Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 121/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
újma
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.121.21.1
Datum podání15.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1988 Sb., § 86 odst.2

40/1964 Sb., § 447 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 121/21 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. H., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2020 č. j. 25 Cdo 3757/2018-534 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2018 č. j. 72 Co 437/2017-510, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovněž došlo k porušení práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny ze strany vedlejší účastnice řízení.

2. V řízení o náhradu škody na zdraví Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2017 č. j. 18 C 210/2009-469 ve výroku I. uložil vedlejší účastnici řízení (žalované) povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku ve výši 173 257 Kč. Výrokem II. žalobu co do částky 288 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech státu. Stěžovatelka se náhrady škody na zdraví domáhala s poukazem na § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen "obč. zák."). Škoda na zdraví jí byla způsobena v příčinné souvislosti s chirurgickým zákrokem ze dne 11. 12. 2006, při němž došlo k nežádoucímu narušení nervů v horní porci trapézy. Soud nyní rozhodoval o nároku stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce prosinec 2011 až červen 2012, za něž se stěžovatelce doposud žádné náhrady nedostalo, a to ve výši 24 751 Kč měsíčně (tedy celkem 173 257 Kč), a dále o doplacení ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce červen 2008 až červen 2012 (celkem 288 000 Kč).

3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 72 Co 437/2017-510 potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavé části výroku II. ohledně částky 246 000 Kč s příslušenstvím; zrušil jej v části výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 42 000 Kč, jakož i ve výroku o platební povinnosti vedlejší účastnice řízení ohledně částky 173 257 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, že v důsledku komplikací provázejících zmíněný chirurgický zákrok došlo k významnému a nevratnému omezení hybnosti levé horní končetiny stěžovatelky, jež již nadále není schopna dlouhodobé pracovní činnosti, při níž by musela aktivně zapojovat levou horní končetinu. Stěžovatelka je rovněž nucena s ohledem na svůj zdravotní stav často střídat polohy, přičemž jí není doporučováno ani dlouhé sezení, ani stání a práce s rukama na úrovní horizontály. Není tak schopna nadále vykonávat svou původní profesi zdravotní sestry a v souladu s § 447 odst. 1 obč. zák. má právo na náhradu majetkové újmy dané rozdílem mezi výdělkem před vznikem újmy a po ní s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Městský soud zdůraznil, že nejde-li o plnou invaliditu (tj. invaliditu třetího stupně) vyžadující kompenzaci rozdílu mezi průměrným výdělkem před poškozením a případným invalidním důchodem, ale toliko o poživatele částečného invalidního důchodu (tj. invalidního důchodu prvního nebo druhého stupně), jak tomu bylo v případě stěžovatelky, u nějž se předpokládá, že jeho poživatel bude vykonávat zaměstnání odpovídající jeho zbývající pracovní způsobilosti, odpovídá ztráta na výdělku rozdílu mezi průměrným výdělkem před poškozením a přiznaným invalidním důchodem znavýšeným o příjem, jehož je poškozený způsobilý dosáhnout vlastní činností. Nenastoupí-li ovšem poškozený do zaměstnání odpovídajícího jeho snížené pracovní schopnosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, je příčinou škody situace na trhu práce, nikoliv poškození zdraví. Soud dále vyšel z toho, že průměrný plat stěžovatelky v době ztráty na výdělku odpovídal hodinové mzdě 139,70 Kč. Jelikož přitom Kooperativa pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, která v řízení vystupovala jako vedlejší účastnice řízení na straně žalované, vyplácela stěžovatelce z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku odpovídající snížení zmíněného pravděpodobného měsíčního výdělku o vyplacený částečný invalidní důchod a částku 6 000 Kč, odpovídající tehdejší zákonné výši minimální mzdy zaměstnance, jenž je poživatelem částečného invalidního důchodu, byl požadavek stěžovatelky na doplacení ztráty na výdělku za období od července 2008 do listopadu 2011 v částce 6 000 Kč měsíčně, v součtu tedy 246 000 Kč nedůvodný. Posouzení zbylé části žalovaného nároku si pak vyžádalo potřebu rozsáhlého dokazování, a proto v této části městský soud rozhodnutí obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Následné dovolání stěžovatelky proti zamítavé části rozhodnutí městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2020 č. j. 25 Cdo 3757/2018-534 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Ohledně části dovolacích námitek Nejvyšší soud konstatoval, že řešení přijaté městským soudem bylo v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (jak závěr o absenci příčinné souvislosti mezi škodní událostí a ztrátou na výdělku v případě, že poškozený nemůže vykonávat výdělečnou činnost pro nedostatek pracovních příležitostí, tak i v otázce započítání minimální mzdy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku v situaci, kdy je poškozený veden v evidenci uchazečů o zaměstnání). Částí námitek pak stěžovatelka nenastínila právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. a zbývající část námitek (nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu) se týkala vad řízení, k nimž by však Nejvyšší soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení. Soudům vytýká, že postupovaly mechanicky a nehodnotily individuální nepříznivé poměry stěžovatelky. Námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pak Nejvyšší soud odbyl rutinním odkazem na ustálenou rozhodovací praxi. Stěžovatelka však tvrdí, že její argumenty, jimiž se městský soud dostatečně nezabýval, byly zcela zásadní. Byly-li by její námitky vyslyšeny, musely by soudy dospět k závěru, že byla v inkriminovaném období prakticky nezaměstnatelná. Obecné soudy ovšem přijaly závěr, že evidence uchazeče na Úřadu práce České republiky automaticky znamená nemožnost pracovat z důvodu nedostatku vhodné pracovní příležitosti, což se projevuje v automatickém závěru o absenci příčinné souvislosti. Podle stěžovatelky jsou takové účelové konstrukce v rozporu právem na spravedlivý proces, protože dávají možnost mechanicky odmítnout racionální a věcné argumenty. Za další nepřijatelnou konstrukci považuje stěžovatelka i tu ohledně minimální mzdy a schopnosti ji automaticky dosahovat, má-li podle veřejnoprávních předpisů zachovanou alespoň částečnou pracovní schopnost. Zde si klade otázku, jak je možné kalkulovat do výpočtu ušlého výdělku minimální mzdu, která se vždy vztahuje k pracovnímu úvazku plnému. Úvaha městského soudu a Nejvyššího soudu, že by stěžovatelka mohla do takového pracovního poměru nastoupit a takovou částku odpovídající minimální mzdě si vydělat, je pro ni nepřijatelná. Zařazení osoby do kategorie částečného invalidního důchodu soudy podle názoru stěžovatelky automaticky zbavuje potřeby zkoumat další individuální podmínky a naopak dává prostor nereagovat na řadu racionálních a věcných argumentů. Stěžovatelka uzavírá, že o jejím nároku nebylo rozhodnuto po právu, protože nebylo přihlédnuto k jejím osobním podmínkám a zdravotní situaci. Obecné soudy se uchýlily k paušalizaci a odkázaly na obecné právní konstrukce, v důsledku čehož byla věc stěžovatelky posouzena jen mechanicky.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny [srov. nález ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1584/16 (N 61/85 SbNU 129), usnesení ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 850/17 nebo usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2146/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Ústavní soud je však oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech, kdy ze strany obecného soudu dojde k svévolné aplikaci normy podústavního práva. Za případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu lze považovat případy aplikace normy podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, případy, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá", i případy výkladu a použití normy, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je přepjatý formalismus.

10. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva, přičemž s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, nedošlo (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 1378/11).

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu, avšak její argumentace, která vychází z toho, že způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který obecné soudy provedly mechanicky a vzhledem k jejím individuálním zdravotním poměrům nespravedlivě, nedosahuje ústavněprávní roviny. Jakkoliv Ústavní soud odmítá mechanické rozhodování a paušalizování a vždy klade důraz na individuální posouzení věci, nemůže stěžovatelčiným námitkám v nyní posuzované věci přisvědčit. Soudům totiž nelze vyčítat, že by postupovaly mechanicky a paušálně, posoudily-li nárok stěžovatelky na ušlý výdělek po skončení pracovní neschopnosti ve světle existující judikatury. Otázka způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je přitom vyřešena poměrně jednoznačně a nebyla ani Ústavním soudem nikterak zpochybněna.

12. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a podrobně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí a s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly. Důvod, proč se při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vychází z výdělku ve výši minimální mzdy, obdobně jako u pracovního úrazu, městský soud i Nejvyšší soud i s odkazem na ustálenou judikaturu ve svých rozhodnutích srozumitelně objasnily a Ústavní soud proti jejich závěrům nemá žádné výhrady.

13. Ústavní soud neshledává jakkoliv opodstatněnou ani námitku porušení čl. 31 Listiny, který zakotvuje právo každého na ochranu zdraví. Uvedené právo je (ostatně jako i ostatní základní práva) primárně veřejným subjektivním právem vůči státu. I když tedy došlo chirurgickým zákrokem k poškození zdraví stěžovatelky, nelze toto poškození přičítat státu.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru