Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1226/07 #1Nález ÚS ze dne 19.12.2007Výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastn... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 232/47 SbNU 1021
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.1226.07.1
Datum vyhlášení22.01.2008
Datum podání15.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87

233/2004 Sb.

291/2006 Sb.

330/2001 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Aplikace protiústavní vyhlášky obecným soudem představuje porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť podle čl. 95 Ústavy je obecný soud povinen neaplikovat ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledá jeho rozpor se zákonem.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V.B. konstatoval III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. prosince 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5.2.2007 č. j. 30 Nc 6488/2004-163 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a toto rozhodnutí zrušil.

Narativní část

Na majetek stěžovatele byla nařízena exekuce 23. 3. 2005 k úhradě dlužné částky 5.469,30 Kč sestávající z jistiny, příslušenství a nákladů předchozího řízení. Soudní exekutor vydal exekuční příkaz o provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného, současně vyzval stěžovatele k zaplacení dlužné částky. Stěžovatel dlužnou částku uhradil 4. 4. 2005. Náklady exekuce ovšem uhradil jen částečně. Obecný soud několikrát zrušil exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce a vrátil exekutorovi věc k novému rozhodnutí. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 1. 2007 stanovil exekutor stěžovateli náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč včetně DPH, sestávající z odměny exekutora 3.570,- Kč a náhrady hotových výdajů v paušální výši 4.165,- Kč (§ 5 odst.1, § 6, § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb., a to za aplikace čl. II bod 1. vyhlášky č. 291/2006 Sb.). Napadeným usnesením soud exekuční příkaz potvrdil.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 zrušil § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. s odůvodněním, že pokud se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považuje to za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou. Navíc v konstrukci napadeného ustanovení chybí výchovný prvek, protože de iure není dána možnost ocenit to, že povinný dlužník sám splní svojí povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Dále tímto nálezem zrušil čl. II. bod 1. vyhlášky č. 233/2004 Sb. a čl. II. bod 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., neboť shledal, že tato ustanovení porušují princip právní jistoty, vzhledem k tomu, že nové zásady pro určení odměny exekutora se vztahují na řízení zahájené před účinností novely.

Ústavní soud konstatoval, že tyto závěry dopadají i na věc stěžovatele, a odkázal dále i na nález sp. zn. I. ÚS 639/04 ze dne 10. 10. 2007 a sp. zn. I. ÚS 752/04 ze dne 31. 10. 2007, které řešily obdobnou problematiku. V těchto nálezech Ústavní soud shodně konstatoval, že v daných věcech byla aplikována protiústavní ustanovení výše uvedených vyhlášek, která posléze zrušil, a proto je nutné zrušit i napadená usnesení. Dle názoru Ústavního soudu obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora. Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, protože v nich nebyl náležitě zohledněn jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti. Soud porušil též právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ve věci aplikoval protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky 233/2004 Sb., ačkoliv má podle čl. 95 Ústavy povinnost nepoužít ustanovení podzákonného právního předpisu, pokud shledá jeho rozpor se zákonem.

V této věci tedy Ústavní soud zcela odkázal na výše uvedené nálezy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Kůrka. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1226/07 ze dne 19. 12. 2007

N 232/47 SbNU 1021

Výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 1226/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. B. proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 2. 2007 č. j. 30 Nc 6488/2004-163, jímž byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce.

I. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 2. 2007 č. j. 30 Nc 6488/2004-163 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 2. 2007 č. j. 30 Nc 6488/2004-163 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v jeho exekuční věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále též "okresní soud") sp. zn. 30 Nc 6488/2004 se podává následující.

Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 11. 2004 č. j. 30 Nc 6488/2004-3 byla k uspokojení oprávněné České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, proti stěžovateli (v řízení povinnému) nařízena exekuce na jeho majetek; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána.

Exekučním příkazem ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 103-Ex 5043/04-7 rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného; současně s tím exekutor zaslal stěžovateli výzvu (ze dne 23. 3. 2005), kterou mu "dal možnost ... prodeji předejít" tím, že ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy zaplatí na jeho účet částku 5 469,30 Kč (sestávající z jistiny, jejího příslušenství a nákladů předchozího řízení). Stěžovatel byl též vyzván k tomu, aby v této lhůtě uhradil 15 000 Kč na náhradě nákladů exekuce.

Stěžovatel vymáhanou částku 5 469,30 Kč zaplatil na účet soudního exekutora dne 4. 4. 2005.

Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. Ex 5043/04-11 přikázal soudní exekutor stěžovateli uhradit náklady exekuce ve výši 8 985 Kč (včetně DPH).

Dne 25. 4. 2005 zaplatil stěžovatel na náhradě nákladů exekuce 3 575 Kč.

Exekučními příkazy ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Ex 5043/04-16 a sp. zn. Ex 5043/04-13 rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce přikázáním pohledávky srážkami ze mzdy stěžovatele a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu.

K námitkám stěžovatele Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 23. 6. 2005 č. j. 30 Nc 6488/2004-32 příkaz k úhradě nákladů exekuce sp. zn. Ex 5043/04-11 zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k novému rozhodnutí.

V následném řízení okresní soud postupně zrušil i příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. Ex 5043/04-24 (zrušeno usnesením ze dne 2. 12. 2005 č. j. 30 Nc 6488/2004-59), ze dne 23. 1. 2006 sp. zn. 103 Ex 05043/04-37 (zrušeno usnesením ze dne 15. 3. 2006 č. j. 30 Nc 6488/2004-77), ze dne 27. 7. 2006 sp. zn. 103 Ex 05043/04-42 (zrušeno usnesením ze dne 25. 8. 2006 č. j. 30 Nc 6488/2004-130) a ze dne 22. 9. 2006 sp. zn. 103 Ex 05043/04-48 (zrušeno usnesením ze dne 4. 12. 2006,č. j. 30 Nc 6488/2004-151).

Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 103 Ex 05043/04-57 stanovil exekutor stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 735 Kč včetně DPH, sestávající z odměny exekutora 3 570 Kč včetně DPH a náhrady hotových výdajů v paušální výši 4 165 Kč včetně DPH [§ 5 odst. 1, § 6, § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb., (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), a to za současné aplikace čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., (dále jen "vyhláška č. 291/2006 Sb.")].

Usnesením ze dne 5. 2. 2007 č. j. 30 Nc 6488/2004-163 okresní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 1. 2007 potvrdil s tím, že "náklady exekuce byly vyúčtovány v souladu s exekučním řádem a vyhláškou č. 330/2001 Sb.".

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že při stanovení nákladů exekuce, zejména co do paušální částky hotových výdajů (§ 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), aplikoval soudní exekutor "přechodná ustanovení článku II odst. 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb.", jehož obsah je podle něj "v rozporu s ústavním pořádkem České republiky", jestliže dopadá - v rozporu se zákazem retroaktivity - i na ty případy, kdy exekuční řízení bylo zahájeno před 1. 8. 2006 a do tohoto data povinný "dobrovolně splnil". Poukazuje na to, že on (jako povinný) svůj dluh zaplatil dobrovolně (na základě výzvy) již v dubnu 2005; povinností soudního exekutora proto bylo vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce "nejpozději ... v dubnu 2005" - tedy v době, kdy "ještě žádný paušál 3 500 Kč neexistoval" a kdy hotové výdaje exekutora "nemohly přesáhnout 300 Kč". K jeho tíži proto nemůže jít, že exekutor "nechtěl nebo nedovedl vydat pět příkazů, které by byly v souladu se zákonem", přičemž čtyři z nich "byly vydány před ... datem nabytí účinnosti vyhlášky 291/2006 Sb., tj. před 1. 8. 2006". Postup soudu, který v této věci "aplikoval podzákonný předpis, jenž je v rozporu se zákonem", proto stěžovatel shledává rozporným s čl. 95 odst. 1 Ústavy a vytýká soudu rovněž nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí, které vydal. Samotný příkaz k úhradě nákladů exekuce je podle stěžovatele vnitřně rozporný a byla jím uložena již neexistující povinnost k placení nákladů exekuce (zde zejména odměny exekutora), neboť ji již dříve (11. 8. 2005) splnil.

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, je sice jejím předmětem především kritika nesprávné aplikace ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., podstatným však v této souvislosti je to, že - s přihlédnutím ke znění § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - není Ústavní soud při svém rozhodování o ústavní stížnosti omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/96, N 142/6 SbNU 545).

Z napadeného usnesení a jemu předcházejícího příkazu k úhradě nákladů exekuce se podává, že při rozhodování o nákladech exekuce byla aplikována zejména ustanovení § 5 odst. 1, § 6 odst. 3, § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění do 27. 4. 2007, a dále čl. II bod 1 (přechodná ustanovení) vyhlášky č. 291/2006 Sb., ve znění do 27. 4. 2007, a to za situace, kdy stěžovatel (povinný) svůj dluh uhradil "dobrovolně" již v dubnu 2005 poté, co byl k tomu soudním exekutorem vyzván, a stalo se tak "bez přímé účasti exekutora" na provedení exekuce.

Nálezem ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) zrušil Ústavní soud s účinností od jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (dne 27. 4. 2007 pod č. 94/2007 Sb.):

1. ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb.,

2. ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem,

3. ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.

Ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. tak Ústavní soud učinil - jak uvádí v odůvodnění označeného nálezu - "aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti", avšak skutečnost, "že se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce" nutno považovat "za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou". Ústavní soud dále uvedl, že v přijaté konstrukci tohoto ustanovení postrádá "i výchovný prvek, když de iure není dána možnost ocenit to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment". Podle Ústavního soudu "ustanovení vyhlášky ... naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu)". Uvedená konstrukce je tudíž rozporná s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť "vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)]"; taková právní úprava proto představuje - v konečných důsledcích - "i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, ... jestliže náležitě nezohledňuje jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením". Posuzovaná úprava proto "popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu", přičemž "za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze ... považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného", pročež "ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce".

Označené body přechodných ustanovení vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb. pak podle Ústavního soudu "porušují princip právní jistoty", když "protiústavní zásadu tvorby základu odměny exekutora bez jakýchkoliv zohlednění stavu exekučního řízení vztahují na řízení zahájená před účinností změny". Je totiž "notorietou, že právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, a retroaktivitu nepravou spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem; vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou". Došlo-li proto k uspokojení vymáhané pohledávky ještě za účinnosti předcházející úpravy, avšak příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán a posléze posuzován "z hlediska novelizované regulace", pak "taková konstrukce zcela nepochybně otřásla důvěrou v právní řád, protože odměna se řídila právní úpravou účinnou v době, kdy již exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky".

Ačkoliv soudce Ústavního soudu, jenž je soudcem zpravodajem v nyní projednávané věci, vyjádřil k uvedeným závěrům oponentní názor, který vtělil do svého odlišného stanoviska k publikovanému nálezu, je nejen v nyní posuzované věci, ale též pro futuro, vázán čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá totiž i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Co do poměrů stěžovatele lze uzavřít, že i v jeho věci byla aplikována ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. a čl. II bod 1 přechodných ustanovení vyhlášky č. 291/2006 Sb., které posléze Ústavní soud shora označeným nálezem ze dne 1. 3. 2007 označil za protiústavní.

V navazujících nálezech ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 639/04 (N 155/47 SbNU 25) a ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 752/04 (N 175/47 SbNU 337) posuzoval Ústavní soud ústavní stížnosti proti potvrzujícím usnesením soudů prvního stupně v exekučním řízení o námitkách povinných proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, které vycházely ze shodné skutkové situace a v nichž byl uplatněn i shodný právní závěr ohledně aplikace § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., respektive i (též zrušeného) ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., stejně jako je tomu v nyní posuzované věci stěžovatele. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) stížnosti stěžovatelů (založené na shodném skutkovém základu) jako návrhy opodstatněné a vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu] a napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavní soudu].

Ústavnísoud v označených nálezech shodně konstatoval, že v "posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. a vyhlášky č. 233/2004 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem, a proto považuje Ústavní soud za nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na jejich základě vydána", přičemž jejich zrušení "je založeno na shodných argumentech, jimiž bylo odůvodněno zrušení obecných pravidel chování". Podle Ústavního soudu "obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora"; v této souvislosti pak poukázal na povinnost i obecného soudu respektovat principy, jež jsou zakotveny v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Obecné soudy podle Ústavního soudu "z těchto principů vykročily a stěžovateli právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytly, když aplikovaly protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.", ačkoliv ve smyslu čl. 95 Ústavy měly "povinnost nepoužít ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledají jeho rozpor se zákonem"; v takových případech bylo jejich povinností "postupovat v duchu zákona, rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit".

Uvedené je významné potud, že tyto závěry, dříve vyslovené Ústavnímsoudem, se uplatní i v dané věci.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí Okresníhosoudu ve Frýdku-Místku tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobné věci jiných účastníků, pročež na příslušná (shora označená) rozhodnutí, resp. jejich podrobné odůvodnění zde postačí již jen odkázat.

Stejně jako tam, i zde Ústavnísoud pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru