Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1224/16 #1Nález ÚS ze dne 15.11.2016Nezohlednění řádně vyhlášeného a vykonatelného nálezu Ústavního soudu při rozhodování soudu o návrhu na zastavení exekuce; k interpretaci a aplikaci § 71 zákona o Ústavním soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83, 84
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
interpretace
Směnečný platební rozkaz
vykonatelnost
Sbírka zákonů
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 215/83 SbNU 401
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1224.16.1
Datum vyhlášení22.11.2016
Datum podání18.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 83, § 71 odst.2, § 71 odst.1, § 71 odst.3

99/1963 Sb., § 175 odst.1, § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže obecný soud při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nezohlední ve Sbírce zákonů řádně vyhlášený a vykonatelný nález Ústavního soudu, jímž bylo zrušeno ustanovení, o něž opřel své rozhodnutí, i když práva a povinnosti již podle takového rozhodnutí nelze podle § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vykonat, poruší tím stěžovatelovo právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 15. 11. 2016 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh Bohumíry Šmatlánkové usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 č. j. 20 Cdo 4938/2015-171, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 č. j. 19 Co 7/2015-142 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 34 EXE 716/2014-125 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce přiznal náhradu nákladů právního zastoupení.

Narativní část

Usnesením obvodního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce. Městský soud toto usnesení potvrdil. Dospěl k závěru, že exekuční titul (směnečný platební rozkaz) je pravomocný a vykonatelný, a námitkami, které směřují proti postupu a výsledku nalézacího řízení, se v exekučním řízení zabývat nelze. Stěžovatelka v tomto řízení mj. nedodržela u části námitek zákonnou třídenní lhůtu, přičemž skutečnost, že Ústavní soud tuto lhůtu později zrušil nálezem, na vykonatelnosti exekučního titulu nic změnit nemohlo. Dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné a poté i Ústavní soud odmítl souběžně podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítala, že obecné soudy měly exekuci zastavit z důvodu „nevykonatelnosti“ exekučního titulu, jak plyne z ust. § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12, kterým byla zrušena část ust. § 175 odst. 1 o. s. ř., v němž byla zakotvena třídenní lhůta pro podání námitek. Jak Ústavní soud zjistil, tímto způsobem však stěžovatelka v řízení před obecnými soudy výslovně neargumentovala. Nicméně městský soud se otázkou vykonatelnosti exekučního titulu s ohledem na zrušení třídenní lhůty pro podání směnečných námitek zmíněným nálezem zabýval, přičemž shledal, že vedení exekuce bylo přípustné a že skutečnost, že tato lhůta byla o několik let později zrušena nálezem Ústavního soudu, nemohlo na tomto závěru nic změnit.

Takový právní názor Ústavní soud vyhodnotil za ústavně nekonformní. Z ust. § 71 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že bylo-li v jiném než trestním řízení na základě zrušeného právního předpisu nebo zrušeného ustanovení vydáno (pravomocné) rozhodnutí, práva a povinnosti podle něho nelze vykonávat. V souzené věci byla protiústavní shledána procesní norma, která upravovala řízení, v němž byl exekuční titul vydán. Tato skutečnost však (bez dalšího) nevykonatelnost takového rozhodnutí nezpůsobuje. Podstatné je, zda v konkrétní věci byl dotčený účastník zkrácen na svých procesních právech (v důsledku aplikace neústavní právní normy) takovým způsobem, že to mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud při posuzování otázky (ne)vykonatelnosti exekučního titulu podle ust. § 71 zákona o Ústavním soudu interpretoval a aplikoval odst. 1 až 3 tohoto ustanovení takovým způsobem, jenž byl v rozporu se stěžovatelčiným právem na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Obvodní soud pak pochybil tím, že se daným důvodem pro zastavení exekuce vůbec nezabýval, ač mu relevantní skutečnosti měly být z jeho úřední činnosti známy (a také plynuly ze stěžovatelčina návrhu), nehledě na informační funkci Sbírky zákonů, ve které byl předmětný nález Ústavního soudu vyhlášen.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí městského a obvodního soudu zrušil. Z důvodu právní jistoty Ústavní soud zrušil rovněž usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelce přiznal náhradu nákladů právního zastoupení.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1224/16 ze dne 15. 11. 2016

N 215/83 SbNU 401

Nezohlednění řádně vyhlášeného a vykonatelného nálezu Ústavního soudu při rozhodování soudu o návrhu na zastavení exekuce; k interpretaci a aplikaci § 71 zákona o Ústavním soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1224/16 ve věci ústavní stížnosti Bohumíry Šmatlánkové, zastoupené JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou, se sídlem Na Krčské stráni 68, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 č. j. 19 Co 7/2015-142 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 34 EXE 716/2014-125, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a společnosti GORASAN COMPANY LIMITED, se sídlem Theklas Lysioti Street 35, EAGLE STAR HOUSE, 6th floor, P. C. 3030, Limassol, Cyprus, Reg. No. HE 154597, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 č. j. 19 Co 7/2015-142 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 34 EXE 716/2014-125 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 č. j. 20 Cdo 4938/2015-171, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 č. j. 19 Co 7/2015-142 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 34 EXE 716/2014-125 se ruší.

III. Stěžovatelce se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 6 800 Kč, splatná k rukám zástupkyně JUDr. Aleny Křičkové, advokátky, se sídlem Na Krčské stráni 68, Praha 4.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. S poukazem na svou sociální situaci stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl, že náklady zastoupení uhradí stát.

3. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), vydaným v exekuční věci vedlejšího účastníka jako oprávněného (o zaplacení 30 655 Kč s příslušenstvím), byl zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že stěžovatelkou uplatněné námitky směřovaly do nalézacího řízení a jako takové daný důvod pro zastavení exekuce nenaplňují.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení obvodního soudu potvrdil. Vyšel z toho, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný a námitkami, které směřují proti postupu a výsledku nalézacího řízení, jež skončilo vydáním směnečného platebního rozkazu, se v exekučním řízení zabývat nelze. Stěžovatelka v tomto řízení nedodržela náležitosti námitek proti platebnímu rozkazu, a u části námitek ani zákonnou třídenní lhůtu, přičemž skutečnost, že Ústavní soud tuto lhůtu později zrušil nálezem ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), na vykonatelnosti exekučního titulu nic změnit nemůže.

5. Proti usnesení městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 1. 2016 č. j. 20 Cdo 4938/2015-171 odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jakož i ústavní stížností, kterou Ústavní soud s ohledem na probíhající dovolací řízení usnesením ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2735/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl.

6. Možno dodat, že tzv. exekučním titulem v této exekuční věci byl směnečný platební rozkaz ze dne 11. 6. 2008 č. j. 54 Sm 229/2008-16 městského soudu. Námitkám stěžovatelky proti němu nebylo vyhověno rozsudkem městského soudu ze dne 9. 2. 2009 č. j. 54 Cm 83/2008-52 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011 č. j. 9 Cmo 202/2010-144; tyto rozsudky stěžovatelka napadla ústavní stížností, Ústavní soud ji však pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2342/11.

II. Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytkla, že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, že nerespektují judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nesou znaky překvapivosti, resp. svévole, že odvolací soud učinil dotaz, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání, aniž by ji poučil, že má na věc odlišný názor. Poukázala na to, že svůj návrh na zastavení exekuce opřela o skutečnost, že exekučního titulu bylo dosaženo trestným činem, resp. jemu na roveň postaveným amorálním zneužitím směnečného hmotného i procesního práva, jakož i o to, že exekuční titul není vykonatelný podle § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

8. Pokud obecné soudy uvedly, že měla možnost své námitky uplatnit v nalézacím řízení, stěžovatelka upozornila, že nevěděla o usnesení policie o odložení věci ani o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 C 237/2006, který konstatoval absolutní neplatnost úvěrové smlouvy včetně dohody o vystavení blankosměnky a jejím vyplnění, a namítla, že obecné soudy musí posuzovat otázku zneužití práva z moci úřední. Odmítla, že by se primárně dovolávala změny právní úpravy či vývoje judikatury, ale že poukazovala na jednání vedlejšího účastníka in fraudem legis, který zneužil dobovou judikaturu a protiústavní námitkovou lhůtu. V jejím případě, a stovkách dalších případů stejných směnek ze stejných spotřebitelských úvěrových smluv, šlo nikoliv o exces, ale o předem připravený rafinovaný úskok, o tzv. úvěrové predátorství.

9. K důvodu zastavení exekuce, s ohledem na ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka uvedla, že se k této otázce vyjádřil městský soud pouze obecně formulovanou a nepřezkoumatelnou větou. Zmínila, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu v protiústavní třídenní lhůtě podala tak, jak toho byla jako laik a důchodkyně schopna, když nebyla splněna poučovací povinnost soudu podle § 30 o. s. ř., tyto námitky však později doplnila prostřednictvím své advokátky, přičemž poukázala na to, že kdyby neexistoval zmíněný čistě formální a neústavní důvod, byly by tyto námitky způsobilé vyvolat příznivější rozhodnutí ve věci samé.

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.

11. Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

12. Obvodní soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že je považuje za přezkoumatelné a že ty stěžovatelčiny námitky, které spadají dílem do nalézacího řízení, nelze přenášet do řízení exekučního, načež navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

13. Vedlejší účastník se nevyjádřil.

14. Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelce k případné replice nezasílal, neboť neobsahují žádné nové, stěžovatelce z předchozího řízení neznámé skutečnosti, resp. argumenty.

IV. Procesní předpoklady řízení

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). K otázce "včasnosti" ústavní stížnosti možno dodat, že lhůtu k podání ústavní stížnosti bylo v dané věci nutno odvíjet od doručení shora označeného usnesení dovolacího soudu, neboť s dovoláním souběžně podaná ústavní stížnost (blíže k tomu sub 5) směřující proti stejnému soudnímu rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta jako "předčasná".

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují nový hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, jakkoli mohl přisvědčit jen části argumentace stěžovatelky.

17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítla, že obecné soudy pochybily, jestliže exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nezastavily z důvodu "nevykonatelnosti" exekučního titulu, jak plyne z ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, kterým byla zrušena část ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., kde byla zakotvena třídenní lhůta pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.

18. Tímto způsobem však stěžovatelka, ač v ústavní stížnosti tvrdila opak, v řízení před obvodním soudem o návrhu na zastavení exekuce ani v odvolacím řízení výslovně neargumentovala. Jak je totiž patrno z tohoto návrhu či protokolu o jednání (č. l. 55 a násl., 101 a násl., 122 a násl. vyžádaného soudního spisu), důvodem pro zastavení exekuce mělo být, že k vydání exekučního titulu došlo zneužitím práva, což dle stěžovatelčina názoru představovalo obdobnou situaci, jako když exekučního titulu bylo docíleno spácháním trestného činu (jak judikoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 2432/2010), přičemž stěžovatelka argumentovala nálezem ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 376/11 (N 12/68 SbNU 177), vydaným v obdobné věci jiné stěžovatelky, a v této souvislosti pouze zmínila i výše citovaný "plenární" nález, dále pak poukázala na nález ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 (N 126/73 SbNU 903), v odvolání (č. l. 131 a násl.) pak zopakovala svou předchozí argumentaci a upozornila také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 a ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1394/2012. Nicméně městský soud se otázkou vykonatelnosti exekučního titulu s ohledem na zrušení třídenní lhůty pro podání směnečných námitek zmíněným nálezem (v podstatě z vlastní iniciativy) zabýval, načež shledal, že vedení exekuce je přípustné a že skutečnost, že "tato lhůta byla o několik let později zrušena nálezem ÚS ČR, nemůže nic změnit na [tomto] závěru".

19. Tento právní názor však Ústavní soud nemůže považovat za ústavně konformní, jak již plyne z jeho výkladu § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu [z novější judikatury srov. např. usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 2366/15 (U 20/79 SbNU 625) nebo nález ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 3599/15 (N 24/80 SbNU 285)]. Podle § 71 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu, bylo-li v jiném než trestním řízení na základě zrušeného právního předpisu nebo zrušeného ustanovení vydáno (pravomocné) rozhodnutí, práva a povinnosti podle něho nelze vykonávat. V souzené věci byla protiústavní shledána "jen" procesní norma, která upravovala řízení, v němž byl exekuční titul vydán. Tato skutečnost (bez dalšího) nevykonatelnost takového rozhodnutí nezpůsobuje. Podstatné v tomto ohledu je, zda v té které konkrétní věci byl dotčený účastník zkrácen na svých procesních právech (v důsledku aplikace neústavní právní normy) takovým způsobem, že to mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci samé (tedy na jeho hmotněprávní povinnost) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 1882/09 (N 8/68 SbNU 141), ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01, odstavec VII/e (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), a usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)]; ostatně obdobně již judikoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1980/2014-140.

20. Jestliže stěžovatelka poukázala na jednání vedlejšího účastníka, jež mělo být in fraudem legis, a v této souvislosti vyjádřila nesouhlas s tím, že obecnésoudy tuto její argumentaci považovaly za irelevantní, argumentujíce tím, že v exekučním řízení se nemohou zabývat otázkou postupu nalézacího soudu a správností exekučního titulu, tj. (pravomocného a vykonatelného) směnečného platebního rozkazu, Ústavní soud žádné pochybení neshledal, neboť exekuční soud je obsahem vykonávaného rozhodnutí vázán, a tudíž není oprávněn je přezkoumávat a takto napravovat možná pochybení, jichž se obecné soudy v nalézacím řízení dopustily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 2432/2010, ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1394/2012 a ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3676/2013, v těchto případech však bylo exekučního titulu dosaženo trestným činem, a o takovou situaci v souzené věci nešlo.

21. Stěžovatelka také namítla, že ji městskýsoud nepoučil, že má na věc "naprosto odlišný, protichůdný právní názor". Ústavnímu soudu však není zřejmé, z čeho stěžovatelka vyvozuje, že by měl městský soud povinnost poučovat ji o svém právním názoru, a potažmo jakým způsobem měla být na svých základních právech procesní povahy konkrétně zkrácena. V souzené věci stěžovatelka argumentovala v řízení před soudy obou stupňů v podstatě shodně a tyto soudy zaujaly také stejný právní názor, městský soud se navíc, a to nad rámec stěžovatelčiných námitek, zabýval otázkou (ne)vykonatelnosti exekučního titulu podle ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu. Dlužno dodat, že poučovací povinnost stran právního názoru soudu je zakotvena v § 118a odst. 3 o. s. ř. a jejím účelem je řádná realizace procesního práva účastníka řízení navrhovat důkazy (nehledě na to, že toto ustanovení se týká nalézacího řízení).

22. Ústavnísoud tak uzavírá, že městský soud interpretoval a aplikoval ustanovení § 71 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu způsobem, jenž dostatečně nereflektuje ústavně zaručené právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, obvodní soud pak pochybil tím, že se daným důvodem pro zastavení exekuce vůbec nezabýval, ač mu relevantní skutečnosti měly být z jeho úřední činnosti známy (a také plynuly ze stěžovatelčina návrhu na zastavení exekuce), nehledě na informační funkci Sbírky zákonů, ve které byl pod č. 369 předmětný nález Ústavního soudu dne 9. 11. 2012 s vykonatelností ode dne 1. 5. 2013 podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhlášen. Z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí městského a obvodního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Z důvodu právní jistoty Ústavní soud zrušil také citované usnesení Nejvyššího soudu, neboť toto rozhodnutí ztratilo svůj právní podklad. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

23. S ohledem na to, že majetkové a osobní poměry stěžovatelky odůvodňují postup podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavnímsoudu, přiznal stěžovatelce náhradu nákladů právního zastoupení, a to v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti) po 3 100 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téhož předpisu, v úhrnné výši 6 800 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 advokátního tarifu přiznána nebyla, neboť placení této daně nebylo prokázáno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru