Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1222/13 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS Chrudim
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedliv... více
Věcný rejstříkDovolání
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
Trestní řízení
náhrada
Amnestie
trestní stíhání/nepřípustnost
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1222.13.1
Datum podání15.04.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.a, § 11 odst.3, § 368, § 153 odst.1, § 12 odst.10, § 265g


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1222/13 ze dne 27. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Vladimírem Soukupem, se sídlem Francouzská 6167/5, 708 00 Ostrava-Poruba, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013 č. j. 7 Tdo 1533/2012-18 a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 1. 2013 č. j. 1 T 42/2011-506, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na ochranu před libovůlí ze strany státní moci k újmě stěžovatele v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 4. 2012 sp. zn. 1 T 42/2011 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na patnáct měsíců.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 8. 2012 sp. zn. 13 To 350/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), 1) tr. řádu. Vytkl nesprávné posouzení povinností jednotlivých účastníků nehody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, proto jej dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dne 9. 1. 2013 odmítl.

Následně byl stěžovatel touto ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Chrudimi, č. j. 1 T 42/2011-506 ze dne 31. 1. 2013 zavázán k náhradě nákladů řízení o dovolání ve výši 10.000,- Kč.

Dále v předmětné věci rozhodl Okresní soud v Chrudimi dne 14. 2. 2013 v trestní věci stěžovatele č. j. 1 T 42/2011-507 tak, že je odsouzený účasten amnestie dle Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 č.1/2013 Sb. Podle čl. IV odst. 1 Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii se odsouzenému promíjí trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 4. 2012 č. j. 1 T 42/2011-460. Podle čl. IV odst. 3 Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii se na odsouzeného hledí, jako by nebyl potrestán.

III.

Nezákonnost a porušení zákazu libovůle v případě napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu že dne 9. 1. 2013 spatřuje stěžovatel v úplném opomenutí rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., zejména pak ustanovení čl. IV odst. 1 tohoto rozhodnutí.

Nejvyšší soud prý při svém rozhodování zcela ignoroval skutečnost, že na stěžovatele měl ve smyslu čl. IV odst. 3 citovaného rozhodnutí hledět, jakoby nikdy odsouzen nebyl. Stěžovatel měl skutečnost, že byl účasten na amnestii, za zcela nepochybnou, o čemž svědčilo i to, že bylo následně krátce po vydání obou napadených rozhodnutí vydáno i usnesení Okresního soudu v Chrudimi č. j. 1 T 42/2011-507 ze dne 14. 2. 2013, kterým byly jeho účast na amnestii, jakož i prominutí a zahlazení trestu vysloveny.

Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud, jakož i jakýkoliv jiný soud České republiky, je vázán právními předpisy zveřejněnými ve Sbírce zákonů a platnými ke dni rozhodování takového soudu, tj. v daném případě ke dni 9. 1. 2013. Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele nemohl v době svého rozhodování o vydání napadeného rozhodnutí odhlédnout od platného práva a vydat ve vztahu ke stěžovateli zcela obsoletní rozhodnutí.

Pokud již Nejvyšší soud nepředal věc okresnímu soudu k rozhodnutí o amnestii ve smyslu § 368 tr. řádu, pak měl dle stěžovatele každopádně stěžovatele ve smyslu § 11 odst. 3 tr. řádu poučit o tom, zda i po rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii trvá na projednání dovolání. Stěžovatel zde zdůrazňuje, že v citovaném ustanovení je poučovací povinnost soudu jednoznačně stanovena jako povinnost, nikoliv jako pouhá možnost daná k uvážení soudu.

Stěžovatel tvrdí, že on sám "neměl žádného právního zájmu pokračovat za uvedených okolností v dovolacím řízení".

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné podle podústavního práva byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy.

V.

Ústavní soud si vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření obou soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti. Jejich sdělení pak zaslal stěžovateli k replice.

Okresní soud v Chrudimi ve vyjádření ze dne 10. 5. 2013 odkazuje na procesní postup soudu, kdy po rozhodnutí Nejvyšším soudem o odmítnutí dovolání je povinen dle § 153 odst. 1 tr. řádu rozhodnout o nákladech dovolacího řízení.

Z vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 vyplývá, že rozhodnutí o účasti stěžovatele na amnestii nepříslušelo Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu, ale Okresnímu soudu v Chrudimi jako soudu prvního stupně (§ 368 tr. ř.). Okolnost, že v době, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, ještě nebylo rozhodnuto o účasti stěžovatele na amnestii, neměla z hlediska postupu dovolacího řízení žádný význam. I kdyby tu bylo takové rozhodnutí včetně výroku deklarujícího tzv. fikci neodsouzení, nebránilo by to provedení dovolacího řízení a jeho zakončení meritorním rozhodnutím o podaném dovolání. Dovolací řízení by se nemohlo stát nepřípustným ve smyslu § 11 odst. l písm. a) tr. ř. V tomto ustanovení je totiž zakotvena nepřípustnost trestního stíhání (tj. nikoli nepřípustnost trestního řízení). Trestní řízení je širší pojem než trestní stíhání. Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. l tr. ř.) až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. V dané věci trestní stíhání stěžovatele skončilo dne 14. 8. 2012, kdy bylo vyhlášeno usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Řízení o dovolání, které stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu, bylo sice trestním řízením, avšak nebylo trestním stíháním a tudíž se na něj nevztahovalo ustanovení § 11 odst. l tr. ř. o nepřípustnosti trestního stíhání. Tím pádem nepřicházelo v úvahu ani to, aby řízení o dovolání bylo podle § 11 odst. l písm. a) tr. ř. zastaveno a aby stěžovatel byl podle § 11 odst. 3 tr. ř. poučen o právu prohlásit, že na projednání věci trvá.

Z repliky stěžovatele ze dne 27. 6. 2013 je podstatné, že stěžovatel má za to, že vyjádření Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 5. 2013 je pro právní posouzení předmětné stížnosti bez významu a vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2013 se míjí obsahem stěžovatelově stížnosti.

Stěžovatel má za to, že vzhledem k závažnosti změny rozhodných okolností vyhlášením amnestie prezidenta republiky v průběhu trestního řízení je zcela namístě, aby soud, a to jakýkoliv soud účastný na trestním řízení, postupoval dle § 368 trestního řádu, tj. věc neodkladně postoupil soudu, který v dané věci rozhodoval v I. stupni tak, aby tento rozhodl, zda a do jaké míry je obviněný či odsouzený účasten amnestie. Jen takto může obviněný či odsouzený na základě rozhodnutí příslušného soudu o jeho účasti na amnestii sám zvážit, zda bude či nebude trvat na projednání dovolání. Orgány činné v trestním řízení včetně Nejvyššího soudu jsou ze zákona (konkrétně § 2 odst. 13 věta in fine trestního řádu) povinny umožnit každému, proti komu se trestní řízení vede, plné uplatnění jeho práv, tedy nepochybně i práva na to, vzít či nevzít zpět své dovolání v případě, že je odsouzený účasten na amnestii.

Stěžovatel ve své replice poukazuje na údajně "ryzí formalismus" úvahy Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v dané věci rozhodl dne 9. 1. 2013, tedy velmi krátce po vyhlášení a zveřejnění amnestie, konkrétně pouhé čtyři pracovní dny po jejím zveřejnění ve Sbírce listin ze dne 3. 1. 2013. Pokud by skutečně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 1. 2013 dovoláním napadený rozsudek zrušil, pak by byl touto cestou stěžovatel fakticky vyloučen z dobrodiní amnestie dle čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta 1/2013 Sb. Je těžko představitelné, že by stěžovatel v rámci Nejvyšším soudem uváděné "obhajovací taktiky" byl schopen doručit soudu včas, tj. mezi dny 4. až 8. ledna 2013 své zpětvzetí dovolání, navíc v době, kdy neměl jistotu, zda a jak bude rozhodnuto o jeho účasti na amnestii. Stěžovatel zde poukazuje i na okolnost, že proti usnesení o účasti odsouzeného na amnestii je přípustná stížnost s odkladným účinkem.

Stěžovatel tak má za zcela zřejmé, že mu byla v rozporu s ustanoveními § 368 tr. řádu, jakož i § 2 odst. 13 tr. řádu, upřena dispozice s mimořádným opravným prostředkem dovolání, po té, co bylo pravomocně rozhodnuto o jeho účasti na amnestii.

VI.

Ústavní soud neshledal, že by došlo v daném případě k porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch stěžovatele nebo k porušení povinností soudů obecných.

Stěžovatel byl v trestním řízení zastoupen obhájcem, věděl o důsledcích podaného dovolání, ať již by bylo rozhodnuto v jeho prospěch nebo nikoliv.

Ustanovení § 368 trestního řádu stanovuje, že rozhodnutí o amnestii přísluší soudu prvního stupně, nikoliv soudu dovolacímu.

Trestní řád neukládá dovolacímu soudu povinnost přerušit řízení o dovolání do doby, než prvostupňový soud o použití amnestie rozhodne, ani neupravuje postoupení, jak navrhoval stěžovatel.

Současná právní úprava, zakotvená v trestním řádu, umožňuje chápat řízení o dovolání (upravené v hlavě sedmnácté tr. řádu) a řízení o použití amnestie (upravené v hlavě dvacáté třetí tr. řádu) jako dvě relativně nezávislé etapy trestního řízení. Platný právní stav nevzbuzuje žádné obecně sdílené obavy, že by procesní postupy, upravené v těchto ustanoveních trestního řádu, navzájem kolidovaly a že by byly v rozporu s ochranou základních práv a svobod.

Ani aplikace těchto zákonných ustanovení v konkrétní stěžovatelově trestní věci, tj. souběžné řízení o použití amnestie a řízení o dovolání (včetně vyslovení povinnosti o náhradě nákladů dovolacího řízení), nevedla k žádnému protiústavnímu zásahu do stěžovatelových základních práv.

Obě ústavní stížností napadená rozhodnutí, tj. jak rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, tak rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi o povinnosti nahradit státu náklady řízení o dovolání paušální částku ve výši 10.000,- Kč, jsou opřena o řádně zjištěný skutkový stav věci a o přiléhavou aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu.

Obě tato rozhodnutí jsou obecnými soudy podrobně odůvodněna.

Lze tedy shrnout, že procesní postup, aplikovaný obecnými soudy, nebyl projevem jejich "libovůle", jak se domnívá stěžovatel, ale byl opřen o platná zákonná ustanovení a nedostal se do rozporu s ústavněprávními předpisy. Uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení má zákonný podklad a nelze je hodnotit jako protiústavní zásah do majetkové sféry stěžovatele.

Toliko obiter dictum Ústavní soud dodává: Pokud stěžovatel naznačuje, že on sám "neměl žádného právního zájmu pokračovat za uvedených okolností v dovolacím řízení", nic mu nebránilo v tom, aby po vyhlášení amnestie prezidenta republiky vzal dovolání zpět, jak mu to umožňuje ust. § 265g tr. řádu; tímto zpětvzetím dovolání mohl efektivně předejít rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání ze dne 9. 1. 2013.

Ani z ustanovení § 368 ani z ustanovení § 11 odst. 3 tr. řádu nelze dovodit povinnost obecných soudů poučit dovolatele o právu vzít dovolání zpět. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a právo na jeho zpětvzetí nepatří mezi taková práva, o nichž by bylo nutno dovolatele z úřední povinnosti poučovat. Naopak lze ve vztahu k dané procesní situaci poukázat na klasickou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("nechť každý si střeží svá práva").

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru