Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1218/09 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
Poškozený
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.1218.09.1
Datum podání12.05.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247, § 234

141/1961 Sb., § 43


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1218/09 ze dne 30. 6. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou v Plzni, nám. Republiky 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 2 To 112/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí vrchního soudu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem vrchní soud, jako soud odvolací, znovu rozhodl o vině a trestu tří obžalovaných tak, že je uznal vinnými jako spolupachatele trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) trestního zákona a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) a odst. 3 trestního zákona. Stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy v procesním postavení poškozené, nesouhlasí s posouzením jednání odsouzených jako trestného činu krádeže, kterým byla způsobena těžká újma na zdraví. Čin odsouzených, kteří jí strhli kabelku, odcizili z ní její věci, přičemž stěžovatelka v důsledku útoku upadla, měl být dle jejího názoru posouzen podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona jako trestný čin loupeže a pomoci k tomuto trestnému činu. Svůj názor odůvodňuje především tím, že je osobou trpící vážnou zrakovou vadou, těžkou slabozrakostí. Z tohoto důvodu by měla požívat zvýšené ochrany. Podle stěžovatelky byla obecnými soudy také nedostatečně zohledněna intenzita, s níž jí byla odsouzenými stržena kabelka, a to i s ohledem na zranění, která u ní byla zjištěna.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky, jež byla ve zmíněném trestním řízení v postavení poškozené, s tím, jak Vrchní soud v Praze právně kvalifikoval jednání obžalovaných. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usn. č. 5), z ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.

Nahlížeje pak na věc z pohledu poškozeného, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána či aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí tak, jak je napadeno ústavní stížností, není vůbec způsobilé zasáhnout do nějakého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody, natož aby je porušilo.

Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2009

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru