byly vypořádány, což implikuje zánik zajišťovacího převodu vlastnického práva, resp. obnovení jeho vlastnické práva, přičemž takto rozhodl zcela nepředvídatelně, bez předchozího poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V odvolání pak namítal, že výrok neodpovídal jeho procesnímu návrhu, přičemž v souladu s § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. předložil nový důkaz, a to potvrzení, že dostál svým závazkům vůči společnosti CCB Finance, a. s., odvolací soud však danou námitku odmítl, přičemž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nebyl k návrhu aktivně legitimován, a vyslovil názor, že daný návrh byl neurčitý a že s ohledem na absenci aktivní legitimace nepovažoval za důležité řízení ve vztahu k neurčitosti návrhu doplňovat. Nově předložený důkaz (současně) označil bez bližšího zdůvodnění za nepřípustný a za "nic neříkající ve vztahu k otázce vlastnictví automobilu". Dle stěžovatelova názoru jak městský, tak krajský soud porušily jeho právo na spravedlivý proces, pokud jej nepoučily ve smyslu § 118a o. s. ř., že má navrhnout důkazy k prokázání své aktivní legitimace, krajský soud pak tím, že nový důkaz předložený za účelem prokázání aktivní legitimace odmítl jako nepřípustné novum. Pokud by byl daný návrh neurčitý, bylo třeba postupovat podle § 43 o. s. ř. Kromě toho je výrok III rozsudku městského soudu nepřezkoumatelný, neboť neodpovídal procesnímu návrhu.

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Brně odmítl porušení Ústavy České republiky, Listiny i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že zamítnutí důkazních návrhů nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Krajský soud v Brně uvedl, že není zřejmé, zda stěžovatel využil všech prostředků k napadení jeho rozsudku před podáním ústavní stížnosti. Dále upozornil, že stěžovatel především brojí proti hodnocení důkazů obecnými soudy, daný nesouhlas však neznamená, že došlo k porušení ústavnosti, a sdělil, že trvá na tom, že v soudním řízení k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani jiného z jeho ústavních práv nedošlo. Poukázal i na morální aspekt daného obchodu, kdy stěžovatel vědomě převedl vozidlo, aniž by k tomu byl oprávněn. Že si této skutečnosti nebyl vědom, je nevěrohodné, protože všechny dokumenty podepsal, a pokud se s nimi neseznámil, nesvědčí to o jeho zodpovědném přístupu, a především to nemůže být k tíži vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.

Vedlejší účastník Ing. P. S. uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, o kterou opřel svůj procesní postoj během soudního řízení a k níž se již vyjádřil. Nepřináší tak žádná nová tvrzení ani nový právní výklad, ale snaží se "navléct" na rozhodnutý spor ústavněprávní předpisy tak, aby se domohl rozhodnutí v dalším stupni. Daná věc je jednoduchá a žádný ústavněprávní rozměr nemá, stěžovatel mohl svá práva uplatňovat před obecnými soudy, a to také činil. Napadená rozhodnutí jsou věcně naprosto správná a ani řízení nevykazuje žádné vady, jež by odůvodňovaly přezkoumání věci Ústavním soudem. Vzhledem k tomu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný návrh a uložení povinnosti stěžovateli nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

V replice k vyjádřením obecných soudů stěžovatel uvedl, že mají charakter paušálního odmítnutí jeho argumentů bez uvedení vlastní argumentace. Subjektivní závěr krajského soudu o morálním aspektu má dle stěžovatele vypovídat o přístupu tohoto soudu i soudu prvního stupně, které napadená rozhodnutí vydaly na základě morálního hodnocení, bez dodržení zásad spravedlivého procesu, ovšem morální charakter případu nemůže ospravedlnit jejich chybný procesní postup.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Poté, co dospěl ke kladnému závěru, přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

Úvodem nutno uvést, že Ústavní soud neshledal opodstatněnou tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatel namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily kupní smlouvu uzavřenou mezi ním a vedlejším účastníkem ohledně koupě osobního automobilu jako neplatnou (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku). Stěžovatel tuto námitku odůvodnil tím, že i když vlastníkem předmětného vozidla nebyl, vedlejší účastník k němu řádně vlastnictví nabyl, a to vzhledem k ustanovení § 446 obchodního zákoníku, přičemž poukázal na listinu obsahující "smlouvu o koupi ojetého motorového vozidla", která měla být uzavřena podle obchodního zákoníku (č. l. 19 soudního spisu). Jak je patrno z napadeného rozsudku městského soudu, tento soud vzal v úvahu, že stran prodeje automobilu již byla uzavřena kupní smlouva na formuláři OVB Allfinanz ČR (č. l. 18 soudního spisu), načež došlo k předání automobilu i peněz, a že tudíž "smlouva o koupi ojetého motorového vozidla" představuje jen potvrzení realizovaného obchodu. Dále pak konstatoval, že sami účastníci ji považovali za potvrzení již proběhlého obchodu, resp. že jejich vůle nesměřovala k tomu, přičítat jí nové právní následky.

Stěžovatel s uvedeným závěrem nesouhlasí, přičemž tvrdí, že městský soud skutečnou vůli účastníků tohoto úkonu nezjišťoval. Nutno ale vzít v úvahu, že k uzavření kupní smlouvy mezi smluvními stranami muselo dojít již před realizací předmětné transakce, přičemž není rozhodné, zda se tak stalo písemně, tedy na formuláři OVB Allfinanz ČR, což stěžovatel v odvolacím řízení (a patrně i v ústavní stížnosti) zpochybňoval, či "pouze" ústně. Jak přitom bylo soudem prvního stupně zjištěno, v daném případě smluvní strany uzavřely druhou "smlouvu o koupi ojetého motorového vozidla" až poté, co byl samotný obchod proveden, tedy kdy již bylo z prvně uzavřené kupní smlouvy plněno. Z tohoto důvodu se nabízí možnost (k níž se přiklonil městský a potažmo krajský soud), že v pořadí druhá dohoda s názvem "smlouva o koupi ojetého motorového vozidla" plnila funkci určitého potvrzení daného (provedeného) obchodu; druhou, stěžovatelem zastávanou variantou pak je, že jejím účelem byla změna či doplnění práv a povinností z původní kupní smlouvy. O jaký z uvedených případů se jedná či zda (a v jakém rozsahu) jde o jejich kombinaci, je třeba posuzovat na základě konkrétních okolností každého případu. V dané věci je však klíčové, zda vůlí smluvních stran bylo (dodatečně) podřídit svůj závazkový vztah režimu obchodního zákoníku. Ze "smlouvy o koupi ojetého motorového vozidla" přitom neplyne, že by smluvní strany mínily (dodatečně) sjednat příslušnou doložku, neboť se evidentně nejedná o tzv. dodatek k již uzavřené smlouvě, ale jde o smlouvu novou. Vzhledem k poněkud chaotickému postupu smluvních stran vzniká pochybnost, zda se po právní stránce dostatečně orientovaly a jaké (či zda vůbec nějaké) právní následky chtěly tímto krokem vyvolat. Především pak ale nic nenasvědčuje tomu, že tak činily se záměrem podřídit svůj závazkový vztah obchodnímu zákoníku. Závěry obecných soudů se proto Ústavnímu soudu jako "extrémní", tedy bez jakékoli opory v provedeném dokazování, nejeví. Možno také připomenout, že stěžovatel výslovně neplatnost kupní smlouvy (z důvodu právních vad) uznal, jak je patrno z listiny "uznání závazku" ze dne 2. 6. 2005 (č. l. 4 soudního spisu), z čehož plyne, že ani on sám neměl za to, že by se daný právní vztah měl řídit obchodním zákoníkem, a tato jeho argumentace se tak musí jevit jako "účelová". Jestliže stěžovatel tvrdil, že tuto listinu podepsal pod nátlakem, kdy mu vedlejší účastník vyhrožoval, že mu "jinak přitíží v probíhajícím trestním řízení" (č. l. 15 soudního spisu), je Ústavní soud názoru, že taková výhrůžka příliš reálný základ nemá, a tudíž sotva může mít stěžovatelem tvrzené účinky. Nicméně, s ohledem na to, že bylo ústavní stížnosti vyhověno, bude mít stěžovatel možnost, jde-li o skutečnou vůli smluvních stran, své tvrzení prokázat v pokračujícím řízení před obecnými soudy.

V další části ústavní stížnosti, a to v souvislosti se svým návrhem učiněným před soudem prvního stupně při jednání dne 1. 10. 2009 ("aby došlo k vrácení automobilu a rozdílu mezi jeho cenou v době prodeje a cenou aktuální, kterou navrhuje zjistit znaleckým posudkem"), stěžovatel namítá procesní pochybení soudů obou stupňů, která spočívají v nesplnění poučovací povinnosti a ve vadné aplikaci § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že se stěžovatel na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatil, a proto že je mu povinen podle § 451 občanského zákoníku vydat 85 000 Kč, a krajský soud k tomu jen uvedl, že ho soud prvního stupně důvodně zavázal k vrácení zaplacené kupní ceny v uvedené výši.

Podle § 457 občanského zákoníku platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Z uvedeného ustanovení a související judikatury zřetelně plyne, že pokud si smluvní strany z oboustranně zavazující smlouvy plnily, pak "právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala", přičemž "[...] vzájemnou vázanost plnění je třeba respektovat i při formulaci žalobního návrhu, ve výroku rozhodnutí i při výkonu rozhodnutí. Pokud žalobní petit, popřípadě ve spojení se vzájemným návrhem, nevyjadřuje povinnost žalovaného plnit oproti splnění povinnosti žalobce vůči němu, nemůže soud žalobě vyhovět. V případě, že účastník neplatné smlouvy koupí odcizenou věc, svou restituční povinnost vůči druhé straně splní tím, že vydá věc jejímu vlastníkovi" (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, s. 1193-1194).

Stěžovatel se vydání věci (předmětného osobního automobilu) oproti "vydání" kupní ceny výslovně domáhal, avšak obecné soudy se daným návrhem, resp. otázkou (s)plnění zmíněné restituční povinnosti ze strany vedlejšího účastníka řádně nezabývaly. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatel není vlastníkem vozidla, a že tudíž není k danému návrhu legitimován. V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že svůj závazek vůči CCB Finance, a. s., splnil (viz č. l. 58 soudního spisu), vzhledem k čemuž vlastnické právo, které bylo za účelem zajištění závazků stěžovatele vůči CCB Finance, a. s., převedeno na tuto společnost (§ 553 občanského zákoníku), mohlo přejít (zpět) na stěžovatele (nebo na něj mohlo být nazpět převedeno, což bude záviset na obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která ovšem v soudním spise obsažena není; k tomu viz literatura shora, s. 1470). Dále je třeba upozornit, že obecné soudy nezkoumaly, zda stěžovatel nemá nárok na vydání věci z jiného titulu, zvláště pak za situace, kdy byl oprávněným držitelem a uživatelem předmětného vozidla [a to zřejmě i poté, co se vůči uvedené společnosti dostal do prodlení, neboť jak uvedl ve svém podání ze dne 3. 8. 2006, zmíněná společnost po něm nikdy vrácení vozidla nepožadovala (viz č. l. 15 soudního spisu)]. Pokud by snad bylo možné uvažovat o tom, že vedlejší účastník má povinnost vydat danou věc CCB Finance, a. s., a to podobně jako v případě prodeje odcizené věci (viz výše), obecné soudy se touto eventualitou nezabývaly, a tudíž ani nemohly zamítnout stěžovatelův návrh z důvodu, že vedlejší účastník svou restituční povinnost splnil tímto způsobem.

K tomu je nutno dodat, že odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že je vlastníkem předmětného vozidla, resp. k důkazu, který za účelem prokázání této skutečnosti předložil, uvedl, že šlo o důkaz nepřípustný, protože mohl být předložen v řízení před soudem prvního stupně, a že navíc ani stěžovatelovo tvrzení neprokazuje. Jestliže se ovšem stěžovatel domáhal vydání věci, bylo vzhledem k ustanovení § 5 a § 118a odst. 3 o. s. ř. povinností soudu prvního stupně stěžovatele poučit o jeho procesních právech, tedy konkrétně tak, že musí prokázat, že mu svědčí vlastnické právo k věci (případně právo jiné, na jehož základě se může jejího vydání domáhat - viz výše). To se ovšem nestalo, a tudíž se nemohlo jednat o nepřípustný důkaz [viz § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Stěžovatel sice v odvolacím řízení předložil k prokázání této skutečnosti konkrétní důkaz, ovšem to, že k prokázání jeho vlastnického práva nepostačuje, se dozvěděl až z rozsudku odvolacího soudu. Nehledě na to, že tento soud nijak nezdůvodnil, proč z uvedeného důkazu "nic ohledně vlastnictví daného vozidla nevyplývá". Procesní prostor, který měl stěžovatel k prokázání dané skutečnosti, byl dle názoru Ústavního soudu zcela nedostatečný; byl-li totiž stěžovatel v podstatě "připraven" o jednu instanci, měl jej odvolací soud sám vyzvat, aby navrhl potřebné důkazy, měl-li za to, že stěžovatel své vlastnické právo dostatečně neprokázal.

Další otázkou, jíž se obecné soudy řádně nezabývaly, ač měly povinnost tak činit, je určení výše peněžitého plnění, které mělo být přiznáno vedlejšímu účastníkovi. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Z hlediska rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je tak rozhodující stav (v tomto případě) v okamžiku, kdy bylo nabyto (viz literatura shora, s. 1198-1199). Podle § 458 odst. 2 občanského zákoníku s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Podle názoru Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 30 Cdo 68/2007, dostupný na internetové adrese http://www.nsoud.cz) "ten, kdo požaduje vydání užitků, může být úspěšný jen tehdy, jestliže se mu podaří prokázat (případně jestliže soud zjistí), že obohacený v době vzniku užitků nebyl v dobré víře. Povinnost vydat užitky se týká jen užitků skutečně získaných. Užitky je zásadně třeba, stejně jako samotné neoprávněně získané hodnoty, vydat in natura, a jen jestliže to není dobře možné, přichází v úvahu peněžitá náhrada. I na vydání užitků se totiž vztahuje § 458 odst. 1 [občanského zákoníku]. Užitkem ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět i opotřebení věci běžným užíváním. Z toho vyplývá, že vrací-li kupující prodávajícímu věc, protože kupní smlouva byla účinně zrušena nebo je neplatná, nemá prodávající právo na náhradu za snížení hodnoty věci, která je důsledkem jejího běžného (obvyklého) užívání a s tím souvisejícího opotřebení, do okamžiku zrušení smlouvy, případně do právní moci rozsudku soudu, jímž určí, že vlastníkem věci je prodávající z důvodu neplatnosti kupní smlouvy, jestliže kupující do té doby věc užíval v dobré víře, že kupní smlouva je platná a zůstala nedotčena.". Za tuto dobu tedy kupující není povinen poskytnout prodávajícímu náhradu za užívání věci, a není proto povinen nahradit mu to, oč se hodnota věci jejím užíváním snížila, pokud nejsou dány podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody, rovněž prodávající je povinen zaplatit kupujícímu úroky z částky přijaté na úhradu kupní ceny jen jako případné úroky z prodlení s vrácením peněžité částky (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982 č. Cpj 40/82, Rc 22/1983).

Stěžovatel v soudním řízení opakovaně tvrdil, že vedlejší účastník vozidlo poškodil, a tudíž že jeho současná hodnota je podstatně menší než v době jeho převzetí vedlejším účastníkem, a to v důsledku nikoliv běžného užívání věci, přičemž mj. navrhl, aby "došlo k vrácení [...] rozdílu mezi [...] cenou [automobilu] v době prodeje a cenou aktuální" [viz podání ze dne 3. 8. 2006 (č. l. 16) či z protokolu o jednání ze dne 1. 10. 2009 (č. l. 59)]. Současně před soudem prvního stupně učinil návrh, aby ke stanovení rozdílu mezi cenou věci v době prodeje a cenou aktuální byl vypracován znalecký posudek. Uvedený důkazní návrh soud prvního stupně zamítl, aniž by zdůvodnil, proč se tak stalo. Odvolací soud pak konstatoval, že soud prvního stupně o návrhu na vrácení rozdílu v ceně vůbec neměl jednat, neboť nebyl dostatečně určitý z důvodu, že z něj nebylo patrno, jaká částka má být oproti vrácení vozu zaplacena. Současně uvedl, že pokud ke stanovení výše této částky stěžovatel navrhl vypracovat znalecký posudek, pak soud není povolán k tomu, aby za něj zjišťoval, jakou výši plnění by mohl požadovat. Konečně poukázal na to, že stěžovatel nebyl k tomuto návrhu aktivně legitimován.

V prvé řadě je třeba souhlasit se stěžovatelem, že pokud byl daný návrh skutečně nesrozumitelný či neurčitý, pak bylo povinností předevšímsoudu prvního stupně jej vyzvat, aby daný nedostatek napravil (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Za stavu, kdy návrh není z důvodu zmíněných vad projednání schopný, nelze o něm věcně rozhodovat - není totiž o čem (lapidárně řečeno). Předčasné je za těchto okolností konstatování krajského soudu, že šlo o vzájemný návrh (zřejmě ve smyslu § 97 o. s. ř.), nehledě na to, že lze také uvažovat o úkonu ve smyslu § 98 o. s. ř. či o nějaké jiné formě procesní obrany (proti výši částky požadované vedlejším účastníkem). Ze stejného důvodu je třeba označit za předčasné zamítnutí stěžovatelova návrhu na vypracování znaleckého posudku. Nejde přitom jen o procesní vadu, která by byla pouze "formální" povahy, tedy která by nijak nemohla ovlivnit výsledek daného soudního sporu. Odvolací soud sice konstatoval rovněž nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatele, z odůvodnění jeho rozsudku však není zřejmé, zda se daný závěr týká stěžovatelova návrhu na vrácení věci a/nebo návrhu na zaplacení "cenového rozdílu". Ve druhém případě pak Ústavní soud postrádá jakékoliv zdůvodnění toho, proč stěžovatelem vznesený nárok nebyl oprávněný. I kdyby pak byl správný závěr, že stěžovateli nesvědčí vlastnické právo k předmětnému automobilu, neznamená to ještě, že mu nemohla vůči vedlejšímu účastníkovi vzniknout peněžní pohledávka z jiného titulu (srov. shora citované závěry Nejvyššího soudu).

Z výše uvedených důvodů nezbývá Ústavnímusoudu, než konstatovat, že obecné soudy v soudním řízení nesplnily zákonnou poučovací povinnost, v důsledku čehož byl stěžovatel zkrácen na svém právu navrhovat důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, řádně se nezabývaly jeho procesními návrhy, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí z hlediska ústavnosti akceptovatelným způsobem nezdůvodnily, proč jim nevyhověly, stejně tak z nich není zřejmé, z jakého důvodu nereflektovaly ustálenou judikaturu týkající se aplikované právní úpravy (zejména ustanovení § 457 občanského zákoníku, zakotvujícího vzájemnou podmíněnost nároků smluvních stran). Z těchto důvodů se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tato soudní rozhodnutí zrušil.

Návrhu vedlejšího účastníka nebylo možno vyhovět vzhledem k tomu, že Ústavnísoud shledal ústavní stížnost důvodnou a žádný důvod k (mimořádnému) postupu podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vedlejším účastníkem tvrzen nebyl, a ani Ústavní soud žádný nezjistil.

Ústavnísoud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru