Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1221/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
výzva
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1221.10.1
Datum podání27.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.1, § 11

99/1963 Sb., § 128


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1221/10 ze dne 11. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. H., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4908/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 1 Co 251/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 19 C 78/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Shora označeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Plzni stěžovatelovu žalobu na ochranu osobnosti, jíž se na svém bývalém zaměstnavateli (Základní škole internátní v Blovicích) domáhal v žalobě specifikované písemné omluvy za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, k němuž mělo dojít hrubě zkreslujícím obsahem písemné zprávy o jeho chování ze dne 20. 4. 2006, vypracované ředitelkou školy Mgr. J. T. pro účely opatrovnického řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech. Rubrikovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek krajského soudu potvrzen a následné dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Podle názoru stěžovatele nemůže být pochyb o tom, že inkriminovaná zpráva obsahuje nepravdivé, nebo minimálně hrubě zkreslené a nepodložené údaje. Obecné soudy přesto žalobu zamítly s odůvodněním, že žalovaná nepřekročila rámec dotazu soudu. Stěžovatel se však domnívá, že k vybočení (excesu z plnění zákonné povinnosti dle § 128 o. s. ř.) dojde nejenom tehdy, když povinný subjekt překročí meze dotazu soudu, ale i tehdy, když uvede nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, o nichž si musí být vědom, že takové jsou. V konkrétní rovině stěžovatel poukazuje na to, že žalovaná odkázala na případy (tvrzeného) fyzického napadení žáků, neuvedla však již, přestože o tom musela být zpravena, k jakým výsledkům dospěla příslušná přestupková řízení. Tím má za to, že žalovaná v dané zprávě uvedla toliko svůj subjektivní popis událostí, jenž nebyl korigován objektivním stavem.

Nadto se stěžovatel neztotožňuje s postojem obecných soudů, že se mohl tvrzené nepravdivosti zprávy bránit již v rámci soudního řízení, pro jehož potřeby byla vypracována. Domnívá se totiž, že k porušení povinnosti ze strany žalované - a tím pádem k zásahu do stěžovatelových osobnostních práv - došlo již podáním předmětné zprávy; neměla by proto platit zásada, že se dotčený subjekt může domáhat satisfakce (ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák.) pouze v případě předchozí neúspěšné snahy odstranit důsledky protiprávního jednání škůdce (v daném kontextu tedy v případě, že skutečnostem uvedeným v předmětné zprávě oponoval již v rámci opatrovnického řízení).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo, neboť se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla bezezbytku respektována.

To je v zásadě vše, co z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne tedy odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní závěry, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit zásadní výkladový exces (jenž by způsobil neudržitelnost dosaženého výsledku řízení) ani nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na obšírné odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu lze odkázat.

Sám stěžovatel ostatně oceňuje kvalitu odůvodnění soudu první instance a neztotožňuje se pouze s právními závěry v něm obsaženými; činí tak však toliko na poli argumentace podústavní (věcné správnosti), přestože tato "správnost", jak zaznamenáno výše, referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti nepředstavuje

Pouze nad tento - rozhodný - rámec je možno uvést, že stěžovateli není možno přisvědčit ani prizmatem práva podústavního. Skutečnost, že žalovaná neodkázala ve své zprávě na výsledky přestupkových řízení vedených se stěžovatelem, nejenže nepředstavuje exces ve smyslu ustanovení § 128 o. s. ř., nýbrž ji nelze - v kontextu dalších skutkových zjištění - považovat ani za adekvátně významnou z hlediska stěžovatelem dovolávané ochrany vlastní osobnosti (§ 11 obč. zák.).

Obdobně je třeba - opět ve výsledku - hodnotit i stěžovatelovu polemiku s názorem obecných soudů, že se měl proti obsahu předmětné zprávy bránit již v rámci opatrovnického řízení. Nevyužil-li této možnosti, lze mít za to, že sám tento zásah do práv na ochranu osobnosti nepociťoval jako intenzívní. V obecné rovině lze však se stěžovatelem souhlasit, že možnost procesní reakce v řízení, do kterého bylo adresováno podání ve smyslu § 128 o. s. ř., sama o sobě prostředky ochrany podle § 11 a násl. obč. zák. nevylučuje.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru