Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 121/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 3
POLICIE - Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování - odbor obecné kriminality, 5. oddělení
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.121.18.1
Datum podání10.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí jiné

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.3, § 2 odst.4

283/1993 Sb., § 12d

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 121/18 ze dne 13. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Pavla Bočka, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 3 KZN 1081/2017-16, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 15. září 2017 č. j. 1 ZN 2075/2016-28 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 5. oddělení, ze dne 21. srpna 2017 č. j. KRPA-412102-43/TČ-2016-000075, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 5. oddělení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 5. oddělení (dále jen "policejní orgán"), s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Napadeným usnesením policejního orgánu byla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit Ing. Václav Marek jednáním popsaným ve výroku usnesení. Policejní orgán dospěl po provedeném šetření k závěru, že ve věci nejde o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak.

3. O stížnosti stěžovatele jako oznamovatele a poškozeného rozhodl státní zástupce obvodního státního zastupitelství dalším napadeným usnesením tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl.

4. Podáním doručeným městskému státnímu zastupitelství dne 2. 10. 2017 dal stěžovatel podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství), v němž vyjádřil nesouhlas se závěry policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství vyslovenými v napadených usneseních.

5. Státní zástupce městského státního zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovateli oznámil, že podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný odkládá, neboť po důkladném posouzení všech skutečností dospěl ke zcela shodnému názoru jako policejní orgán i dozorový státní zástupce, že ve věci nejde o podezření z žádného trestného činu ani o podezření ze spáchání přestupku.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na to, že stejnou ústavní stížnost z procesní opatrnosti podal již dne 16. 11. 2017, tedy ještě před obdržením vyrozumění městského státního zastupitelství, kterým bylo rozhodnuto o odložení výkonu dohledu, neboť z dostupných pramenů nemůže zcela jednoznačně dospět k závěru, zda zákonem požadovaným "vyčerpáním všech vnitrostátních prostředků" je samotný podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, či je třeba vyčkat vyrozumění o výsledku přezkoumání. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (http://nalus.usoud.cz).

7. Stěžovatel uvádí, že v uvedené trestní věci vystupoval v postavení oznamovatele a tvrdil, že Ing. Václav Marek, případně další osoby, spáchali konkrétním jednáním trestný čin podvodu, čímž mu byla způsobena značná majetková újma. Trestní řízení však zahájeno nebylo, neboť policejní orgán předmětnou trestní věc odložil a následnou stížnost obvodní státní zastupitelství zamítlo pro její údajnou nedůvodnost. Stěžovatel poukazuje na exemplární porušení práva na efektivní vyšetřování a na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními policejního orgánu a jeho právními závěry. Upozorňuje zejména na znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěru vyplynulo, že doc. Kolihová byla minimálně v červenci 2013 postižena demencí a nebyla proto schopna posoudit právní úkon uzavření darovací smlouvy. Za racionálně neobhajitelný a extrémně rozporný s tímto zjištěním pak stěžovatel považuje závěr policejního orgánu, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména znak charakterizující jeho objektivní stránku. Dle jeho názoru se měl policejní orgán dále zabývat tím, zda jednání Ing. Václava Marka nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty jiných trestných činů, např. trestného činu lichvy nebo trestného činu poškození cizích práv. Stěžovatel dále namítá, že se policejní orgán nevypořádal s věrohodností provedených výpovědí a jejich rozpory. Nesouhlasí ani s jeho úvahami o nutnosti použití zásady subsidiarity trestní represe.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl jako oznamovatel a poškozený účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Stěžovatel sice podal stejnou ústavní stížnost již dne 16. 11. 2017, tedy ještě před obdržením vyrozumění městského státního zastupitelství o tom, že bylo rozhodnuto o odložení výkonu dohledu, jak však vyplývá z jeho stanoviska, učinil tak s ohledem na ne zcela jednoznačnou judikaturu Ústavního soudu z procesní opatrnosti. Protože však nyní přezkoumávanou ústavní stížnost podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž v případě napadených rozhodnutí, kterými byla podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu, je takovým procesním prostředkem dle současné judikatury Ústavního soudu podnět k výkonu dohledu dle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství [viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], Ústavní soud shledal tuto ústavní stížnost nejenom přípustnou, ale i včas podanou. S ohledem na výsledek řízení o předchozí stížnosti nenastala ani překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) dle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, napadá-li stěžovatel stejná rozhodnutí policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství, neboť uvedená překážka se omezuje pouze na věci, o kterých Ústavní soud již rozhodl nálezem. Vydá-li např. usnesení o odmítnutí věci, jako v posuzovaném případě, nebrání to novému podání ústavní stížnosti v téže věci, jsou-li současně splněny zákonem vyžadované podmínky, včetně dodržení lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud poukazuje na § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v němž je upravena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud také opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná i v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.

12. Tak tomu je i v posuzované věci, neboť, jak bylo uvedeno v rámci přezkoumání procesních předpokladů řízení, stěžovatel napadl stejná rozhodnutí policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství obsahově totožnou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3591/17. Obě rozhodnutí tedy již byla podrobena ústavněprávnímu přezkumu, námitky stěžovatele však nebyly shledány opodstatněnými a ústavní stížnost byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta (viz usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3591/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. Ústavní soud neshledal žádný důvod k tomu, aby se od závěrů vyslovených ve svém dřívějším rozhodnutí jakkoliv odkláněl a v podrobnostech na ně odkazuje.

14. Považuje-li stěžovatel v uvedených souvislostech za vadné též vyrozumění městského státního zastupitelství, kterým mu bylo sděleno, že v rozhodování obvodního státního zastupitelství nebylo zjištěno žádné pochybení, k jehož napravení by bylo nutno využít příslušných kompetencí vyššího státního zastupitelství, z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, že příslušný státní zástupce důkladně posoudil všechny relevantní skutečnosti, k čemuž měl k dispozici nejen obsah všeobecného spisu obvodního státního zastupitelství, ale i spisový materiál policejního orgánu. Dospěl-li ke stejnému názoru jako prvotně policejní orgán, že ve věci nejde o podezření z žádného trestného činu ani přestupku, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru nic vytknout ani z ústavněprávního hlediska.

15. Ústavní soud, stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí, závěrem konstatuje, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru